16. 12. 2013
IVAN KAFKA
Omšení 1982–1999

Výstavu Ivana Kafky Omšení 1982–1999 v Galerii 207 lze považovat za příkladnou minimalistickou instalaci s poetickou tematikou času a znovunalezení. Autor v 80. letech rozdělil dvě identické krychle tak, že jednu nechal volně ležet u sebe na pracovním stole a druhou ponořil do potoka. Po sedmnácti letech tu samou z potoka vytáhnul a umístil vedle té první. Identičnost se ztratila, stejně jako se zmenšila původní velikost krychle. Jistou tematickou podobnost lze vidět u předešlých výstav Vladimíra Havlíka Němý film či Milana Saláka Figura. Něco, co kdysi bylo, opakujeme, ale již to není to stejné.

V kontextu práce Ivana Kafky je výstava připravená pro Galerii 207 na první pohled velmi uspokojivým a očekávatelným článkem. Autor je známý používáním geometrických prvků a struktur, samotná krychle se v jeho práci taktéž vícekrát opakuje (např. série krychlí o hraně 12 cm z roku 1980: Kámen, Led, Listí, Písek, Sláma, Sníh). Jako jeden z průkopníků českého land-artu se věnuje zejména instalacím v krajině, ale zkoumá též site-specific možnosti uzavřených prostorů. Jeho pravidelné geometrické instalace mohou svou monumentalitou a precizním provedením v divákovi leckdy evokovat snad až božské či magické zásahy. Navázáním na daný prostor a rozšířením v autorem vytvořené struktuře se běžný předmět přetváří a pomáhá vzniknout něčemu, co je mnohdy stejně tak poetické jako fascinující (např. Výstraha z radosti, 1992, série Lesních koberců pro náhodné houbaře, 1986, či indoorovou instalaci Odnikud nikam, která vznikla v roce 1992).

Formální řešení výstavy v Galerii 207 ve mně tento dojem bohužel nezanechalo. Galerijní prostor byl pro její účely speciálně přestavěn tak, že byla vytvořena zvýšená podlaha či horizont, na který byly obě kamenné krychle umístěny. Určitou míru studenosti, kterou v sobě samotný bílý galerijní prostor má, ještě umocnila čerstvě natřená nová plocha. Toto prostředí do značné míry vyprázdnilo poetičnost i fascinující element Kafkovy práce a při pohledu na dvě malé krychle byla nejvýraznějším prvkem samotná čerstvá a chladivá svítivost. Horizont, který by svou hloubkou mohl evokovat nekonečnost času, v malém galerijním prostoru dostatečně nefungoval.

   

Celkové provedení instalace pro mě jako by odkrylo negativní stránku minimálního zásahu autora. Prostor nečinnosti, ve kterém se nikdo nesnaží něco znovu zachytit nebo vrátit, tak jak tomu bylo například u výše zmíněných výstav Havlíka či Saláka. Jako nejsilnější část celé výstavy pro mě naopak vyzněla samotná zpráva o konání autora, která byla umístěna ve formě textu vedle výše popsané instalace. Zpráva, která je přenosná a stále platná.

text: Jana Stanulová

foto: Veronika Nehasilová

foto: Teodor Sprock

9. 12. 2013
DANIEL PITÍN
Vedlejší role

foto: Teodor Sprock

foto: Veronika Nehasilová

2. 12. 2013
VLADIMÍR HAVLÍK
Němý film

  

foto: Teodor Sprock

25. 11. 2013
JANA STANULOVÁ
Sebevýklad – živý film

18. 11. 2013
MARTIN KOLAROV
Úžasný kámen a nezralý banán

PLAYLIST POJMOV:

Rezonujúci priestor. Morfing. Selekcia.

Modulácia výšok. Mimetická konfigurácia. Lokálne symbiotické zosúvsťažnenie.

Vstup špecifického artiklu do populárnej kultúry (alebo aj kultúry v širšom slova zmysle), a jeho následné odovzdávanie (i so zmenami v prezentácii) sa zdá byť centrálnym motívom predstavenia Martina Kolarova v Galerii 207, ako utkvelo v pamäti, a to na dvoch dopĺňajúcich sa úrovniach. 

Prvá z nich je v bezčasí: jedná sa o konfiguráciu objektov na vysvietenom bielom sokli. Druhá z nich sa naopak prejavuje ako performatívny akt a vtŕha k objektom a divákovi ako sled akustických „gest“, ktoré na čas ozvučia priestor. Kľúčovú rolu pritom zohráva hlas, prepožičaný modelu tribálnej sochy z Veľkonočného ostrova a podriadený zámeru nasledovať reprodukovanú zvukovú stopu v zozname na mieste volených skladieb. Táto soška je teda použitá ako mikrofón či zariadenie okamžitej transformácie. Z druhej strany ju dopĺňa hladký, biely objekt – kameň a otvorená tuba zubnej pasty, ktorá je akýmsi fluidným momentom, pre mňa istým spôsobom analogickým k tabletu, ktorý autor používal na volenie skladieb.

Pokiaľ v niektorom z predošlých diel Martin Kolarov pracoval aj s otázkou odvoditeľnosti princípu usporiadania priestoru, vychádzajúc z ľudskej mierky, Úžasný kámen a nezralý banán môže byť uplatnením tohto princípu, hoci iba náznakovým. Zreteľný je tu totiž scénografický postup, akési prvotné rozvrhnutie, do ktorého je možné sa snažiť preniknúť spolu s autorom. Už to poskytuje podnet k ďalšiemu uvažovaniu, nielen o konkrétnych objektoch na výstave a autorovom prístupe k ich “využívaniu”, ale aj o tendenciách odhmotnenia, performatívnosti a určitej referenčnosti (spomeňme napr. fenomén post-internetového umenia, apropriáciu kultového, apod.) badateľných v súčasnej tvorbe. Navyše sa zdá, že sa tu jedná skôr o spätnú materializáciu – objekty, vyskytujúce sa spolu na podstavci, pripomínajú obrazové blogy, kde sa vedľa seba ocitajú rôzne vizuálne podnety.

Podstatnou ostáva otázka, do akej miery je tento prístup ešte „nezrelým banánom“; a pokiaľ je zároveň i naznačením ďalšieho smerovania, či tak, ako je tomu v prípade bodmi posiatej banánovej šupky, má nejaké jemu vlastné indikátory zrelosti či vyčerpanosti, prostredníctvom ktorých by bolo možné ho do budúcna opätovne interpretovať.

text: Teodor Sprock

foto: Martin Kolarov

foto: Teodor Sprock

foto: Veronika Nehasilová

11. 11. 2013
DOMINIK FORMAN
Práce

Řekneme-li v dnešní době slovo socialismus, nebo socialistický realismus v současném výtvarném umění, jako první se mi vybaví práce německého umělce Neo Raucha. Jisté asociace s Lipskou školou si při pohledu na obrazy Dominika Formana nemohu odpustit.
Načasování této výstavy po volbách do poslanecké sněmovny, které jsme nedávno absolvovali a ve kterých komunistická strana získala bez mála 15 procent hlasů, je celkem příznačné. Dalo by se říci, že téma výstavy je aktuální. Osobně nejsem zastáncem socialismu jako takového, ale tento romantický výlet na svazáckou schůzi mi byl dobrým rozptýlením při pondělním listopadovém večeru.

Tlumené, skoro „nebarevné“ pastelové barvy, které výtvarník téměř výhradně používá, odsávají z těchto děl emoci: ta díla jsou nakonec svým způsobem prázdná. Prázdná, šedá, depresivní. Přesně taková, jaká byla doba! Výstava v galerii 207 byla složena z obrazů nářadí, klíčů nebo trubek namalovaných převážně na dřevěných deskách, doplňovaly je objekty jako, např. stará žehlička umístěná pod oknem, nebo malba na zdi s nápisem 8 – 10.

Je důležité číst výstavu v kontextu: socialismus jako takový vznikl jako reakce na industrializaci a v ekonomickém smyslu je protiváhou kapitalismu. Obecně vnímám, že paralelou ke kvalitě lidského života je hodnota, která je v současné společnosti masivně vytlačována hlediskem dosaženého výsledku, efektivnosti a výkonu. V dnešní době, kdy převážná většina výnosů všech západních ekonomik je založena na spekulacích a ne na lidské práci, je pro mne téma této výstavy žádoucí.

text: Vladimír Vávra

foto: Teodor Sprock

4. 11. 2013
SVÄTOPLUK MIKYTA
Potenciál

foto: Veronika Nehasilová