galerie 207

úterý 1. března 2011

Zbyněk Baladrán

záběr z videoprojekce, 5:45minut

autor před videoprojekcí

Barbora Fastrová

Barbora Fastrová

Po Peteru Fabovi a Štěpánu Pechovi se v Galerii 207 představil další zástupce ateliéru fotografie, studentka třetího ročníku Barbora Fastrová.

Vystavila zde čtyři fotografie a jednu instalaci. První fotografie, umístěná vedle vchodu do galerie, se konceptem i řešením lišila od ostatních. Fastrová vyfotografovala zarámovanou fotografii rozpadlé zdi. Koncept fotografie fotografie samozřejmě není nový, ale kompozice Fastrové divákovu pozornost zaujala.

Na fotografiiích uvnitř galerie hrálo hlavní roli téma přírody, respektive zachycení jejích detailů. Fastrová zachycuje přírodní děje během času, v jejich rytmu, bez člověka. Fotografuje rostliny obepínající zdi, haldy hlíny a kamení, sněhové hroudy. Jevy, jejichž proměnu okem neregistrujeme, pokud je po nekonečně dlouhý okamžik upřeně nepozorujeme či je nezachycujeme objektivem fotoaparátu jako Barbora Fastrová.

Několik málo prací, které autorka představila na prezentaci (malý počet prací je pro studenty fotografie podle mého názoru již téměř pravidlem), nám těžko může stačit k tomu, abychom si udělali obrázek o uměleckém uvažování a směřování její tvorby. Fastrová zřejmě nebude dravou konceptuální či montážní fotografkou, ale umělkyní hledající jistou lyriku a poetiku v obyčejných věcech.

Kateřina Štroblová

instalace, ulomená větev, cca 30cm

fotografie, formát A4

celkový pohled

fotografie instalovaná vně galerie, formát A4

autorka u svého díla

Eva Koťátková

Eva Koťátková, mladá česká umělkyně a laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2007, se ve své tvorbě věnuje zejména tématům, která se svým způsobem týkají (nebo někdy týkaly) každého z nás, ať už jde o inspiraci základním školským systémem a jeho omezujících aspektů či pohybem v osobním prostoru a interakci s prostředím, kde žijeme, nebo s předměty, které se v něm nachází. Tyto náměty jsou originálně připomenuty zvýrazněním některých prvků zachovaných v paměti od dětství nebo je na ně nahlíženo z rozličných, nějakým způsobem nestandardních úhlů. Autorka jde ve svých pracích po samotné podstatě předmětů, zkoumá jejich chování v novém uspořádání nebo je osvobozuje od původní funkce, jako například v projektu Řízená ztráta paměti, kdy se čtyři lidé zabydlovali v hromadě vyřazených věcí z domácnosti způsobem, při kterém účelně zapomínali na svou dosavadní zkušenost s kusy nábytku a běžnými objekty a využívali poznatky získané až při ohledávání a stěhování využitého odpadního materiálu.

Eva Koťátková vytváří mimo jiné kresby, instalace, objekty, videa nebo performance. Ačkoli využívá různé techniky, je vždy zachována jednotná myšlenková linie, která se často zaobírá pozicí jednotlivce v systému a společnosti. Zajímavá je také její práce s veřejností. Například na Liverpoolském bienále v loňském roce autorka předvedla dílo Stories from the Living Room, které funguje na principu převypravování příběhů ze života starých lidí v první osobě malými dětmi. Pozoruhodné je, že šlo o přímo o aktivní obyvatele Liverpoolu. Také lze v této souvislosti zmínit projekt Výtvarná výchova v Karlin studios – týdenní lekce vedené známými umělci.

Pokoj 207

V Galerii 207 vystavila Eva Koťátková instalaci s názvem Pokoj 207. Dílo je inspirováno skutečnou místností, která existovala v nemocnici v anglickém Betlehemu se zaměřením na duševně choré. V tomto pokoji se často rozhodovalo o osudu pacienta, který tu trávil nějaký čas před umístěním do léčebny nebo (ve velmi výjimečných případech) propuštěním. Po celou dobu byl obyvatel nehostinného tmavého prostředí v nehumánních podmínkách pozorován ošetřovateli a diváky z řad obyčejných lidí.

Autorka tento krutý historický fakt neilustruje, ale ukazuje vlastní interpretaci zapadající do kontextu její dosavadní tvorby. Izolaci člověka v pokoji a omezování jeho osobní svobody si na vlastní kůži již dříve vyzkoušela nebo zobrazila při Za mezi nad pod v (Pokoj) nebo při výstavě Cesta do školy, například ve statickém videu Sedět rovně, s rukama za zády.

Na díle Pokoj 207 je podstatné, že zatímco se staroanglické davy bavily sledováním zejména dočasného obyvatele místnosti, nám byl předložen prázdný pokoj, který pouze nesl znaky toho, že v něm někdo někdy mohl přebývat. Tím pádem můžeme o minulém obyvateli usuzovat zkoumáním jeho omezeného prostředí. Pokoj také může být metaforou nějakého většího, třeba i myšlenkového prostoru, do kterého se nás někdo (nebo my sami) z nějakého důvodu snaží uzavřít před společností a světem. Může to být i malá část někde uvnitř našeho vědomí, do které se snažíme uzamknout a týrat tu naši část, jež se snažíme skrývat před světem nebo ji chceme násilně změnit. Nakonec je možné, že při pohledu do ponuré instalace si představíme na kovové posteli sami sebe.

Gabriela Těthalová

vstup do galerie

pohled do instalace

dobové materiály instalované u vchodu do galerie

autorka u vstupu do galerie

pondělí 21. února 2011

Martin Hrubý

Modelová situace

Martin Hrubý (*1986) je studentem 3. ročníku Jiřího Davida Intermediální konfrontace na VŠUP. A patří mezi výraznější studenty tohoto ateliéru. Aktivně se zapojuje do debat problematiky současného umění, a zřejmě proto také patří mezi kurátory nejen galerie 207, ale také galerie Ve sklepě.

Hlavním aspektem kterým se Martin zabývá je časovost ať už se jedná o pouhé plynutí času jako subjektu čtvrté dimenze uvnitř na kameru natáčené skutečnosti a nebo konfrontacemi vývoje událostí politických, historických i institucionálního charakteru. Martin se nebrání žádnému médiu. Jeho pracemi jsou obrazy, objekty, videa i performance, které propojuje do sebe originálním způsobem a upozorňuje na jejich vyjadřovací možnosti, mutace, rekonstrukce i rozpad. Když shlédneme autorovo portfolio a vývoj jeho postupů umělecké práce, zjistíme, že díla svými tématy na sebe plynule navazují a s určitou pokorou k pozorovateli vždy utvářejí jistou situaci a náladu, jež by bez přičinění tohoto směru myšlení nikdy nenastala. Plynule běžící myšlenky vedoucí k určitému zážitku a uvědomování si dalších konotací ať už přímým, anebo na první pohled méně zřejmým způsobem, jsou pro Martina Hrubého typické. Jako umělec se snaží neoddělovat hmotu od času. Nevytrhává věci z kontextů, ale naopak hledá propojování různých proudů myšlení a přednáší nám jejich prolínání. Nepředstavuje nám žádnou léčbu šokem. Jeho práce mají vždy počátek i závěr, jak je patrné na jeho videích, ve kterých se často obrací ke konfrontacím zákonů filmové řeči, avšak i když děj krátkometrážního filmu již skončil, situace dále visí v prostoru. Jako diváci si pár vteřin nejsme úplně jisti jestli jsme pointu dostatečně pochopili. Tou však v jeho dílech nikdy nebude jen laciný vtípek, jenž bychom ihned zapomněli. Pointou bude spíše jakási nejasná zpráva o systému života uvnitř světa. I ve své zdánlivé banálnosti nás může překvapit nepřipravené. Uvnitř materie se skrývá prostor. Prostor objímá čas. A čas trucuje. Každou vteřinou si dupne, zatímco zeď na níž hodiny visí se plynule otáčí shodnou rychlostí a vteřinovka tak stále ukazuje téměř stejným směrem.

Logickým vyústěním autorových přístupů se pak stává osobitá instalace Modelová situace v Galerii 207, kde formálními principy proniká skrze realitu do vnitřní hlubiny podstaty historických událostí. Skrze stavbu Leninovy tribuny, jež se v minulosti nikdy neuskutečnila, proplouváme skrze linii vývoje architektury až do současnosti. Účastni modelové situace pozorujeme precizně provedenou maketu domu, jež se nikdy nepostaví. Na základě architektonických rysů Leninovy tribuny, jež Martin zkonstruoval pouze z dochované dobové kresby od El Lisického, vytváří nový architektonický objekt připomínající postmodernistickou vilu. Při postupech práce však ignoroval diagonální tvary původní stavby, tak typické pro architektonické i ideologické uvažování doby konstruktivismu a promítl proporce tak, jako by se jednalo ve všech případech o pravoúhlé systémy. Podprahově na základě zkušeností o prostoru i o vývoji architektury a také politiky dvacátého století, sami dosazujeme vlastní reinterpretace a dílo tak otvírá hned více konotací naráz. My sami se pak stáváme součástí Martinovi instalace Modelová situace a cítíme se více či méně s problémem spjati. Možná bychom si přáli aby jeho práce vyzařovali ještě více kompaktní a koherentní charakter, ale jestli právě tato poloha jisté záměrné nejistoty v očích pozorovatele není Martinovým budoucím uměleckým propracovaným výrazem a výtvarným názorem.

Hynek Vacek

Vstup do expozice

bez názvu, tisk na papíře A2

instalace, papírové modely

Bez názvu

Autor v expozici

pondělí 10. ledna 2011

Jan Zdvořák

Jan Zdvořák – hlavní technik – Jonáš Strouhal

Jan Zdvořák je studentem 5. Ročníku ateliéru supermédií na VŠUP.

Jeho tvorba již od prvopočátku byla ovlivněna jednou z mnoha forem street artu Graffity, která se částečně promítá skoro ve všech jeho obrazech i instalacích. Zabývá se problematikou písemného projevu . Například honzovi obrazy fungují jako úložiště různých fontů, které si díky tomuto uchování pamatuje a může je kdykoliv využít k něčemu jinému. Zabývá se tématem malby jako tradiční technologie, na kterou lze nahlížet i z jiných úhlů. I když pracuje s obrazem jako s objektem stále je to rám a plátno (City light, který byl vystavený na nynějším art semestru a prostorová instalace čtyř velkých bílých (čistých,prázdných) obrazů jako billboardů v Peru). Z fungujícího závěsného obrazu se však mnohdy stává prostorová instalace nebo video. Jan Zdvořák je fascinován městem, různými reklamními plochami a železniční dopravou. Tyto tři prvky se mísí v Janovo tvorbě. Prolínají se, někdy získávají lyrický charakter, často mutují s prvkami písma, někdy se můžou zdát čistě abstraktní, ale když se podíváme pozorněji, jsou jen nečitelné. Cestu k čitelnosti nám znesnadňují použité cizí jazyky, azbuka, deformace a nebo je to například slovo, které má jen vizuální kvality a postrádá významovost.

Jan Zdvořák – hlavní technik – Jonáš Strouhal je název výstavy, která byla vytvořena pro prostor galerie 207. Jedná se o video, jenž se skládá z fotografii nákladních vagonů, se všemi technickými popisy. Fotografie jsou rozpohybovány z prava doleva, připomínají pohyb nákladních vagonů. Janovo pojetí videa nám jednoduše předkládá vášeň a určité voyeurství k vlakům. Je neuvěřitelné jak toto video, které by v zásadě většina z nás předkládala dost anti poeticky, nyní nabývá automaticky intimní a milý charakter.

Barbora S. Janoušková , Atelier malby, 2.ročník

10.1.2011

Jan Zdvořák (1983) je studentem pátého ročníku ateliéru Supermédií, na VŠUP. Hlavním tématem Janových prací je obraz. Obraz jako výtvarný artefakt, který se snaží opisovat a komentovat, stejně jako jeho aktuální pozici, v rámci současného uměleckého diskurzu. Využívá k tomu velké množství forem. Nejen výtvarných. V Janově pojetí obrazy přerůstají samy sebe a transformují se z média klasického závěsného obrazu (malby), do prostorových instalací, videí. Fyzická konstrukce se v tomto pojetí stává sama nositelem obsahu i vizuální kvality. V rámci tohoto konceptu, také řeší využívání písma, jako výrazu osobní i kolektivní identity, problematiku písemného projevu, jeho výtvarného zhmotnění a oddělení od významu.
Jinak tomu není ani na výstavě s názvem Jan Zdvořák - hlavní technik - Jonáš Strouhal, kterou Jan připravil pro Galerii 207. Název odkazuje k vlastnímu procesu vzniku presentovaného artefaktu, tedy videa. Lakonicky poznamenává skutečnost, že všestranně nadaní tvůrci se rozpustili ve složitosti dnešního světa a proto je lepší se spolehnout na druhé. Na ty, kteří vaši práci odvedou lépe a rychleji.
Videu promítanému na čelní stěnu galerie, by možná lépe slušelo pojmenování animace. Skládalo se z rozpohybovaných fotografií, dokumentujících detailní záběry technických popisů vagónů, nákladního vlaku. Fascinace tématem železniční dopravy není u Jana ničím novým. Věnuje se jí systematicky, parafrázuje, reinterpretuje, cituje, začleňuje a skrývá tuto svou obsesi s profesionální bravurou. Pokud se tedy setkáte s nějakou jinou jeho prací, můžete si být téměř jisti, že se díváte na vlak nebo alespoň na jeho dobře zakódovanou mutaci.
Samotná vizuální kvalita animovaných fotografií odkazovala hned k několika výtvarným tendencím. Informelu, pokud se vztáhneme k materiálu, jako formě samotné, dekorující se kultivovaným výtvarným jazykem v rozpraskaných nánosech barvy na železné ploše. Nebo ke konstruktivizmu či konceptu, v rámci vizuální podobnosti normativních kreseb a číselných kódů, šifrovaných odejmutím původního významu. Najednou se ocitly nahé, odkázané jen sami na sebe. Při Janově vztahu k reáliím z okruhu železničního systému, si dovedu představit přesný, silný cit v samotném tvůrčím procesu. Fotografování intimních míst vagónků srovnatelné s nakukováním pod sukně. Krása se skrývá pro každého jinde. Hádám však, že pro Jana bylo nejdůležitější dobrat se skrze tyto automaticky se nabízející i podsunuté konotace, k oku lahodícímu výsledku.

Petr Krátký

videoprojekce

zprava Jan Zdvořák a Jonáš Strouhal před videoprojekcí

Jan Zdvořák - hlavní technik - Jonáš Strouhal

Jan Zdvořák studuje na VŠUP v Praze obor Supermédia, často však využívá možnost stáží (Peru,Turecko,..).
Jeho tvorba ve svém počátku vychází z prostředí a zákonitostí graffiti, které se i nadále promítá do jeho díla a je jeho důležitou součástí. Je však chytře transformováno, potlačováno a využíváno.
Janovo dílo můžeme rozdělit do dvou hlavních tématických oblastí. V první se zabývá malířským obrazem v jeho základní formě(rám,plátno), ze které vychází, používá a proměňuje ji do dalších podob. Vznikají tak objekty založené na principu obrazu. Které se často týkají prostředí ulice,nebo nějak komentují reklamní plochy v ulicích. Jako například, pomocí obrazů předělaný a vyprázdněný, city light. Nebo billboard tvořený čtyřmi prázdnými obrazy(jež byl přímo v ulicích instalován).
Druhá oblast vychází z obrovského zaujetí písmem a jeho vizuálními i významovými podobami. Písemné kompozice jsou základem, při malbě sprejem na zdi, nákladní vagóny a jiné plochy ve veřejném prostoru. a jsou základem i při tvorbě objektů, někdy na první pohled abstraktních, kdy je písmo upraveno a zašifrováno. Či často zůstává jen v půdorysu a je vytahováno do prostoru pomocí dřevěných desek, lanek, provázků, nebo tyčí vyplétaných provazem. Velký význam má zde téma nečitelnosti. Ať už se jedná o vizuální podobu písma, jež bývá roztahováno a deformováno, nebo o nečitelnost významu sdělení. Používána je azbuka, cizí jazyky, i texty s pouze osobním významem. Nedílnou součástí této oblasti tvorby jsou závěsné obrazy velkých formátů, zabývající se také písmem, jež Janovi slouží vlastně jako jakýsi sklad fontů.
Video vystavené v galerii 207 je složeno z fotografií technických popisů vagónů. To odkazuje k velké autorově oblibě prostředí, pro graffiti tak vhodného, jako jsou nádraží nákladních vagónů. A zároveň opět k písmu, jeho formám, šifrám a znakům které umí předčíst jen určitá skupina lidí. Fotografie se jedna za druhou pomalu pohybují zprava doleva, což připomíná pohyb vlakových souprav po kolejích. Toto je však popřeno ve chvíli kdy se jedna z fotografií začne pohybovat směrem dolů.
Video pojednávající téma tak nepoetické, jako jsou technické popisy vagónů, se svou osobitou vizuální krásou a v kontextu s Janovým dílem, stává vlastně něčím velice osobním a příjemným.
Filip Dvořák

pondělí 13. prosince 2010

Štěpán Pech

13.12.2010

Štěpán Pech: The Element of Crime

Štěpán Pech je studentem pátého ročníku ateliéru fotografie. Toto médium zkoumá z tematické stránky spíše než z hlediska technických možností.

V jeho tvorbě najdeme vědomé a záměrné odkazy do minulosti ke starým mistrům (např. náměty s aluzemi na deníky Leonarda da Vinci kombinované se prvky myšlenek Sigmunda Freuda) či k autorům nedávno zesnulým. K fotografickému dílu Jana Svobody, následníka Josefa Sudka, vytvořil Pech pendant s názvem Svoboda recycled (2009), kdy maximálním zvětšením částí Svobodových fotografií zdůraznil hru světla a stínu již v samotné mikrostruktuře.

Zajímavým počinem byly Pechovy světelné intervence do krajiny s názvem Hereze, které se svou až meditační atmosférou blíží některým Sudkovým snímkům.

Čistě tematické práce vytvořil Pech na své zahraniční stáži v Rumunsku (Pohlednice z Chisinau).

Štěpán Pech je členem fotografické skupiny Útok.

V Galerii 207 prezentoval Pech instalaci s názvem Prvek zločinu. Projekcí černobílých negativů fotografií zvětšovacími přístroji vytvořil ve ztemnělém prostoru galerie zvláštní, pocitově neurčitou atmosféru. Divák nerozeznával detaily na jednotlivých snímcích, ale ve spojitosti s názvem instalace měl dojem, že se dívá na fotografie z kriminálních případů, tak jak jsme zvyklí je vídat ve starších detektivních filmech. Pech tuto náladu navodil bez jakýchkoli konkrétních záběrů či předmětů.

Kateřina Štroblová

Projekce negativu fénu

vzadu projekce negativu ležící postavy

pohled do instalace

v pravo projekce negativu úsporné žárovky

pohled do instalace

autor v instalaci

pondělí 6. prosince 2010

Jakub Jurásek

Jakub Jurásek: Nevinná presumpce

Jakub Jurásek je studentem ateliéru Intermediální konfrontace Jiřího Davida. Ve své tvorbě se zabývá převážně uměleckými akcemi, ale rád také experimentuje se zvukem a vytváří drobné objekty.

Instalace v Galerii 207 s názvem Nevinná presumpce představovala esenci principu „vše je jinak než se zdá“. Už samotný název je vlastně nesmyslnou přesmyčkou. Presumpce neviny je princip, kdy je obžalovaný pokládán za nevinného do doby, než je mu dokázán opak. Samotné slovo presumpce značí předpoklad či pravděpodobnost; nevinná presumpce, nevinný předpoklad, je tedy dalším potvrzením jinakosti skutečností.

Dva obrazy s imitací omítky, zavěšené na zdi galerie, ve skutečnosti nejsou žádné obrazy, ale poetická topná tělesa, zkonstruovaná Juráskovým kolegou z práce. Jeden obraz topí, druhý ne..I jako topné těleso působí tyto předměty vlastně velmi originálně.

Roztomilá kaštanová zvířátka, jedno naložené v lihu, druhé nainstalované vedle sklenice. Není na tom mimo nádobu něco špatně? Možná to, že to vlastně není z kaštanů, ale z předmětů, které do onoho lihu patří spíš – z ovčích a hovězích očí.

Tento jednoduše hravý transfer je v Juráskově tvorbě spíše výjimkou; prvoplánová hravost se v jeho akcích obyvkle nevyskytuje, snad jen vzdáleně ve videu, kdy volal do vysílání pořadu Volejte věštce či když se v policejní uniformě procházel po vestibulu školy a každou hodinu zpíval Beethovenovu Ódu na radost. Tyto akce však mají kromě vtipu i zajímavou myšlenku, která obdobným projektům většinou chybí.

Kateřina Štroblová