Ivan Vosecký: A já jsem největší malíř 20. století

Dveře jsou otvor, kterým se vchází a vychází. Předmět, který vymezuje „tady“ a „tam“, „uvnitř“ a „vně“ či „soukromé“ a „nesoukromé“. Za zavřenými dveřmi probíhají důležitá jednání, ostré hádky a skryté milostné vztahy. Rozšiřováním svých možností si otevíráme dveře do světa; po zjištění, že ten svět pro nás vlastně není to pravé, je za sebou, mnohdy hlučně, zase zavíráme.
Zavěsí – li někdo dveře do prostoru, popírá tak všechny jejich funkce a vymezení. Jedná – li se navíc o dveře osobní, vpouští nás jejich majitel do svého privátního prostoru; do svých poznámek, drobných radostí, dárků a střípků vzpomínek.
Ivan Vosecký si již názvem výstavy poněkud provokativně pohrává s fenoménem, který vystopujeme až k Marcelu Duchampovi, totiž s fenoménem ready – made, hotového objektu, který je vystaven. Vosecký reflektuje také Duchampův význam jakožto „nejvýznamnějšího malíře (paradoxně) 20. století“, za nějž bývá často díky svému vlivu označován, a jaksi přebírá jeho roli. Znovu tak nastoluje úvahy o povaze uměleckého objektu, stejně jako o vizionářském postavení umělce ve společnosti.
Kateřina Štroblová

Inna Levinson: I love art

Inna Levinson se fotografuje ve čtyřech výstavních institucích ve více či méně erotických pozicích…Co z toho můžeme vyčíst?
V prvé řadě hraje roli samotný výběr prostor a výstav – stálá expozice českého kubismu v Domě U Černé Matky Boží, sbírka umění 20. století ve Veletržním paláci, (pre)retrospektiva Jiřího Davida a výstava Viktora Freša a Ondřeje Brodyho v NoD. Z hlediska časového tedy moderna – postmoderna – 80. a 90. léta a současnost. Ve všech těchto érách byl přístup k tělesnosti a sexualitě odlišný, což ovšem Levinson nijak neakcentuje, neboť její úloha je na všech fotografiích prakticky stejná.
V další, podstatnější rovině se Levinson prezentuje jako součást samotné expozice či děl samotných. Sama se svým tělem se stává exponátem; živým objektem mezi díly neživými. Svou erotickou smyslností tak dává nový rozměr pojmu „milovat umění“ a v jejím podání se tato blíží mnohdy až k fetiši. Tělo samo se tak stává uměleckým artefaktem.
Už teď je občas velmi těžké rozeznat, kudy vede tenká hranice mezi erotikou a uměleckým ztvárněním; Levinson tyto dvě oblasti spojuje v jednu. Umělecká díla se připodobňují k erotickým proprietám, vídaným v pornočasopisech (tyto časopisy také fotí své „herečky“ v luxusních interiérech).
Přesto nám fotografie Inny Levinson nepřipadají příliš skandální či obscénní. Všudypřítomný kult těla dorazil, zdá se, už i do galerií. Levinson tak pokládá poněkud zákeřnou otázku, zda každému osobně tento trend připadá v pořádku.
Jako by pro nás krása lidského těla přestala být posvátná a stala se pouhým artiklem, který nás každodenně obklopuje.
Kateřina Štroblová

Inna Levinson: I love art

Určitě jste schopni ztotožnit se s výrokem této studentky ateliéru Intermediální konfrontace, protože také milujete umění. Možná ale k významu slova miluji přistupujete jinak. Totiž hned u vchodu do galerie jste nuceni vstoupit mezi roztažené nohy, jakoby do ženského lůna. Zobrazovaná žena si oblékla zelené střevíčky na podpatku, nic víc z ní nevidíte, jen mezi nohama, nad vchodem galerie, má umístěn nápis I love art.Uvnitř místnosti lásku k umění prezentuje na růžových zdech s bílými srdíčky spousta fotografií a na zemi už zmíněné zelené střevíčky, tentokrát však skutečné. Inna Levinson spojuje lásku k umění a sex také na snímcích, kde se sama stylizuje do modelky, herečky, nebo striptérky. Fotografuje se v galeriích umění různého charakteru, navštíví NoD, Veletržní palác, GHMP, nebo Dům u černé matky Boží.
Námět fotografování sama sebe před uměleckými díly může připomenout parafráze Kateřiny Držkové a Daniely Matějkové, ale Inna Levinson spíš před díly pózuje, prezentuje sama sebe a svůj názor na umění. Miluje všechno umění, nevybírá si mezi galeriemi, pózuje všude a z jejích figur a výrazu ve tváři vidíme, že si to pořádně užívá. Umělecká díla za ní však nijak nekomentuje, nekomunikuje s nimi, čím se výrazně liší od K.Držkové a D.Matějkové, které s díly vytvářejí určitý dialog. Inan Levinson spíš prezentuje sama sebe a svoji euforii v galerii. Celá přehlídka fotografií pak působí spíš jako výpověď I love myself, než art.
Možná autorka komentuje fotografický kánon turistů, postavit se před „něco důležitého“ a zaznamenat, že jsme zde byli a toto viděli…. Možná se u této autorky jedná o parodii na druhou, instalace na růžových zdech, propojování lásky a sexuální provokace odkazuje spíš k ironickému komentáři „milovníků“ umění.
Možná k nim patří i autorka a proto do své umělecké práce zapojila i sebeprezentaci – tedy sama sebe, svoji identitu, své tělo a obecně celý svůj život. Jak je tomu doopravdy dokážeme vytušit až na základě toho, jak se její práce budou vyvíjet dál.
jMatt