Richard Stipl, Oblivious obvious

Richard Stipl: Oblivious obvious

Když se člověk přestěhuje do nového města, dívá se na něj zvenčí. Nedobytné domy, neznámé ulice, cizí tváře. Navazuje povrchní známosti, večer bloudí a hledá bar, kam za nimi přijde na víno. Cestu domů ohmatává jako slepec konečky prstů. Jméno na zvonku vypadá cize a nepatřičně. Dny, kdy nemusí do práce, se vlečou jako zpráskaní psi.

Časem se ze známých stanou přátelé. Pracně nalezené zkratky se zadřou pod kůži stejně jako pohled z mostu na řeku. Bydliště se transformuje v domov. Na město se dívá zevnitř.

S osobní mytologií města si pohrává i Richard Stipl v části instalace Oblivious Obvious. Oblivious (nevšímavý) versus Obvious (zřetelný).

Obrys ztemnělého města za řekou. Apokalypticky otevřené rudé nebe a netečný bůh řeky vše sleduje unaveným pohledem V popředí socha nahého muže s neurčitým výrazem pevného odhodlání s kořeny v nejistotě. Patří do onoho temného města nebo se na něj dívá zvenčí?

Richard Stipl je známý především svými hyperrealistickými sochařskými kompozicemi, kde se nahé mužské klony (jejichž modelem je sám autor) seskupují v bizarních situacích. Jejich obličeje jsou přehlídkou desítek nejrůznějších grimas a posunků. Válejí se po zemi se šakaly, masochisticky si drásají těla, snaží se beze slov hovořit a křičet. Spánek rozumu plodí příšery, které se ztrácejí v labyrintech srdce a pekle světa.

Nyní je Stipl vyslal do městských panoramat, kde vládnou záludní demiurgové, před jejichž zraky se člověk cítí ještě více nahý.

Kateřina Štroblová

celkový pohled na instalaci, 250x 300cm

vosková figura, 45cm

vosková figura , detail

detail , olej na plátně

detail, olej na plátně

Lubomír Typlt: Tak se může smát jen cizinec

Lubomír Typlt vystavil v Galerii 207 čtyři malby starších dat. Do čela drobné místnosti umístil dva obrazy vycházející z jeho autoportrétů (z let 2006 a 2007) a na stěny dva kinetické obrazy (2009). Proč však tak stará díla, čím by mohli až čtyři roky staré obrazy promlouvat o aktuálním vývoji Typlta? A proč tak nesourodé spojení portrétů a děl naprosto nefigurativních?

Pro přijetí těchto rozporů se musíme podívat na Typltovu tvorbu celkově.

Jakkoli se jeho obrazy zdají být příběhové, jejich děj není přesně daný. Lubomír Typlt nechce dávat výklady jednotlivých stavebních prvků. Ikonografie jeho obrazů není jednoznačná, ačkoli ukotvená. Jednotlivé motivy, jako úsměv, chlapec, kočka, Pinochio, kužely, stoly, kbelíky a konve, se sice pravidelně opakují, pokaždé ale hovoří trochu jinak. Neznamenají pořád to samé. Dostat se do této „nové reality“ (slovy Petra Vaňouse) však není možné rozumovým rozborem, ale pomocí podvědomého působení obrazů. To nás udržuje ve stálé nejistotě, jestli právě tak má působit „nová realita“: „nevím ani, jestli jsem vevnitř, nebo venku, nebyl jsem tam dlouho,“ jak píše Typlt v textu písně Tikající muž skupiny WWW. Kdyby stačila slova, napsal by text. Obraz ale musí mít svou bezeslovní řeč: Předmět v obraze (podobně jako slovo v básni), nemá pouhý věcný význam. Je zejména nosičem dané emoce, či myšlenky, která není sevřena definicí určitého motivu (napsaného slova). Touto řečí nám autor nikdy neřekne vše. Chce, aby v obrazech pro nás zůstávalo vždy něco uzavřeno.

Možnost stále jiného vyznění je to, co Typlta na jeho starých obrazech nově přitahuje. Jednotlivá díla se mu tímto způsobem „vloudí“ na mysl a on je zpracuje znovu.

V případě vystavených obrazů Cizinec (2006) a Tak se může smát jenom cizinec (2007) není základem úsměv, nebo portrét, ale tři základní barvy, jimiž vyplnil podklad obrazu a z nichž vycházel. Samotný (Typltův vlastní) úsměv na dvou zdánlivě stejných obrazech tak vypadá jinak a jiný se zdá i při každém dalším pohledu.

Autor nás také rád za-/navádí pojmenováním obrazů. V čem spočívá cizost cizince, nebo čemu se směje však nevyčteme z jeho výrazu, jako spíš z působení barev.

U obrazů metafyzických však souvislost mezi obrazem a jeho názvem podněcuje prvoplánový výklad. Kinetický koeficient a Kinetický koeficient separace se zdají být obecným zkoumáním předmětů v prostoru. Sám Typlt označuje takové obrazy za výsledek „hypotézy a logiky“. Mají definitivní metafyzický vzhled, ovšem o to víc lidštější mohou být.

Dopustím se nyní také hypotézy při popisu tohoto Typltova směru. Jeden z prvních Kinetických obrazů totiž byla Mobilizace (1996), k níž se vrátil v roce 2002 obrazem Mobilizace opus. Pomůckou pro její pochopení mi byla Typltova hudební tvorba. (Na skladbě Evropa z alba Tanec sekyr se Typlt podílel i jako autor základního hudebního motivu.). Sám tuto skladbu popisuje jako běh dějin vepsaných do Evropy. Jsou v ní slyšitelné pochody vojsk i pohyb času. Skladba nemá text, nepromlouvá slovy, i proto je velmi obrazná. Podobně jako právě ona Mobilizace – pohyby zastavené v obrazech mohou tedy poukazovat na čas lidstva a to i z hlediska osobního prožívání.

Obraz Metafyzik z roku 2004 je nečekaným spojením postav, kbelíků, konví i kuželů a plátů skla. Oproti ostatním postavám z této série, však má Metafyzik prázdné oční důlky. Příznačný je pro něj prázdný prostor uvnitř jeho těla. Možná to tedy bude vnitřní prostor, v němž se odehrává tento pohyb, vzpomínka a čas.

Mikrosvěty velkých kinetických pláten vnímám tedy jako podprahový děj, zastavený pohled na běžící myšlenku, jejímž vnějším projevem může být třeba úsměv.

Všechny čtyři Typltovy vystavené obrazy tedy vzbuzují dojem zastaveného pohybu – zpomalení záběru, který se může dále rozpohybovat v hlavě diváka. I Typlt sám – schopný čistého pohledu na své vlastní dílo – může některý z těchto starých dějů znovu rozpohybovat v některém svém budoucím obraze.

Filip Jakš

Cizinec, 2006
Tak se může smát jenom cizinec, 2007

Kinetický koeficient separace, 2009
Kinetický koeficient, 2009

autor v expozici

Vladimír Turner: Baldessari vs Turner

Nuda Vladimíra Turnera

Více-vrstevnatost uměleckého díla mu zaručuje diváckou pozornost. Jde o jeden z mála logických stavebních prvků společných všem uměleckým odvětvím, díky nimž bude dílo působivé i bez vážnějšího obsahu.

Apropriace, „přivlastnění si“ již známého díla a jeho uvedení do nových kontextů, je jedním ze standard současného výtvarného umění. Dala by se odbýt větou: „Udělejte, to co jiný v jiném kontextu a nezmýlíte se.“ Je až překvapující, jak u kritické veřejnosti takový postup funguje. Apropriace je však jen pomůckou uměleckého díla. Nové souvislosti (popř. rozdíly mezi původním dílem a dílem novým) by totiž měly hlavně odhalit myšlenku nového díla.

Baldessari vs. Turner – tak se jmenuje apropriace Baldessariho díla rukou Vladimíra Turnera pro Galerii 207.

„I will not make any more boring art.“ Tímto nápisem popsal John Baldessari jednu stránku papíru. Vedle spuštěného videa na obrazovce přepisuje Vladimír Turner do počítače stejná slova a vybírá pro ně písmo, velikost, barvu, zkrátka je zvýrazňuje, to vše se pak v Galerii promítá na desku pracovního stolu. Má za něj návštěvník zasednout a popsat papír stejnými slovy, bude ho natáčet další kamera, která záznam přenese na plátno vedle papíru, na nějž by mohl další návštěvník přepsat slova, atd.? K takovému uvažování instalace svádí, ovšem autor nikomu židli ke stolu ani papír nenabídl. Jde o nápis sám, který mu přišel natolik důležitý, že se rozhodl si jej přivlastnit, a tím mu dodat nový význam.

Samotné psaní a záznam tohoto aktu je uměleckým činem, ikdyž by to tvrzení ruka píšícího zřejmě nerada podepsala. Už i strohé Baldessariho písmo má však určitou kreativitu (navíc písmo leváka), stejně jako Turnerův výběr vzhledu písma v počítači. Unifikovanost neexistuje, jak dokazuje jeho „remake“ akce. Baldessari i Turner tedy vyrábí umění, vyrábí ho způsobem, kterým se snaží učitelé potrestat žáky, kteří zůstali po škole. Toto je umění a toto je nudné umění. V čem však spočívá jeho nuda? Zřejmě je to tím, že pro vyjádření myšlenky by Turner i Baldessari mohli použít pouze slova, nikoli obtížněji čitelnou uměleckou akci. Úvaha nad formálností uměleckého projevu je viditelná v této nudné formě, v případě Turnera pomocí apropriace.

Současná výtvarná scéna velmi ráda převádí tyto starší výtvarné eseje do multimediálních kabátů, myšlenkový základ je zde však stejný, ikdyž znásobený: nudně „nudné umění“.

Pokud v tomto díle také vidíte tolik sebeironie, jako autor této recenze, můžeme říci, že Turner celou situaci vystihl. Vždycky budeme dělat nudné umění.

Filip Jakš

Vladimír Turner," Baldessari vs Turner "

Pohled do galerie

detail vrchní projekce

detail vrchní projekce

Vladimír Turner u exponátu

Jiří Ptáček " Galerijní situace 1"

Představte si, že jdete lesem (smrky hustě u sebe, hájek mladých buků, sibiřská tajga…jak je libo). Dojdete na cestu (rozoraná, bahnitá, malá lesní pěšinka) a dáte se po ní (jde se vám snadno, prodíráte se houštím, utíkáte, protože se stmívá). Narazíte na vodu (potůček, bystřina, dravá horská řeka). Z křoví uslyšíte šramot. Máte strach. Vyskočí to na vás (medvěd, strašidlo, vlk). Pokud tento známý „psychotest“ neznáte, vězte, že les symbolizuje vaši životní situaci, cesta pak obtížnost, kterou v rámci daných možností zvolíte. Voda, jakou si představíte, vám naznačí, jak to máte se sexuálním životem. Onen přízrak pak to, z čeho máte strach…aspoň tak si to pamatuji ze školních let.

Jiří Ptáček naaplikoval tento test do galerijního prostředí, a to tak, že nás zprvu nic takového vůbec nenapadne. Text jako takový je natolik abstraktní, že si jej přečteme víckrát, ale ani potom vlastně úplně nevíme, co s tím.

Pokud si dáme tu práci a přeluštíme s hlavou na straně „vysvětlující“ text na protější zdi, dostaví se onen pocit typu „aha no jo vlastně“…

Podobných testů existuje samozřejmě nejspíš mnoho – od těch obecných odehrávajících se v lese až po ty specifické pro různé skupiny (medvěda si koneckonců představí každý, minimalistickou sochu už jedinců o něco méně). Jiřího Ptáčka ale tuším nezajímá, jestli se dám po schodišti dolů a doprava nebo nahoru doleva, ale to, jak dlouho a jakým způsobem nad tím budu uvažovat, a k čemu nakonec dojdu. Nebo ne?

Kateřina Štroblová

Text v galerii

Představte si, že se procházíte obrovskou galerií. Její sály jsou bílé a tak rozlehlé, že ani nedohlédnete k jejich zdem. Dlouho kráčíte prázdným prostorem a dojdete k minimalistické soše. Vidíte, jak je velká a z jakého materiálu. Dobře si ji prohlédnete a pokračujete v chůzi. Když už jste od ní daleko, dolehnou k vám zvuky, které vás přimějí ohlédnout se. Zjistíte, že sochu někdo poničil. Chvíli si sochu prohlížíte a pak jdete dál. Po nějaké době chůze narazíte na schodiště. Dobře vidíte, jak je dlouhé, jak široké, kolik má stupňů a jaký sklon. Vystoupáte po něm a vstoupíte do sálu, na jehož čelní stěně visí malba zvířete. Vidíte velmi přesně, jaké zvíře to je, v jaké situaci se vyskytuje a jakým způsobem je namalováno. Když si obraz prohlédnete, všimnete si, že do vedlejších sálů vedou vstupy po vaší pravé a levé ruce. Vstoupíte do jednoho z nich.

Komentář textu od Jiřího Ptáčka umístěného v protilehlém rohu vzhůru nohama

Celý text je mnou upravený psychologický test. Před mnoha roky mi ho dávala jedna dívka a já si na něj po letech vzpomněl a pozměnil. Čím větší byla minimalistická socha, tím sebevědomější by jste měli být. Čím více ji někdo poškodil, tím hůře byste měli snášet krizové situace. Parametry schodiště mají být vaší představou o náročnosti cesty životem. Zvíře na obraze představou sebe sama, takovou, jak vidíte sami sebe. Doprava prý odbočují lidé racionální a suverénní, doleva sniví a plaší. Je to taková lidová psychologie, na níž nemusí být kapka pravdy, nebo možná je. Přiznávám, že to mi je trochu jedno. Šlo mi o výstavu, kterou jste viděli.

Jiří David, TY NEJSI JÁ TY

Jiří David
Ty nejsi já ty

Chřipková epidemie si bohužel vybírá hlava nehlava intelektuál neintelektuál a tak se stalo že výjimečně opatřím obrázky doprovodným textem já, Luděk Rathouský, správce galerie a externí pedagog v rámci níže zmíněného ateliéru. Nebudu se proto uchylovat k přílišným názorovým interpretacím a pokusím se zůstat u strohého popisu.
Jiří David se představil na domácí půdě , neboť pro ty, co to nevědí, Galerie 207 sídlí v ateliéru intermediálních konfrontací, jehož vedoucím Jiří je. Jako mnozí již etablovaní umělci před ním i on využil příležitosti a jakoby se sklonil s podanou rukou ke svým studentům, vystavil 26 let starý cyklus figurálních kreseb na balícím papíře z prvního ročníku Akademie výtvarných umění v Praze . Většina měla adjustované okraje a malé razítko AVU.
V opozici této invazi minulosti byl velkými hřebíky přibit na stěně odkaz do minulosti ještě dávnější. Notoricky známý plakát pravěké rodiny od Zdeňka Buriána ze kterého paprskovitě vybíhaly fixou nakreslené linie zakončené vždy nějakým nejasným předmětem. Kolečkem s čárkou, čtverečkem s něčím atp. Přímo proti vchodu u paty zdi ležel sedmdesáticentimetrový dřevěný díl ze slepého rámu, přičemž číslo sedmdesát bylo vypáleno pájkou. Ta volně ležela vedle. Na soklu skoro uprostřed místnosti stál vcelku nenápadný objekt, poskládaný z plastikové průhledné krabice od svíček, ve které na víku od barvy stála svíčka ve tvaru andělíčka v umělohmotném obalu . Uvnitř krom voskové figurky byla ještě červená tekutina. Celé to bylo upatlané od lepidla, které mělo obě půlky umělohmotné schránky držet pohromadě a tím uvnitř udržet i tekutinu.
V galerii nebyl žádný další text ani odkaz.
Na vernisáži Jiří David uvedl přítomné na stopu čtení výstavy a poodhalil důvody vzniku výstavy. Pamatuji si z toho, že ty kresby jsou fakt staré a že většina studentů je mladší než ty kresby, a že ten akademický dril nebyl úplně na škodu. Pak vyprávěl příběh, jak se mu zdálo, co v té dvěstěsedmičce má vystavit, jak to bude vypadat, a že tam mají být tekutiny. Krev, slzy, sperma a dceřino mateřské mléko a že to mělo být patetické, ale ne zase tak moc a proto původní zdání redukoval na jednodušší objekt který obsahuje pouze krev a jeho sperma. Obrázek pravěké rodiny má odkazovat k nejvyšší Jiřího hodnotě, do které na přední místo patří rodina. Název výstavy, Ty nejsi já ty, chtěl Jiří David osvětlit ve čtvrtek na diskusi, na které jsem kvůli nemoci nebyl přítomen.
Tolik pokus o autentické zpřístupnění výstavy.
Luděk Rathouský

Josef Bolf, DEATH

Josef Bolf - Death

Při sledování obrazů Josefa Bolfa se divákovi může snadno stát, že v sobě uslyší depresivní, temnou, dunivou hudbu. Obzvláště díla z jeho vyškrabovaného období je možné označit i hudební škatulkou za emo-core – vyjadřují temné vzpomínky na vlastní mládí a konkrétní prostory a to způsobem i docela brutálním, co na tom, že obrazy jsou tiché?

V Galerii 207 předvedl přímou souvislost obrazů a hudby, zatímco z rohu řve death-metal, na stěně si diváci prohlíží jeho „záběry z pódia“ – miniatruní obrázky, na nichž mají metaloví hudebníci zvýrazněné penisy, příležitostně naznačený i stříkot krve. Jednoduchá malba černou a červenou barvou. Stejnou tématiku připomíná i z motorky vykuchaná nádrž na benzín přebarvená (opět červenou a černou barvou) do podoby predátora, nebo jako velké plátno takřka zcela začerněné, snad až na pár kostí, které lze ještě rozpoznat. Můžeme to vnímat jako podvědomou linii, kterou u autora vyvolala hudba. Stejně jako u penisů hudebníků na vystoupeních metalových skupin je skutečně něco abnormálně egoistického.

Ano, i nyní se galerie v ateliéru ukazuje jako ideální prostor pro větší či menší výchylky. U jiných děl Bolfa bychom mohli čekat, že v nich bude nějaký filmový příběh, nebo vnitřní bolest, zatímco zde jde spíše o variaci na hudební a fotografické téma.

Josef Bolf ve svých malbách rád vychází z fotografie, při různých příležitostech fotí nejraději pustá místa, sídliště, holé místnosti. Nyní jsou to domnělé, či skutečné fotografie z koncertu.

Autor nepřímo odkazuje na důležitý motiv – vliv hudby na malbu. Většina umělců přeci při tvorbě poslouchá nějakou hudbu, není tedy možné, aby na ně neměla vůbec žádný vliv. Velké množství umělců jsou navíc i hudebníky (Lubomír Typlt – WWW, umělecké skupiny Rafani, Guma Guar, I love 69 popgeju, atd…).

Často ani netušíme, co umělec poslouchal, když maloval, jestli je za obrazem nějaká konkrétní píseň a jaká, nebo jestli malíř-hudebník promítá své vize i do hudby?

Josef Bolf však před námi nic neskrývá – poslouchal Death, inspiroval ho Death.

Filip Jakš

Pohled do instalace

Pohled do instalace

Kolorovaná kresba 40x32cm

Kolorovaná kresba 40x32cm

Oběkt, motocyklová nádrž

Pohled do instalace

Pohled do instalace

Nápis na zdi

Detail

Pohled do instalace