Ivan Mečl

Ivan Mečl - nepoužité
Ivan Mečl se v Galerii 207 rozhodl vystavit nepoužité texty a video. Video pro odvykání alkoholismu pod heslem „nepij dnes a co bude zítra se uvidí“ je rádoby děsivá a bezobsažná reportáž jako vystřižená z hysterických pořadů typu Na vlastní oči. Celá výstava se však nenese v tak jednoznačně humorném a ironickém duchu.
Ivan Mečl je nejen umělcem, ale i publicistou, stojí za vydáváním časopisu Divus (známý také pod jménem Umělec), zabývá se i vydavatelskou činností stejnojmenné značky. Drobnou místnost galerie pojal jako čítárnu z nakladatelství a na jejích stěnách vystavil své nepublikované články, úvahy a rozhovor. Ty udržují čtenáře v nejistotě, zda jde o propracované myšlenky, nebo o bohapustou ironii na téma láska, média, politika, kurátorství, nebo historie Divusu samotného. Texty se pohybují někde mezi autorovou sebeironií a jeho strachem z běžné reality našeho života.
Ivan Mečl se pokusil návštěvníky infikovat netradičními názory v otázkách potřebnosti politických stran, o politické imunitě, o roli médií v politice. V rozhovoru s Annou Mitus o souvislosti kurátorství a uměleckého projektu se zase stylizuje do satanistického kurátora tak poctivě, že čtenář ztrácí přehled, kde končí ironie a začíná autorovo skutečné šílenství. Vlna této nejistoty se nese všemi jeho texty i jeho videem. Sám autor toto vyznění podporuje komentářem „ … a co kdybych to myslel vážně?“
Návštěvníkům, kteří přišli na čtvrteční komentovanou prohlídku potvrdil, že jeho texty měly vyvolat diskusi o politických tématech. Také chtěl ukázat, jak účinné je v odborných textech záměrně zaměňovat některé pojmy, ukáže se pak nová obsahová rovina textu (tento systém sám užívá ve vystavených textech). Skutečná diskuse na půdě ateliéru (vedeného Jiřím Davidem) se však rozhořela, když se Mečl opřel do pojmu „kontext“, který je v současnosti považován za potřebný pro účinnost uměleckého díla. Mečla v tomto ovlivnila četba Friedricha Nietzscheho, jemuž je také cílem útoku rozumový a umělecko-sociální konstrukt. Právě proto Mečl doporučoval, aby si diváci zkusili někdy zaměnit slovo „kontext“ za slovo „vězení“, taková proměna ukáže slabost původního pojmu.
Ivan Mečl se snaží probudit v divákovi otázky jak nad tématy, jimž se v textech věnuje, tak nad jejich samotným tvarem. Mečlova snaha je veskrze potřebná na současné scéně, kde převažuje spíše intelektuální konstrukce, než práce emoční.
Jeho instalace textů však byla dost dezinterpretována právě kontextem běžícího videa. Autorovy myšlenky pak vyzněly jako specifický humor. Za těmito těžko přístupnými texty se však ukrývá postava umělce i teoretika, který se svým uvažováním výrazně liší od současných konceptuálně myslících autorů.
Filip Jakš

Nepublikovaný portrét Ivana Mečla od Veroniky Drahotové, publikace vydané Divusem

Nepublikované texty

Nepublikované texty, vydané publikace

Pohled do instalace

Video, nezveřejněný trailer pořadu o alkoholismu,2002, 30 minut

Schránka, dřevo 20x 30x 15 cm

Obsah schránky, nevystavený storyboard Michala Pěchoučka v hlavní roli s Ivanem Mečlem, 60 fotografií 10x 14 cm

Ivan Mečl

Michal Pěchouček,Hodiny v umění

Michal Pěchouček: Hodiny v umění

Michal Pěchouček (1973) vystavil v rámci své prezentace v Galerii 207 jediné plátno.
Jak o něm ve svém úvodu sám prohlásil, jedná se o dílo nehotové. Vystavení nehotového díla je autorsky subjektivní záležitost. Nejen v tom smyslu, že prezentace výsledku se může od předchozích pokusů dosti lišit (s tím rizikem, že „předtím“ vypadalo lépe než „poté“), ale také ve smyslu toho, co v takovém případě autor od diváka očekává. Shovívavost k možným nedokonalostem? Impulsy a inspiraci pro další pokračování, pokud chybí? Zapojení fantazie a zjišťování, jak divák očekává že dílo bude vypadat po dokončení?
Týden po vernisáži Michal oznámil, že plátno už je napnuté…
Co se techniky provedení týče, navazuje Pěchouček na svá díla z poslední doby – obrazy z textilních aplikací. Od plošných provedení s plastickými detaily (Vertical screens, 2007) přešel k jemným, „patchworkovým“ realizacím (Time for bed #10, 2009).
Se zmíněným dílem se obraz prezentovaný v G207 spojuje také v několika prvcích. Mimo ženské postavy (kterou na Pěchoučkových dílech tak často nevídáme) je to zejména parafráze díla Jana Zrzavého – v Time for bed #10 známá Kleopatra, v našem obraze pak Zátiší s konvalinkami. Podobně se také hlavní část výjevu odehrává ve spodní části, pod Zrzavého díly.
V našem případě Pechouček zobrazil sexuální akt ženy a muže. Nezakrytá vášeň dvou lidí v domáckém prostředí, která nás překvapuje něhou a poetickým ztvárněním, a s klidem si obraz dovedeme představit jako dekoraci do pokoje. Možná právě tato snivá nostalgie a dekorativnost (v tom nejlepším slova smyslu) spojuje poslední Pěchoučkova díla právě se solitérem Zrzavým.
Kateřina Štroblová

Michal Pěchouček – Hodiny v umění
Umělci jsou podle Ivana Pivovarova „egoistické svině“. Zabývají se předáváním svých pocitů a myšlenek a svým způsobem sdělení se většinou nesnaží být pochopeni, naopak se divákovi vysmějí, v horším případě si hrají na posly vyšších sfér bytí: tato kategorie sahá od „spolkl jsem celou moudrost světa a nemusím se o ní dělit“ až po „jsem poslem Božím“. Na tyto stereotypy jsme si podle Pivovarova již museli zvyknout, o to více nás tedy překvapí, když se objeví jedinec, jehož řeč je srozumitelná a jehož dílo se do nás otiskne.
Michal Pěchouček, držitel ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2003, se v Galerii 207 podle očekávání představil jako umělec – profesionál. Jeho výstava je působivá a přístupná divákovi, ačkoli ji vyřešil vystavením jediného díla v rozpracované fázi.
Jeho šitá figurativní plátna se základem v konkrétním ději již veřejnost zná. Médii jsou Pěchoučkovy obrazy označovány jako hyperrealismus. Jeho nová série, kterou představil na nedávné výstavě Historická práce ve Špálově galerii, ukazuje všednodenní výjevy v unylém prostoru s pozadím jednoho známého obrazu českého klasika (zátiší Špály, Filly a Zrzavého, Tichého Kouzelník apod.). Celkový dojem spoluvytváří i technika tvorby: pestré barvy, k obrazu přišité a pečlivě vycpané textilie, stejně jako strnulé polohy postav.
Sexuální scéna, již v Galerii vystavil, připomíná ve své prkennosti příručku pro plánované rodičovství. Podivnost výjevu umocňuje růžová barva povlečení a za výjevem předšité Zrzavého zátiší na stěně s náznakem dělené omítky, jakou známe z chodeb škol, nemocnic, či vysokoškolských kolejí. Výrazná estetika, která se uplatňuje ve finálním obraze, se pohybuje až na hranici kýče. Smysl celému výjevu dává Zrzavého zátiší (připomeňme název výstavy Hodiny v Umění), jakoby celá scéna v popředí jen ilustrovala tento strnulý umělecký artefakt. Tento nový motiv svou znepokojivou emocionalitou koresponduje jak s Pěchoučkovými minulými díly, tak s jeho filmovou tvorbou.
Obraz je ve výsledné podobě, v níž se běžně dostává do galerií, precizně vyšitý, kompozičně i barevně propracovaný. Právě tato dokonalost vytváří v díle dojem úplnosti a uzavřenosti. Michal Pěchouček se 19. října ukázal v jiném světle, když se rozhodl předvést dílo s neohraničeným formátem, s nevyplněnou celou plochou obrazu. Toto nahlédnutí do vnitřností konkrétního obrazu poskytuje divákovi větší prostor pro fantazii, aby se s dílem mohl ztotožnit. Možná tedy, že Pěchoučkovy obrazy, se zřetelným emocionálním pozadím, získávají díky své obnaženosti a nedotaženosti ještě více moci nad divákem než v dosud známé podobě.
Filip Jakš


akryl a textil na plátně, nedokončená verze cca 190 x 210cm

detail

detail

detail

Michal Pěchouček a Milan Salák v instalaci

Pavel Sterec - Kolorista

Intuitivní kolorista

Výstava zahájená 12. 10. 2009 v Galerii 207 představuje Pavla Sterce, jehož objekty, fotografie, či performance mají často záměrně ukrytý smysl. Vodítkem nám může být jen náznak.
Na výstavě s názvem Kolorista vystavil tři projekty reflektující jeho práci s barvou. Na jedné stěně zpracoval tři letopočty z českých dějin. Číslici 1775 (potlačené povstání sedláků u Chlumce) vybarvil zeleně, zřejmě pro vyjádření jejich vztahu k půdě i bitevnímu poli. Rok 1939 (zábor Sudet po Mnichovské dohodě) vyplnil šrafovanou černobílou strukturou – v den vstupu německých vojsk na české území padal déšť se sněhem a pro vyjádření ponurosti doby použil autor tento atmosférický jev. Posledním datem je rok 2002, záplavy jsou znázorněny plnou modrou barvou. Letmý pohled na tři letopočty na zdi nám jen stroze připomíná konkrétní události. Pro necvičeného návštěvníka barva nehraje a priori tak velkou roli, právě proto je velmi potřebné nechat se o dílech informovat. Stercovo vnímání těchto dějinných okamžiků vyjadřuje tak, že k nim intuitivně přiřazuje barvy. Využívá k tomu základní živly: vodu – vzduch – zemi. Je to asociace vlastně velmi jednoduchá, na druhou stranu však diváka dovádí k pohledu na dílo právě skrze barvu.
Obdobně je tomu u vystavené bedýnky, která ukazuje dvě fotografie ze Stercových dřívějších akcí. Akce Zatmění z roku 2009 je také jednoduchý čin, Sterec si nabarvil obličej na černo a zapózoval u teleskopu. V druhé akci se dotýká tématu přírody, do naha vysvlečený ukazuje Sterec svůj penis (obřezaný) s ohanbím natřeným na zeleno. Jeho živočišný („šamanský“) přístup k tvorbě se zjevně nedá plně logicky vysvětlit. Možná jde o intuitivní cítění přírody, jež považuje za nutné vyjádřit. O tom svědčí i jeho největší centrálně umístěná fotografie – v níž Pavel Sterec nahý a zcela pokrytý černou barvou stojí zřejmě v temné komoře: kvůli ztížené viditelnosti není možné zcela rozpoznat všechny detaily fotografie, více je zakryto tmou než osvětleno. A právě to charakterizuje jeho přístup k této fotografii, u níž „sám neví“. Obecně nerad svá díla logicky vysvětluje, daleko radši je, pokud jejich význam zůstane hermeticky uzavřen a až divákovo oko osvětlí některé fragmenty zobrazeného.
Explicitní nahota nás sice může zarážet: Je to jakýsi autorův „podpis“? Má to něco vyjádřit? S přihlédnutím k faktu, že autorova kůže slouží opakovaně jako podklad pro barvu, stává se nahé tělo „živým plátnem“, na němž se barevně podepisuje a jímž se odhaluje.
Pokud jeho dílo budeme chápat pudově, můžeme jej dát do souvislosti s Nietzscheho myšlenkou, že intuitivní myšlení / pud nás vede ke konkrétnímu názoru, výtvarnému, literárnímu, či hudebnímu dílu zcela neomylně a konkrétní obrysy, noty, slova, argumenty, jsou jen logické prostředky, které lidé potřebují k tomu, aby si mohli „stát za svým“. Pavel Sterec se zde očividně obešel bez logického vysvětlení. Otázkou ovšem zůstává, zda uzavřené dílo není od určité míry již neprůchozí myšlenkám diváka.

Filip Jakš



pohled do instalace

pohled do instalace

pohled do instalace

vpravo Pavel Sterec

Onřej Brody- DATABÁZE

Ondřej Brody: Databáze

U děl Ondřeje Brodyho jsme si již zvykli na sexuální či pornografický akcent. Nejinak je tomu i u videa s názvem Databáze, které startuje další semestr Galerie 207.
Přesto je však toto video poněkud jiné než předchozí Brodyho projekty. Nevyznívá zde ani tak touha šokovat (jako tomu bylo například u parafráze Snídaně v trávě "Le Déjeuner sur ľHerbe", 2006 či akce Vylízání kurátorova zadku"Licking Curator´s Ass" 2005), jako spíše podtext sociální. Ve videu se nesoustředíme ani tak na ony ženy, které z různých důvodů, pohnutek a výsledků životních situací pózují na fotografiích pro pornografický průmysl, ale spíše na osobu majitele dotyčné databáze. Muž středních let, hovořící bez skrupulí o předmětu svého podnikání. Názvy intimních partií vyslovuje stejně jako slova běžně používaná v kancelářích, vzhled i schopnosti aktérek hodotí s odstupem, profesionálně, bez emocí. Jen tak mimochodem vkládá životní příběhy, které rozšafně dává k dobru. Není příliš inteligentní, ale „umí chodit v branži“.Co je to vlastně za člověka? Cynik, podnikatel, dostal se k té práci náhodou, obrnil se? Nebo jej to dokonce baví? A je možné, že nám připadá normální obchodovat s tělem a lidmi tímto způsobem? Můžeme jistě namítnout, že ony dívky a ženy dělají tuto práci vesměs dobrovolně; ale opravdu je to práce jako každá jiná?
Kateřina Štroblová


video projekce

video projekce

video projekce

video projekce

video projekce

Děkujeme za přízeň a těšíme se v říjnu nashledanou

Dominik Lang

Dominik Lang
Jen pár metrů čtverečních uvnitř galerie může být pro Dominika Langa uměleckým vyjádřením. Nesnaží se vystavit určité dílo, jde mu o to, aby na diváka zapůsobil drobnou změnou konkrétního prostoru. Galerii 207 v pondělí 25. května přeměnil na vysněnou cihlovou instituci, do jejíž zdi vsadil židli. Dovnitř se návštěvníci musí dostat přes zídku pomocí stoliček. Z vnějšku se prostor jeví jako umělecké dílo, vnitřek však autor oproti všem očekáváním nepřetnul další zdí, ani špakátem, nepřetřel ani nezazdil. Uvnitř se nachází autorova paměť – série fotodokumentací z jeho minulých akcí. Fotografie zachycují průběh činností, jimiž se Dominik Lang prezentoval oficiálně na výstavách i při sebemenších příležitostech. Jeho zásah tak často ani není patrný.
Za uměleckým dílem dnes již nemusí být čitelný podpis umělcovy osobnosti. Jeho zásahy splývají s galerií i s veřejným prostorem. Na rozdíl od street artu se však Dominik Lang ke svým dílům hlásí. Jeho těžko vystopovatelné činy tak jsou jen napůl anonymní. Jejich kouzlo je právě ve splývání s konkrétním místem, které je mu poskytnuto: s ním se autorova osobnost sjednocuje a skrze něj promlouvá, nikoli slovy, ale pomocí změny daného prostoru. Vytváření přesných popisných textů je podle něj prací spíše teoretiků, kteří by měli uvádět autorské projevy do kontextu slov a skutečně je tak obohatit. V současné době je však podle Dominika Langa „kvalitních teoretiků nedostatek“.
Jeho vlastní tvorba však je uzavřena jakémukoli dovysvětlování. Pohybuje se v hranici pojmu umění. V té hranici, kterou v sedmdesátých letech hledal Jindřich Chaloupecký a kterou Jiří Kovanda nechal rozpustit: Umění se stalo nepostřehnutelnou součástí života. Dominik Lang ze své pozice umělce demonstrativně využívá všednosti a všední materiály jako mimikry pro mluvu jím přetvořeného místa.
V souladu s vnitřkem Galerie 207 se bohužel neprojevil, předložil nám přehled svých dosavadních akcí. Toto ohlédnutí můžeme chápat jako jeho zastavení se na křižovatce. Vydá se nyní jiným směrem?
Filip Jakš

Iveta Pilařová

Nezměrné sny a kroky
Takřka každý současný umělecký projev potřebuje, aby byl jazykově sdělný, aby byl vysvětlen, okomentován – podepřen slovy. A takřka každý začínající výtvarný umělec proto potřebuje být i svým vlastním teoretikem.
Iveta Pilařová přetvořila Galerii 207 na prostor svého snu i své skutečnosti a její dílo promlouvá o to víc, že nepotřebuje doprovodný komentář. Videoprojekce na hlavní stěně ukazuje opakující se záběr: Světlo proráží okna a vytváří na podlaze chodby tři „komiksová políčka“. Záběrem opakovaně prochází lidé s pomocí holí, berlí, invalidního vozíku a chodítka. Vedle videa stojí oblečená módní figurína s růžovou holí a jedna zářivě žlutá hůl je připravena pro příchozího.
Celkem srozumitelné sdělení i přes naturalističnost videa nebudí hrůzu. Iveta Pilařová zde vytváří jinou skutečnost, v níž je zcela normální chodit o holi. Nejde zde ani o apel, autorka se ani nesnaží vzbudit v nás soucit k starým a nemocným (vždyť i módní figurína má hůl), žlutá hůl určená návštěvníkovi se neagresivně vnutí k vyzkoušení. Potřeba podpory se najednou jeví jako vcelku „laskavý“ a nerušivý problém. Název výstavy Nezměrné sny a kroky nám po chvíli strávené v prostoru umožní pochopit situaci autorky:
Iveta Pilařová už dlouho trpí vážnou chorobou, kvůli které nemůže pořádně ovládat své tělo. Když od roku 1995 studovala VŠUP (ateliér keramiky a porcelánu, ateliér alternativních technik), nikdo o její nemoci ještě nevěděl. V posledních letech se však její příznaky zhoršují, a tak se rozhodla použít pocit nemoci a nemohoucnosti jako téma svých děl. Již dříve její díla promlouvala k divákovi zvláštním způsobem. V díle Okno (2002–2004) ukazovala svůj každodenní pohled z okna bytu. Způsob malby však diváka fascinuje ne kvůli proměnám křižovatky, ale kvůli utkvělému pocitu, že se autorka nemůže hnout od okna, že ji k němu soci váže. Schopnost takto podprahově předávat své pocity a vize je dnes ojedinělá, možná proto její dílo vzdáleně připomíná malby Fridy Kahlo. Handicap je jejím dalším tématem, jehož dojem dokáže bez zavádějících slov předat v emocionální rovině.
Někteří kolegové z VŠUP však tvrdí, že samotná problematika lidské nemoci jako téma uměleckého díla nestačí. V prostředí konceptuálního ateliéru Jiřího Davida jsou takové námitky pochopitelné. Sdělení je zde hlavním tématem tvorby i kritériem pro její posuzování. Jenomže sdělnost, jež je zde proklamovaná je založena na metafoře, nadsázce, humoru – na rozumu.
Pro sdělnost výtvarného umění se dnes bohužel počítá převážně s vytříbenou (mnohokrát rozumem přebranou) myšlenkou a řeší se výhradně koncepty jejího předání divákovi. Málo umělců dnes dokáže takto nenápadně a účinně pracovat s emocemi diváka. Právě tato schopnost Ivety Pilařové (nikoli její téma) ukazuje zapomenuté schopnosti umělců v éře racionálního manýrismu.
Umí totiž předat právě ty pocity, které ji dlouhodobě ovládají a které by svou rozumovou artikulací ztratily. Její „žluto-růžové hole“ v Galerii 207 nám dokazují, že si přitom nemusí usurpovat náš soucit.
Filip Jakš

Iveta Pilařová: Nezměřené sny a kroky

Iveta Pilařová se v instalaci věnovala několika velmi silným sociálním tématům, které rozkrývá v mnoha obrazech a vrstvách.
Prvním z nich je tabu stáří. Opotřebování těla (což ovšem nemusí znamenat i úpadek mysli) a nepříjemnosti s ním spojené jsme v naší civilizaci vytěsnili z běžného života. Neradi slyšíme o smrti, samotě a beznaději, která čeká každého z nás. V léčebně mezi důchodci se však můžeme ocitnout daleko dříve, než bychom to čekali.
Dalším tématem je nemoc, tradiční a osobní Ivetin subjekt, a s ním související kult zdravého a krásného těla, reprezentovaný nablýskanou figurínou z výkladní skříně. Hůl jako opora a podpora, další končetina; na druhé straně symbol, který vyvolává osobní nenávist, objekt totální závislosti, přitahující nemilosrdné pohledy zdravých kolemjdoucích. Iveta dala berlu do ruky bezchybné, stále se usmívající modelce, ze které se tak rázem stává objekt našich negativních emocí, osten pocitu, že je cosi v nepořádku, dokonalost selhala. Na druhý roh místnosti jí pak zbývá nezměrný počet kroků; stejně jako snů. Čeká ji tam však jen další berla.

Kateřina Štroblová