MILAN SALÁK
Figura
Akademie, (subst. fem.) To, čemu
říkáme jazykem Umělce akademie, je nápodobou živého modelu, který je kreslen, malován nebo
modelován. Tato nápodoba má za cíl učit se obzvláště o tvarech
a o celku lidského těla... Říkáme nakreslit, namalovat,
vymodelovat akademii.[1]
U slova akademie ve
francouzštině docházelo během 18. století ke specializaci. Význam tohoto
lexikálního vývoje můžeme vykládat všelijak. Takzvaná disciplína figurální kresby
je dnes nápadným symbolem uměleckého akademismu. Ovšem když figurální kresba
působí na výstavě na akademické půdě jako jediný exponát, jak to například má
na své výstavě Figura Milan Salák
(který je navíc pedagogem), je pak problematické určit, zda v současném
umění neexistují akademismy – třeba skryté a odhmotněné – které se před
svým publikem přetvařují jako progresivnosti; a naopak jestli není pořád
bohužel potřeba právě radikálního až zpátečnického proražení do figurálna.
Učitel možná představuje studentům propast světů inteligibility
a smyslovosti, aniž by jim nabízel rozřešení nebo zvnitřňoval sylogistický
závěr.
I když Salákovou figurou nejsme senzomotoricky uchváceni
a po výtvarné stránce je v nejlepším případě naivní, její mělkost
a vady tvoří důvtipnou výpustku, která nechává upozornit na nezbytnost
neustále přehodnocovat umělecké chápání tělesnosti. Vůči žákovské výtce, že
směry šrafury jsou protismyslné, by se dalo čelit prohlášením, že směr
současného umění možná vede stejně špatně. Navíc prý figury prostupují jak
přeludem vizuality, tak simultánně skutečností obrazu, takže samo o sobě
znázorněno by nemělo být nic.
Naopak figurální kresba, která není estetická a které
byla spíše prováděna anestezie, musí být odněkud napájena. Kontext veškerého
současného uměleckého počínání má právo být stále konceptualistický. Nicméně
kalkul neumí kompenzovat podceněnou řemeslnost. (Kdyby uměl, tak by to vlastně
mohlo způsobit, že se to vše vzájemně anuluje. Jsme opravdu studenty
postkonceptuálního a postdisciplinárního umění?) Autor se nevyjadřuje
samou vystavenou kresbou, nýbrž vlastně tím, že její konceptuální
kontextualizace je šablonovitá.
Touto výstavou jsou připisovány současnému umění problémy
nejenom akademismu, ale i zásadnější institucionalizace. Takové problémy
Salák sám defiguruje: žánry, jež by jim zdánlivě mohly odpovídat, redukuje
k nesmyslnosti a vyprovokovanému divákovi se je nesnaží pomoci
rekonstruovat. Je to koneckonců upřímné, neboť nikomu není vnucena informace,
že je to umění, ba ani uměním.
[1] Můj
překlad z francouzštiny srov. WATELET, Claude-Henri a LEVESQUE,
Pierre-Charles. Encyclopédie méthodique. Beaux-arts. Tome 1 / dédiés et
présentés a monsieur Vidaud de la Tour, conseiller d'État, et directeur de la
Librairie. Tome premier [-deuxième]. Paris: Panckoucke, 1788–1791.: «Académie, (subst. fém.) Ce
qu’on appelle en langage d’Artiste, une académie, est l’imitation d’un modèle vivant dessiné,
peint, ou modelé. Cette imitation a pour objet d’étudier particulièrement les
formes & l’ensemble du corps humain, de s’exercer à ces études, ou de se
préparer à quelque ouvrage projetté. On dit dessiner, peindre, modeler
une académie.» Dostupné
z WWW: <http://gallica.bnf.fr/ark:/12148/bpt6k82596b/f139.image>.
text: Andrew Jan Hauner
foto: Veronika Nehasilová a Teodor Sprock
Žádné komentáře:
Okomentovat