galerie 207: Mark Ther

Mark Thér

Jakkoli jsme u videí Marka Théra zvyklí na pitoreskní fetišismus při zpracování témat druhé světové války, nová instalace v Galerii 207 nevyznívá již tak jednoznačně.

Ve známém videu Was für Material, představeném v roce 2008 na Staroměstské radnici, Thér zpracoval nacistický pozdrav s nepokrytě homosexuální estetikou: Klade důraz na lízání ulíznuté patky; v samotném gestu pozdravu pak zdůraznil falickou symboliku. Video bylo inspirované skutečným, poněkud obskurním projevem Hitlera, v němž poukazuje na mladé chlapce, jako na „materiál budoucí Říše“. Dá se říci, že šlo o obscénní anekdotu na téma, o němž se v evropské kultuře nevtipkuje.

Naproti tomu instalaci dokumentující odsun sudetských Němců (téma, o němž se v české kultuře nevtipkuje) nepojednal tak kontroverzně. Ačkoli ve výpovědích pamětníků, jejich popěvcích a doplňkových textech je cítit ironie, není to humor zesměšňující, ale citlivý.

Thér v prvním plánu naráží na pro nás těžké téma: Dosud jsme neodškodnili oběti divokého odsunu a naše společnost jaksi není schopná za tento akt přijmout politickou ani společenskou morální odpovědnost. V celkovém vyznění však jeho humor v diváki odkrývá skrytou citlivost. Postavy svými výpověďmi totiž působí roztomile a tím nás Mark Thér obměkčuje vůči tématu, k němuž jsme již vnitřně otupělí.

Filip Jakš

Mark Thér "naši Němci" („Němci z Česka" „Deutschen aus Tschechien", čeští Němci „tschechische Deutschen" oder „Tschechien-Deutschen")

Galerie 207, VŠUP

20.–25. 4. 2010

„…druhou světovou válku si nastudujte sami, protože jsem vás půl roku nudil ideologicky nekorektními žvásty o české reformaci , takže se to nejpodstatnější z dějepisu nedozvíte a vztah k minulosti rovnou pusťte k vodě.“ Asi tak přistupuje české školství k vykládání nejnovějších dějin a pohřbívá tak jakýkoli zájem mladých lidí ptát se po minulosti vlastní rodiny, kořenech, identitě.

Nevím, jestli se Mark Thér trefí svými počiny do momentálního rozpoložení jenom mé mysli nebo jako správný umělec do společenského klimatu. V každém případě teď řada z nás zažívá odchod prarodičů, pratet, prastrýců, kteří byli očitými svědky bouřlivých událostí 1938-1948, které, ač si to neuvědomujeme, výrazně přispěly k definici naší současnosti. Ruku na srdce – kolik z nás se kdy vyptalo po zcela konkrétních osudech své rodiny během tohoto krušného desetiletí? Z nezájmu? Ze strachu z kruté pravdy?

Nevelká výstava v Galerii 207 ve druhém patře VŠUP v Praze, která se koná pouhý týden od 19. do 25. 4. 2010 představuje ucelený Thérův pohled na rodinnou mikrohistorii týkající se především odsunu sudetských Němců. Počíná si jako zkušený muzejník (21. století), předkládá dojemné nahrávky svých příbuzných pamětnic, nabízí zajímavé mapy republiky s např. dialekty sudetské němčiny, zlikvidovanými sudetskými vesnicemi či podílem německé populace v pohraničních oblastech (které dozajista v českých historických atlasech nenajdeme, proč asi?). Kromě toho vystavil ještě kompletně zkopírovanou diskusi z některého z internetových fór o odsunu sudetských Němců.

Pokaždé, když čtu, jak je český národ apatický vůči národní hrdosti, národnímu cítění a vlastně tolerantní, musím zaskřípat zuby. Jakmile dojde na otázky vyrovnávání majetku či morální zodpovědnosti, promění se tito mírumilovní a tolerantní lidé v demagogicky vymlouvající se školáky. Když ono to bylo jinak a kdo ví vlastně dneska, jak to přesně bylo a hlavně žádná ostrá slova. A původ nemusíme hned hledat ve vodách extremistických skupin kdesi na okraji společnosti – tyhle manévry nás totiž učí a hlavně léta přiživuje politická reprezentace v čele s prezidentem republiky. A nebo jeho detašované pracoviště – Národní galerie, která ve své stálé expozici zcela vynechává dílo českých Němců a vytváří tak nikoli příběh hrdého češtví, ale zbabělého čecháčkovství.

Co po nás tedy Thér vlastně chce? Abychom se chytili za nos, jednak docenili pokladnice vzpomínek v podobě našich babiček, tetiček (dědečků a strýců) a vyslechli si jejich verzi událostí druhé světové války a událostí následných. Odsun sudetských Němců se totiž netýkal jenom jich samotných, ale týkal se všech. Jednu moji babičku dodnes mrazí, když si vzpomene na výstřely ze dvora radnice popravující Němce z titulu práva oko za oko, naopak druhá babička byla ta, která získala práci a byt ve vylidněném Liberci těch, kteří byli nuceni své město, přátele, sousedy, rodiny a kariéry opustit. Samozřejmě nám nepřísluší naše předky soudit, hlavně bychom to totiž měli vědět.

Ladislav Zikmund-Lender

vchod do galerie