Lepší kanec ve tmě než umělci
v okolí
Umělce Petra Lysáčka můžeme znát
jako někdejšího člena skupiny Pondělí, ustavené,
a pak i rozpuštěné, za jeho studií na AVU. Skupiny, jejíž velmi volné
programové tvoření se zakládalo na věcech denní potřeby, manipulovaných
ready-mades, jakož i na absurditě a banálním patosu či mystifikaci. Podobně
fungují zmíněné mantinely i v Lysáčkově samostatné tvorbě. Jako umělec
působí téměř neuchopitelně právě proto, že jeho umělecká produkce je naproto
variabilní. Pokud jsem v předchozím textu mluvil o různorodosti práce
Petra Písaříka, pak v případě Petra Lysáčka se jedná o dvojnásobou šíři
formálního spektra. Srovnání těchto dvou autorů nicméně není náhodné už proto,
že byli dvěma z celkových pěti členů skupiny Pondělí. A i Lysáček, podobně jako Písařík, je fascinován
recyklačními postupy a materiálovou svobodou.
Výchozím médiem je pro něj
objekt. S významem toho, co vše může slovo objekt v důsledcích
znamenat si Petr Lysáček nezřízeně, často až dětinsky pohrává. Pohybuje se
v šíři médií od zmíněného hmotného objektu přes fotografii a malbu až
k počítačovým simulacím. Do toho je nutné zahrnout neustálý experiment a
překvapení nad nejrůznějšími materiály. Objekty pro esteticky zakoušená a znovu
přetvářená média jsou často absurdní situace všední reality nebo sama vizuální
potažmo masmediální skutečnost, které Lysáček sesbírává a pak smíchává do
konstelací své vlastní informace. Humor střídá vážnost nebo jasně distancovaná
přetvářka. Způsob, kterým glosuje, však není banální, tak jak se může zprvu
zdát. Přímočarost exponované banality má svoji „dobu nasvícení“. Hledá silová
pole a vzájemné vztahy i mezi lidskými subjekty nebo skupinami. Používá symboly.
Je si velmi dobře vědom i role vlastních umělců a jejich vztahů, tužeb a
malicherností. Což se pak, již skrytěji, ale přece jen, objevuje
v některých jeho dílech.
Zatím poslední Lysáčkova (umělecká)
cesta vedla přes jeden z pražských lesoparků, poblíž vilové čtvrti Baba. Při
jedné ze svých nočních procházek narazil, v tmou zahaleném lese, na kance,
který s děsivým chrochtáním prolétl kolem jeho zkoprnělého těla.
Následující dny se rozhodl výskyt zvířete lokalizovat a dohledat fakta jeho
výskytu. Poblíž místa předešlého střetu našel „vanu“, tedy obvyklé bahnité
odpočívadlo a rochniště divokých prasat. Rozhodl se využít této zkušenosti
k výstavě. Výstavou jsou ve výsledku zčásti fotografie, které takřka
komiksově dokumentují celý příběh zprvu beztarostné a idylické procházky (s
manželkou a dítětem v kočárku), ohledání místa, a postupně zahrnují i
přibližnou rekonstrukci nočního střetu. Jako ukončení celého procesu lze vnímat
rozhodnutí kontaminovat zmíněnou „vanu“ vlastním pachovým pižmem-svou močí. Na
čelní stěně Galerie 207 objekt této události připomíná silikonová kresba kance
z anfasu. A konečně posledním, a neméně zásadním, dílcem je tu barevně vytištěná
mapa včetně lokalit nejbližších místu události. Tam lze také číst vyznačený „výskyt“
potenciálních zpřízněnců (nebo snad i nezpřízněnců?) z řad umělců či
s uměním souvisejích individuí (například v blízkosti bydlící Vasil
Artamonov nebo David Kořínek anebo instituce Narodní technické knihovny ad.).
Výskyt divočáka je zde adekvátní součástí těchto lokací. Petr Lysáček nijak nespekuluje.
Jde zcela vážně o ukazování na skutečnost, která jakoby najednou s uměním
nesouvisela. Její odhalení v rámci galerie se přitom opět uměním stává.
Ale nečekanost umělecké skutečnosti jako by byla potřebná pro umělcův svobodný
dech. Někdy je asi lepší kance nespatřit, avšak moc dobře o něm vědět. A Petr
Lysáček to moc dobře ví…
Radim Langer
