pátek 6. dubna 2012

Martin Horák: Martin

Jeho jméno a sousoší zaprášené samoty

Obyčejnost a civilnost umělecké existence, racionalita i její vyprázdnění, samota a její zveřejnění. V Olomouci žijícímu umělci Martinu Horákovi je vlastní právě podobný pohled na sebe sama, na profesi umělce a jeho praxi. Finální podoba Horákových výstupů mnohdy ironicky glosuje vážnost uměleckého statusu a současně směšnost takové vážnosti ve společnosti či v samotném uměleckém prostředí. Na druhé straně se v jeho výstupech objevuje téma umělecké hierarchie jako svého druhu sportovního ducha triumfu a vědomí vlastního postavení jako hráče na vymezeném uměleckém poli (sebeironii z toho nevyjímaje).

Vtip a nadhled, jímž Martin Horák uzemňuje své instalace, nejsou nebo alespoň nemají být prvoplánové. Kýč keramických adolescentek na bílém piedestalu, dřevěný nápis – nástěnka (Náš nejlepší olomoucký výtvarník), láhve vína s nápisem „je mi trochu smutno“, jenž nad nimi trčí v podobě nedopalků (výstava Olomoucký výtvarník, Galerie Jelení), vítězné poháry jako alegorie uměleckého vítězství (Galerie Ceasar, Olomouc), odjezdy vlaků z Prahy do Olomouce (vitrína Bezhlavý jezdec) atd.; to jsou objekty s významovými klíči, které vzbuzují okamžité asociace. Podstatnou součástí jeho instalací je také velká míra preciznosti a estetického vkusu, založeného na jednoduchosti všedních věcí i objektů jím vytvořených, které užívá zcela nenáhodně v závislosti k promýšlenému sdělení. Spojením témat jako smutek, kýč, veřejná plocha - nástěnka (což lze považovat za přežitek socialismu a jeho veřejně prospěšného úkolování či naopak oslavného vyzdvihování, ale i jako doklad vlastní určenosti místem) aktualizuje představy diváka a současně mu je před očima boří svou interpretací.

V Galerii 207 vystavil Martin Horák, již výše zmíněný příklad vkusně instalovaných glazovaných keramických nymf, z nichž každá v jiné pozici nese na krku řetízek s přívěskem písmena. Tato vedle sebe vytvářejí jméno Martin. Umělec se jakoby podepisuje do své práce, nechá se nést uměním. Sošky jsou vytržené z konvenčního prostředí vitríny v obýváku. Jsou si nesmírně podobné, jen se každá nachází v jiné stylizaci své pózy. Sokl, který je nese, výrazně převyšuje jejich velikost. Objekt se tak stává jakýmsi pateticky vyzdviženým sousoším se stříbrnými řetízky. Socha zde má však specifičtější pravidla a zákulisní podstatu. Naplňuje umělcův záměr. Oprošťuje se od původních představ majitelů takovýchto sošek. Fetišismus anonymních domácností se stává fetišismem uměleckým, fetišismem konkrétním a odhaleným. Přivlastnění si forem (v tomto případě těch nízkých forem) a významů, které mohou přinášet, je jedním ze zásadních postupů umění. Takové převrácení role je navíc vepsáno přímo do sousoší. Umělec nabízí pohled na malý monument o malé zaprášené samotě, ve které pojednou zůstává on se svým uměním jako adekvátním tématem pro svou nadcházející veřejnou řeč.

Radim Langer

foto Matěj Pavlík













Žádné komentáře: