3. 12. 2012

Ondřej Basjuk

Haidianský altář

V okolí mohu pozorovat rostoucí zájem o mladé malíře. Nerada bych tyto tendence nazvala strategickým tahem galerií, neboť je sama bezelstně upřednostňuji. Proto mě potěšilo, že se v Galerii 207 po delší době objevila malba. V pondělí 3. 12. 2012 se zde představil čerstvý absolvent ateliéru grafiky Vladimíra Kokolii na pražské AVU Ondřej Basjuk.

Co navrátilo malbě prestiž a možnost být vystavena v galeriích současného umění? Zdá se, že paradoxně přijetí její možné intermediálnosti. Také Ondřej Basjuk si je těchto strategií plně vědom. Snad byl kdysi i on tápajícím malířem uvězněným v minulosti jak vlastní, tak malířsko-historické. Autor tvořící bytostně ze sebe a svých vlastních vzpomínek hledá cestu transformace směrem k současnějšímu vyzření. Chápe se tak již lehce zevšednělých hesel: malba jako objekt, malba jako součást umělecké instalace. Tato prohlášení ze sebe současná malba shodit nemůže. Jako samotná obhajoba práce však zpravidla nestačí.

V galerii 207 vystavil Ondřej Basjuk projekt s názvem Haidianský altář. Tři malby technicky perfektně zvládnuté, vyjevující krajiny skal a hor, jsou dominantě umístěny na čelní stěnu. Z předního pohledu obrazy zastiňuje podivná imitace dřevěné stoličky nesoucí vyprázdněnou krabici. Ta kdysi, dle vystavené fotografie, sloužila jako přepravka pro sošku Buddhy. Na protější straně galerie malý sádrový reliéf muže ve skalách a zboku, jako určité manifestní prohlášení, trojice koster starých podnikových vlaječek – tři plošné tvary, přesto trojrozměrné objekty, lemující svoji mezi-prázdnotu do tvaru čtvrtého.

Příjemné napětí mezi objekty je způsobeno výběrem rozličných motivů, které v nečekaných kombinacích rezonují se zajímavou osobností autora. Interpretací celé instalace se tak nabízí nesčetné množství. Stále však převažuje dojem, že jednotlivé objekty jsou krom podivných zálib umělce k sobě pojeny pouze na základě jisté formální hry a taktiky. Jinými slovy: Buddhu ke skále může pojit asi tolik, co imitaci dřeva k černobílé fotografii.

Jednotlivá díla nahlížena odděleně, ať už přímo v galerii či na autorově webu, jsou přitom mnohem zajímavější než jejich nekompaktní instalace, v níž lze spatřovat autorovu nejistotu a rozkolísanost.

Silným zážitkem byl například malý sádrový reliéf s výjevem muže ve skále. Výrazná je podobnost s guttfreundovskými reliéfy velkých staveb. Na rozdíl od nich přitahuje reliéf Ondřeje Basjuka svou drobností a křehkostí. Muž-romantik otočený ke skále, jež ho excentricky tlačí ven a zároveň vtahuje dovnitř, pukne společně s ní ještě před vernisáží.

Škoda, že autor nevyužil právě podobného potenciálu i při zmiňované instalaci, či s ním nepracoval záměrně již od počátku. Celkově tedy postrádám silný jednotící fundament výstavy, který by mi přinesl novou informaci – krom té o autorovi samotném. Přesto však na mne tvorba Ondřeje Basjuka působí slibně a zanechává svěží dojem.

Lucie Rosenfeldová

foto: Iveta Schovancová

19. 11. 2012

Matěj Al-Ali

Všichni za jednoho

Matěj Al-Ali se na české výtvarné scéně pohybuje často v uměleckém tandemu s Tomášem Moravcem. Jejich společné práce byly vystaveny například v Entrance Gallery, v Galerii mladých v Brně, na Pražském Quadrienale nebo v Galerii Jelení. Své konceptuální uvažování však autor několikrát představil také na samostatných výstavách nebo v rámci skupinových přehlídek, jako například ve Zlíně na VI. zlínském salonu mladých nebo na populárním festivalu 4 + 4 dny v pohybu.

            Al-Aliho práce je v určitých směrech orientovaná k prostoru, kde umělecké dílo vzniká, nebo ještě lépe, kde je vystavováno. Svou roli zde samozřejmě hraje také divák a konfrontace s ním. Zmínil bych zde alespoň výstavu v Galerii Pavilon, která se jmenovala Příjemná výplň nebo instalaci ve veřejném prostoru v rámci festivalu PLACCC v Budapešti Falešné důvody.

            V Galerii 207 připravil Al-Ali výstavu, která má šanci posouvat jeho tvorbu dál. Prostor galerie obsadily dva objekty a jedna video-projekce. „Akce“, která se na záznamu odehrává, je zde nejspíše pevným bodem a zároveň středem výstavy. Celá scéna se odehrává na vybetonované ploše ve zdánlivě opuštěném industriálním prostoru s charakterem Poldovky Kladno. Centrální část záběru je obsazena pohledem na betonový sloup podobající se podpěrným betonovým konstrukcím uvnitř skladů nebo výrobních hal. Záběr se během celého filmu otáčí kolem své osy o 360° a s ním se dostává do synchronního pohybu i betonový kvádr. V průběhu záznamu je možné vysledovat skupinu osob, včetně samotného autora, která za pomoci jednoduchého mechanismu celým objektem otáčí.

            Pro tuto situaci je pravděpodobně nejvíce výstižný název výstavy Všichni za jednoho. Zajímavým posunem v tomto díle shledávám míru záhadnosti a nejasné čitelnosti aktu, který se na videu odehrává. Je zde patrné gesto, které ve vzájemné spolupráci aktérů hýbe nejen pohledem do prostoru, ale i celým prostorem. Tento děj, který se opakuje, můžeme považovat za iluzivní.

            Mým názorem je, že výstava by spolehlivě fungovala i bez objektů, které byly v galerii vystaveny zároveň s videem – dřevěné formy na odlévání betonu (sloupu) a pečené trubičky s čokoládovou polevou zavěšené tak, aby poskytla divákovi širokoúhlý pohled v odrazu na nerezové naběračce. Skrze tento pohled divák dostává skreslenou až iluzivní kontrolu nad prostorem celé galerie. Jak je důležitá provázanost těchto artefaktů ve vztahu k videu, nedokážu sám posoudit.

David Krňanský

foto: Matěj Pavlík

12. 11. 2012

Dušan Zahoranský

KABINET LINGVISTICKÉHO KROUŽKU

foto: Iveta Schovancová

5. 11. 2012

Juliana Höschlová

TANČÍ, JAK PÍSKÁŠ

V pondělí 5. 11. v Galerii 207 performovala a představila svou tvorbu mladá umělkyně Juliana Höschlová. Autorka je absolventkou ateliéru Vladiníra Skrepla na pražské AVU. Diplomovala v roce 2011 prací nazvanou Jazyk přátelství. V Jazyku přátelství je zkoumána intimita lidského výstupu při karaoke a v podobném duchu se nesla i samotná performance prezentovaná v Galerii 207.     

Juliana Höschlová se dostala do povědomí veřejnosti hlavně díky výhře Ceny Národní Galerie 333 v roce 2010. Zde se prezentovala sérií tří videí nazvaných Holka z cirkusu, z nichž každé zachycovalo a s mírnou nadsázkou zkoumalo autorčiny nezvyklé tělesné pozice: hýbání ušima, možnosti krku a těla. Pojmenování projektu je odvozeno od lehce artistických pozic, ve kterých se Höschlová zachytila, a od jejich předků spjatých s cirkusem. Tyto výstupy v podobě videí, spolu s instalací a performancí z G207, tvoří jeden celek. Součástí tohoto celku je i Field (Políčko) – další video projekt, který vzniknul během doby, kdy byla Juliana Höschlová na stáži na Tchaj-wanu. Ve Fields je zkoumáno tamější současné umění a prostředí.

Tvorba Juliany Höschlové obsahuje ještě jednu rovinu – drobnější a o mnoho více osobnější zachycování Julianiných psychických stavů a pochodů, prezentované např. výstavou To Be Continued v Galerii Armaturka (Ústí nad Labem 2011). Pro tyto výstupy je nejvýstižnějším slovem arteterapie. Toto slovo je hlavně v konceptuálních rovinách chápáno leckdy spíše negativně. Umělkyně se snažila o propojení těchto dvou pojmů v celkem zajímavý výsledek, nicméně slovo arteterapie převládlo. Julianina potíž s vytvořením komentáře ke kresbám vypověděla, že šlo spíše o pocitové záležitosti.

V projektu Tančí, jak pískáš je zkoumána hranice mezi intimností, trapností, soukromím projevu a improvizováním řízeným divákem. Místnost byla uzavřena plentou, snímána kamerou, divadelně osvícena (něco ve stylu „one man show“). V rohu byl umístěn počítač připojený k serveru youtube. Odtud vedla sluchátka pro Julianu. Za plentou byli diváci sledující přenos záznamu autorky z první místnosti na monitoru. Jednotlivě přistupující diváci chodili za plentu k autorce, aby jí do sluchátek pustili libovolnou skladbu a ona mohla „tančit, jak pískali“.

Zajímavé bylo využití prostoru galerie a rozehrání vztahů mezi dvěmi místnostmi – tedy mezi autorkou a diváky, intimitou a exhibicí. Juliana Höschlová tančila až do vyčerpání.

Text: Lenka Vacková

foto: Iveta Schovancová

29. 10. 2012
NULOVÁ MZDA

V pondělí 29. 10. 2012 proběhla prezentace Iniciativy proti nulové mzdě v rámci programu Galerie 207. Tereza Stejskalová uvedla postoje a názory, které stojí za zrodem inciiativy. Podnět k jejímu vzniku dal článek sociologa Jana Kellera na serveru Novinky.cz. Ten rozebírá problematiku vysoce kvalifikovaných intelektuálů a jejich uplatnění na trhu. Po následné diskusi v Tranzitdisplay v únoru 2012 vznikl otevřený dopis galerijním institucím. Dopis byl mířen na galerie a muzea s pravidelným příspěvkem státu. V dopise se umělci a kurátoři vyjadřují k dosud nezveřejněné nespravedlnosti: neochotě kulturních institucí financovaných státem platit honoráře umělcům. Galerie investují do chodu instituce (energie, rekonstrukce, …), vyplácejí mzdu kustodům, grafickým designérům, ale neplatí umělci, který vytváří podněty, které jsou podstatou toho, proč galerie vůbec existují. Iniciativa požaduje po galeriích, aby sepisovaly smlouvy s umělci, a následně zavedly honoráře pro umělce.

Důvodem může být klima, které v ČR přetrvává. Umělci investují svůj čas, práci a peníze do děl, a posléze jsou vděčni galerii, která dílo vystaví. Galerie se nepředhánějí v tom, koho vystaví a kolik mu zaplatí. Není relevantní konkurence, tudíž trh nefunguje. Vzniká tak úplně převrácený systém, který navenek budí dojem, že vše je tak jak má být. Ale proč umělci přistupují na takové podmínky? Galerie zprostředkovává vztah mezi umělcem a divákem, potencionálním kupcem. Stává se i to, že umělec tvoří dílo přímo do galerie (site specific) a není za to finančně ohodnocen. Pravdou ale je, že galerie samy jsou podfinancovány a bojují o přežití.

Jak to funguje v zahraničí? V Kanadě vznikl v 60. letech plán na státní podporu umělců a posléze byl uzákoněn. V USA vznikla podobná iniciativa nekomerčních galerií zvaná WAGE (Working Artists and the Greater Economy). Mohli bychom se inspirovat i v méně vzdáleném Berlíně. Funguje tu například program DAAD nebo Artforum Berlin. V Berlíně je přirozený internacionální přístup propojující umělce, kurátory a intelektuály. Instituce sdružují zhruba 5000 umělců, z čehož polovina žije v Berlíně. Jsou financovány z rozpočtů státu, města i městských částí. Funguje tu mimo jiné i program výhodných pronájmů ateliérů. Poskytuje 368 prostorů a podporuje umělce pracovními a studijními stipendii. O zdravotní a sociální zabezpečení umělců se stará Künstlersozialkasse. Počet klientů je zhruba 9000 s průměrným platem 11500 €. Rakouská kultura spoléhá na občanskou zodpovědnost, galerie nejsou tolik závislé na státních příspěvcích. Nezávislí umělci v Polsku jsou na tom ještě hůř než naši. Alespoň co se týče sociálního a zdravotního pojištění, to stojí měsíčně v přepočtu více než 5000 Kč.

Po prezentaci se rozpoutala diskuse. Otevřely se různé názory iniciátorů výzvy. Proběhla kritika veřejných institucí. Galerie špatně hospodaří s financemi, kupují „zlaté kliky“ a vytápějí nevyužívané prostory. Miliardy korun jdou do sektorů, které mají s kulturou jen málo společného. Například GHMP má roční rozpočet 114 milionů Kč a na výstavní činnost jde pouhých 12 milionů. Navíc GHMP za poslední rok zakoupila pouze dvě umělecká díla. Moravská galerie v Brně získala ze státního rozpočtu 97 milionů Kč a z toho investovala 114 tisíc do nákupu umění. Samostatné oddělení umění Ministerstva kultury každoročně vypisuje výběrové řízení na granty. Zhruba150 projektů, tedy polovina, grant v hodnotě cca 2 miliony získá, ale vyplacené dotace jdou často na provozní náklady a ne na honoráře umělců.

Do určité doby se zdálo, že bude nedostatek protiargumentů. Je správné dávat peníze za mentální rozměr umělce? Následkem může být škatulkování umělců a tabulkové rozdělení platů. A otevírá se komplikovaná síť problémů. Nežijeme v utopické společnosti, kde by všichni pracovali zadarmo a s radostí. Jedině snad v severských zemích relativně funguje model, kdy lidé platí vysoké daně, podporují znevýhodněné jedince. Ale hlavně je méně těch, kteří toho zneužívají. Dá se očekávat argument, že v době krize nejsou prostředky na řešení „nulové mzdy“. Ale tento problém byl už před krizí. Na umění se nedá šetřit. Ušetřit by se dalo například na dalším zadlužování státu. (Státní dluh je zhruba 1,5 bilionu Kč. Roční úroky a správa dluhu činí 78 miliard Kč ročně. Rozpočet Ministerstva kultury je asi 7 miliard.)

Iniciativa proti nulové mzdě nepředkládá žádná řešení. Jejím záměrem je rozpoutat diskusi. Nenese tudíž zodpovědnost za následné kroky.

text: Lucie Patáková

foto: Matěj Pavlík

22. 10. 2012

Pavel Havrda

Tajemství zelné brukve 

Galerie 207 většinou svádí k hodně reduktivním formám prezentace současného umění. Zda je však výhodou pro vystavujícího umělce, když v konceptuálním stylu pracuje soustavněji, není tak jisté.

Pavel Havrda má za sebou hned několik galerijních výstupů, kde se bezesporu představil jako konceptuální umělec pracující s minimálními výtvarnými prostředky. Ať již šlo o výstavu v galerii Vitrýnky, galerii Buňka nebo Jelení, vždy se tomuto autorovi jedná spíše o nějaký univerzální princip než o materiální hodnotu díla. Havrda pracuje s nalezenými objekty, geometrií a principem náhody. Jeho objekty a instalace přitom nesou i jakýsi nádech vědeckosti.

Co do konceptuálního charakteru ani „Zelné Brukve“ nezklamaly. Postprodukčně vyčištěné skeny listů čínského zelí pod sklíčky na dřevěných krabičkách rotundovitého objektu, to všechno dohromady přesně odpovídá požadavkům, které na sebe klade konceptuální umělec dnešní doby. Nic, co by vybočovalo z normy, jak má umění tohoto typu vypadat. Téma košťálové zeleniny jak by smet. Originalita tkví někdy v nápadu, někdy zase v tom, jak se umění snaží šokovat. Tajemství Zelné Brukve možná invenci trochu postrádá, přesto křehkosti krabičkových objektů nebude nikdy dost. Havrda pro galerii 207 vytvořil velice subtilní a sofistikovanou instalaci.   

text: Kryštof Vancl

foto: Matěj Pavlík