Iveta Pilařová

Nezměrné sny a kroky
Takřka každý současný umělecký projev potřebuje, aby byl jazykově sdělný, aby byl vysvětlen, okomentován – podepřen slovy. A takřka každý začínající výtvarný umělec proto potřebuje být i svým vlastním teoretikem.
Iveta Pilařová přetvořila Galerii 207 na prostor svého snu i své skutečnosti a její dílo promlouvá o to víc, že nepotřebuje doprovodný komentář. Videoprojekce na hlavní stěně ukazuje opakující se záběr: Světlo proráží okna a vytváří na podlaze chodby tři „komiksová políčka“. Záběrem opakovaně prochází lidé s pomocí holí, berlí, invalidního vozíku a chodítka. Vedle videa stojí oblečená módní figurína s růžovou holí a jedna zářivě žlutá hůl je připravena pro příchozího.
Celkem srozumitelné sdělení i přes naturalističnost videa nebudí hrůzu. Iveta Pilařová zde vytváří jinou skutečnost, v níž je zcela normální chodit o holi. Nejde zde ani o apel, autorka se ani nesnaží vzbudit v nás soucit k starým a nemocným (vždyť i módní figurína má hůl), žlutá hůl určená návštěvníkovi se neagresivně vnutí k vyzkoušení. Potřeba podpory se najednou jeví jako vcelku „laskavý“ a nerušivý problém. Název výstavy Nezměrné sny a kroky nám po chvíli strávené v prostoru umožní pochopit situaci autorky:
Iveta Pilařová už dlouho trpí vážnou chorobou, kvůli které nemůže pořádně ovládat své tělo. Když od roku 1995 studovala VŠUP (ateliér keramiky a porcelánu, ateliér alternativních technik), nikdo o její nemoci ještě nevěděl. V posledních letech se však její příznaky zhoršují, a tak se rozhodla použít pocit nemoci a nemohoucnosti jako téma svých děl. Již dříve její díla promlouvala k divákovi zvláštním způsobem. V díle Okno (2002–2004) ukazovala svůj každodenní pohled z okna bytu. Způsob malby však diváka fascinuje ne kvůli proměnám křižovatky, ale kvůli utkvělému pocitu, že se autorka nemůže hnout od okna, že ji k němu soci váže. Schopnost takto podprahově předávat své pocity a vize je dnes ojedinělá, možná proto její dílo vzdáleně připomíná malby Fridy Kahlo. Handicap je jejím dalším tématem, jehož dojem dokáže bez zavádějících slov předat v emocionální rovině.
Někteří kolegové z VŠUP však tvrdí, že samotná problematika lidské nemoci jako téma uměleckého díla nestačí. V prostředí konceptuálního ateliéru Jiřího Davida jsou takové námitky pochopitelné. Sdělení je zde hlavním tématem tvorby i kritériem pro její posuzování. Jenomže sdělnost, jež je zde proklamovaná je založena na metafoře, nadsázce, humoru – na rozumu.
Pro sdělnost výtvarného umění se dnes bohužel počítá převážně s vytříbenou (mnohokrát rozumem přebranou) myšlenkou a řeší se výhradně koncepty jejího předání divákovi. Málo umělců dnes dokáže takto nenápadně a účinně pracovat s emocemi diváka. Právě tato schopnost Ivety Pilařové (nikoli její téma) ukazuje zapomenuté schopnosti umělců v éře racionálního manýrismu.
Umí totiž předat právě ty pocity, které ji dlouhodobě ovládají a které by svou rozumovou artikulací ztratily. Její „žluto-růžové hole“ v Galerii 207 nám dokazují, že si přitom nemusí usurpovat náš soucit.
Filip Jakš

Iveta Pilařová: Nezměřené sny a kroky

Iveta Pilařová se v instalaci věnovala několika velmi silným sociálním tématům, které rozkrývá v mnoha obrazech a vrstvách.
Prvním z nich je tabu stáří. Opotřebování těla (což ovšem nemusí znamenat i úpadek mysli) a nepříjemnosti s ním spojené jsme v naší civilizaci vytěsnili z běžného života. Neradi slyšíme o smrti, samotě a beznaději, která čeká každého z nás. V léčebně mezi důchodci se však můžeme ocitnout daleko dříve, než bychom to čekali.
Dalším tématem je nemoc, tradiční a osobní Ivetin subjekt, a s ním související kult zdravého a krásného těla, reprezentovaný nablýskanou figurínou z výkladní skříně. Hůl jako opora a podpora, další končetina; na druhé straně symbol, který vyvolává osobní nenávist, objekt totální závislosti, přitahující nemilosrdné pohledy zdravých kolemjdoucích. Iveta dala berlu do ruky bezchybné, stále se usmívající modelce, ze které se tak rázem stává objekt našich negativních emocí, osten pocitu, že je cosi v nepořádku, dokonalost selhala. Na druhý roh místnosti jí pak zbývá nezměrný počet kroků; stejně jako snů. Čeká ji tam však jen další berla.

Kateřina Štroblová

Ondřej Horák

Ondřej Horák vytváří obrazy lidí i zvířat, provedené několika expresivními tahy štětce, které malbám dodavají mnohdy nečekanou účinnost. Podobiznám je pak společná jakási baconovská deformace tváře; rysy jsou smyty, často určeny jen steklou barvou, oční důlky jsou prázdné, občas máme dojem, že se díváme spíše na lebku než na obličej.
Takovou postavu vystavil Horák i v Galerii 207 – v jednoduché sprejové kontuře akcentované několika barevnými skvrnami zobrazil zřejmě mužskou, polonahou figuru jednou vestoje, jednou v detailu hlavy a ramen. S klidem postoje kontrastuje znepokojení, které v nás vyvolává pohled do prázdných černých očních důlků.
Po formální stránce však výstava nepřinesla nic překvapivého a i v obsahu mohl Horák zajít poněkud dál.
Kateřina Štroblová

Osm objektů, reliéfy map a op-art od Filipa Smetany

Široká škála různorodých uměleckých přístupů, které byly letos představeny v galerii 207, byla tentokrát rozšířena o tvorbu vznikající na půdě ateliéru malířství 3, na VUT v Brně, který vede Petr Kvíčala.
Filip Smetana pod kurátorským vedením Andrey Štekrové sice nevystavil malby, ale vliv vedoucího ateliéru malířství je na jeho tvorbě dost patrný. Podle vlastních slov si A.Štekrová vybrala F.Smetanovu tvorbu proto, že sama má k jeho výtvarným projevům blízko. Také studovala FaVU VUT v Brně, ale ateliér nefigurativního sochařství a je členkou sdružení Uff! Art, které se zaměřuje na malbu a prostorovou tvorbu. Proto není divu, že ze spolupráce F.Smetany a A.Štekrové vznikla výstava téměř sochařských objektů.
Z názvu jejich výstavy Recept, se můžeme snažit dešifrovat, že se jedná o radu, nebo návod, jak něčeho dosáhnout. Je to ale jen klamné zdání, Recept lepro ně spíš ve smyslu určitého vlastního postupu, který F.Smetana aplikuje již delší dobu v několika dílech. Zde prezentuje osm různě velkých sochařských objektů, které odlil ze zmačkaného igelitu a vytvořil tak zádní prostorového předmětu evokujícího reliéfní mapu. Její prostorovost ale částečně popřel nanesením vertikálních černobílých proužků na lesklém podkladě. Téměř kubistické tvary překryté malbou připomínající op-art jsou na objekty naneseny speciální technologií převzaté z černobílé fotografie.
Filip Smetana tak mísí několik uměleckých druhů - malbu, fotografii a sochu spolu s různými uměleckými směry. Využívá dnes již klasický postmoderní přístup k umění, které je zaměřeno spíš na vícero paradigmat zároveň, než že by bylo ostře vyhraněno tematicky. V současném umění dochází v rámci oborů, témat i technologií k silným přesahům a dříve jasné specifikace se navzájem propojují. Také F. Smetana jde v rámci různých experimentů až za pomyslné hranice svého oboru. Tyto dříve dané jistoty bourá a ze spletitosti tohoto labyrintu se snaží najít východisko. Geometrie a formální přístup, který jistě nikoho neurazí, jsou mu k tomu velkým pomocníkem. Sám F.Smetana v tom nevidí problém, bere to jako naprosto
legitimní záležitost, proto věřím, že i v budoucnu si za svojí tvorbou bude stát a posune ji mnohem dál k osobitějším výpovědím.
jMatt


Filip Smetana: Recept

V pondělí 5. května 2009 Andrea Štekrová představila v rámci pravidelných výstav Galerie 207 brněnského studenta malby - Filipa Smetanu. Pro výstavu připravil sérii sádrových plastik, na něž fotogramem vyvolal jednoduchou strukturu čar. Uvědomuje si, že tím odkazuje na Opt-art, nebylo to však jeho cílem. Pro tvorbu Filipa Smetany je příznačné, že vzniká podle neobvyklého autorského návodu. Proto i zde, ač využil fotogram a optické efekty, kladl důraz zejména na Recept:
Nejdříve zmačkal foto-citlivý papír, roztáhl jej a jeho zadní stranu zpevňoval vrstvami sádry tak dlouho, až mohl odlít celý zbytek „cihly“. Na takto připravené foto-reliéfy pak chtěl vyvolat reprodukce svých obrazů (Za dobu svého studia malby ještě Filip Smetana malbu neodevzdal). Po několika nezdarech sáhl po šabloně, přes níž papír osvítil. Původně chtěl, aby se obrazy divákovi ukázaly v celku, až když se o to bude sám snažit a odstoupí od reliéfů. Pointa měla být odhalena v kolmém pohledu z dálky. Šablonové „náhradní řešení“ ale nakonec oživilo díla více, než kdyby skutečně použil malbu:
„Zkus se podívat z dálky, ty čáry pak vypadají rovně!“ Kdosi zavírá střídavě oči a chlubí se se svým objevem. Pak udělá krok blíž k plastice, prohlíží si jí zleva a zprava. Návštěvníci s jinak důstojným výrazem se při prohlídce na okamžik promění v neposedné zkoumavé špunty a s přivřenýma očima se kroutí před vystavenými díly.
Je fascinující, jak obyčejná struktura čar donutí diváky, aby se na umělecké dílo dívali střídavě s odstupem, z nejrůznějších úhlů, aby jej vnímali v pohybu. Až souhrn všech pohledů na obraz nám umožní abychom postoupili dál. Umělecké dílo posuzujeme z hlediska nekonečného množství jeho vlastních variant.
Celá plejáda uznávaných českých umělců (v čele s Jiřím Davidem) usiluje o to, aby se veřejnost na umělecké dílo dívala – obrazně řečeno – s odstupem, mnohostranně, otevřeně a pozorně. Zatímco oni s tímto cílem taví mozkové závity návštěvníků složitostí svých námětů (nebo jim díla sami komplikovaně vykládají), Filip Smetana nás k tomu fyzicky donutil aniž bychom to vůbec tušili.
Zbývá už jen otázka, jestli nám dokáže takhle podprahově podsunout nějakou svou myšlenku, či vizi?
Filip Jakš

Ivan Vosecký: A já jsem největší malíř 20. století

Dveře jsou otvor, kterým se vchází a vychází. Předmět, který vymezuje „tady“ a „tam“, „uvnitř“ a „vně“ či „soukromé“ a „nesoukromé“. Za zavřenými dveřmi probíhají důležitá jednání, ostré hádky a skryté milostné vztahy. Rozšiřováním svých možností si otevíráme dveře do světa; po zjištění, že ten svět pro nás vlastně není to pravé, je za sebou, mnohdy hlučně, zase zavíráme.
Zavěsí – li někdo dveře do prostoru, popírá tak všechny jejich funkce a vymezení. Jedná – li se navíc o dveře osobní, vpouští nás jejich majitel do svého privátního prostoru; do svých poznámek, drobných radostí, dárků a střípků vzpomínek.
Ivan Vosecký si již názvem výstavy poněkud provokativně pohrává s fenoménem, který vystopujeme až k Marcelu Duchampovi, totiž s fenoménem ready – made, hotového objektu, který je vystaven. Vosecký reflektuje také Duchampův význam jakožto „nejvýznamnějšího malíře (paradoxně) 20. století“, za nějž bývá často díky svému vlivu označován, a jaksi přebírá jeho roli. Znovu tak nastoluje úvahy o povaze uměleckého objektu, stejně jako o vizionářském postavení umělce ve společnosti.
Kateřina Štroblová

Inna Levinson: I love art

Inna Levinson se fotografuje ve čtyřech výstavních institucích ve více či méně erotických pozicích…Co z toho můžeme vyčíst?
V prvé řadě hraje roli samotný výběr prostor a výstav – stálá expozice českého kubismu v Domě U Černé Matky Boží, sbírka umění 20. století ve Veletržním paláci, (pre)retrospektiva Jiřího Davida a výstava Viktora Freša a Ondřeje Brodyho v NoD. Z hlediska časového tedy moderna – postmoderna – 80. a 90. léta a současnost. Ve všech těchto érách byl přístup k tělesnosti a sexualitě odlišný, což ovšem Levinson nijak neakcentuje, neboť její úloha je na všech fotografiích prakticky stejná.
V další, podstatnější rovině se Levinson prezentuje jako součást samotné expozice či děl samotných. Sama se svým tělem se stává exponátem; živým objektem mezi díly neživými. Svou erotickou smyslností tak dává nový rozměr pojmu „milovat umění“ a v jejím podání se tato blíží mnohdy až k fetiši. Tělo samo se tak stává uměleckým artefaktem.
Už teď je občas velmi těžké rozeznat, kudy vede tenká hranice mezi erotikou a uměleckým ztvárněním; Levinson tyto dvě oblasti spojuje v jednu. Umělecká díla se připodobňují k erotickým proprietám, vídaným v pornočasopisech (tyto časopisy také fotí své „herečky“ v luxusních interiérech).
Přesto nám fotografie Inny Levinson nepřipadají příliš skandální či obscénní. Všudypřítomný kult těla dorazil, zdá se, už i do galerií. Levinson tak pokládá poněkud zákeřnou otázku, zda každému osobně tento trend připadá v pořádku.
Jako by pro nás krása lidského těla přestala být posvátná a stala se pouhým artiklem, který nás každodenně obklopuje.
Kateřina Štroblová