čtvrtek 22. dubna 2010

Mark Ther

Mark Thér

Jakkoli jsme u videí Marka Théra zvyklí na pitoreskní fetišismus při zpracování témat druhé světové války, nová instalace v Galerii 207 nevyznívá již tak jednoznačně.

Ve známém videu Was für Material, představeném v roce 2008 na Staroměstské radnici, Thér zpracoval nacistický pozdrav s nepokrytě homosexuální estetikou: Klade důraz na lízání ulíznuté patky; v samotném gestu pozdravu pak zdůraznil falickou symboliku. Video bylo inspirované skutečným, poněkud obskurním projevem Hitlera, v němž poukazuje na mladé chlapce, jako na „materiál budoucí Říše“. Dá se říci, že šlo o obscénní anekdotu na téma, o němž se v evropské kultuře nevtipkuje.

Naproti tomu instalaci dokumentující odsun sudetských Němců (téma, o němž se v české kultuře nevtipkuje) nepojednal tak kontroverzně. Ačkoli ve výpovědích pamětníků, jejich popěvcích a doplňkových textech je cítit ironie, není to humor zesměšňující, ale citlivý.

Thér v prvním plánu naráží na pro nás těžké téma: Dosud jsme neodškodnili oběti divokého odsunu a naše společnost jaksi není schopná za tento akt přijmout politickou ani společenskou morální odpovědnost. V celkovém vyznění však jeho humor v diváki odkrývá skrytou citlivost. Postavy svými výpověďmi totiž působí roztomile a tím nás Mark Thér obměkčuje vůči tématu, k němuž jsme již vnitřně otupělí.

Filip Jakš

Mark Thér "naši Němci" („Němci z Česka" „Deutschen aus Tschechien", čeští Němci „tschechische Deutschen" oder „Tschechien-Deutschen")

Galerie 207, VŠUP

20.–25. 4. 2010

„…druhou světovou válku si nastudujte sami, protože jsem vás půl roku nudil ideologicky nekorektními žvásty o české reformaci , takže se to nejpodstatnější z dějepisu nedozvíte a vztah k minulosti rovnou pusťte k vodě.“ Asi tak přistupuje české školství k vykládání nejnovějších dějin a pohřbívá tak jakýkoli zájem mladých lidí ptát se po minulosti vlastní rodiny, kořenech, identitě.

Nevím, jestli se Mark Thér trefí svými počiny do momentálního rozpoložení jenom mé mysli nebo jako správný umělec do společenského klimatu. V každém případě teď řada z nás zažívá odchod prarodičů, pratet, prastrýců, kteří byli očitými svědky bouřlivých událostí 1938-1948, které, ač si to neuvědomujeme, výrazně přispěly k definici naší současnosti. Ruku na srdce – kolik z nás se kdy vyptalo po zcela konkrétních osudech své rodiny během tohoto krušného desetiletí? Z nezájmu? Ze strachu z kruté pravdy?

Nevelká výstava v Galerii 207 ve druhém patře VŠUP v Praze, která se koná pouhý týden od 19. do 25. 4. 2010 představuje ucelený Thérův pohled na rodinnou mikrohistorii týkající se především odsunu sudetských Němců. Počíná si jako zkušený muzejník (21. století), předkládá dojemné nahrávky svých příbuzných pamětnic, nabízí zajímavé mapy republiky s např. dialekty sudetské němčiny, zlikvidovanými sudetskými vesnicemi či podílem německé populace v pohraničních oblastech (které dozajista v českých historických atlasech nenajdeme, proč asi?). Kromě toho vystavil ještě kompletně zkopírovanou diskusi z některého z internetových fór o odsunu sudetských Němců.

Pokaždé, když čtu, jak je český národ apatický vůči národní hrdosti, národnímu cítění a vlastně tolerantní, musím zaskřípat zuby. Jakmile dojde na otázky vyrovnávání majetku či morální zodpovědnosti, promění se tito mírumilovní a tolerantní lidé v demagogicky vymlouvající se školáky. Když ono to bylo jinak a kdo ví vlastně dneska, jak to přesně bylo a hlavně žádná ostrá slova. A původ nemusíme hned hledat ve vodách extremistických skupin kdesi na okraji společnosti – tyhle manévry nás totiž učí a hlavně léta přiživuje politická reprezentace v čele s prezidentem republiky. A nebo jeho detašované pracoviště – Národní galerie, která ve své stálé expozici zcela vynechává dílo českých Němců a vytváří tak nikoli příběh hrdého češtví, ale zbabělého čecháčkovství.

Co po nás tedy Thér vlastně chce? Abychom se chytili za nos, jednak docenili pokladnice vzpomínek v podobě našich babiček, tetiček (dědečků a strýců) a vyslechli si jejich verzi událostí druhé světové války a událostí následných. Odsun sudetských Němců se totiž netýkal jenom jich samotných, ale týkal se všech. Jednu moji babičku dodnes mrazí, když si vzpomene na výstřely ze dvora radnice popravující Němce z titulu práva oko za oko, naopak druhá babička byla ta, která získala práci a byt ve vylidněném Liberci těch, kteří byli nuceni své město, přátele, sousedy, rodiny a kariéry opustit. Samozřejmě nám nepřísluší naše předky soudit, hlavně bychom to totiž měli vědět.

Ladislav Zikmund-Lender

vchod do galerie

situace uvnitř galerie

detail
Situace vně galerie
situace vně galerie

vně galerie detail

název a popis zvukové instalace

osvětleno svícemi








neděle 18. dubna 2010

Aleš Novák

Aleš Novák – Kláda

„Představoval jsem si, že by zkrátka měla čouhat z okna.“ „Tak, aby byla vidět i z ulice,“ komentuje Aleš Novák svou instalaci pro galerii 207. Ani tato, ani jiné instalace Aleše Nováka se nesnaží o složitost. Většinou mu jde o to, jak zareagovat na dané místo, či daný předmět – například do květináče zapíchnout truhlářský metr. Drobné objekty jsou zase reakcí na možnosti materiálu – lepenky, polystyrenu, drátu.

I zde se snažil vyhnout škatulce koncept. Chtěl sem zkrátka umístit smrkový kmen, který bude přečuhovat z malé výstavní kóje i z okna ateliéru intermediální komunikace. Prostor si sice změřil, ale délku vybraného stromu nakonec odhadl.

Nešlo mu však jen o reakci na prostor, ale i o to, dostat strom pěšky z Krčského lesa až do druhého patra VŠUP. Musel dokonce zaklepat na rektorát školy, „jestli se v jejich prostorách může s kládou otočit,“ jak uvedl. Díky rýhám na futrech a stěnách ateliéru zde jeho činnost zanechá stopy a bude parazitovat i na dalších výstavách. To nás vrací k výstavě Dominika Langa, po níž zde dodnes zůstaly patrné díry ve zdi. Oba dva mění prostor za použití cizího předmětu. Na rozdíl od Langa však Novák chtěl udržet rozpor mezi kládou a prostorem, kam ji umístil. Distancoval se také od všemožných podružných významů Klády, šlo mu o čistotu artefaktu, proto také obrátil pozornost diváků na strom, tím, že do kóje připevnil i doklad o jeho koupi.

Snahu o nespojování instalace s myšlenkovým podtextem (jako u konceptuálních děl) však nabourává sám autor. Ačkoli totiž za jeho snahou nestála žádná metafora, sám jich posléze několik nabídl – ať to byla snaha o přilákání udivenců z ulice, nebo hrdost na parazitující rýhy. Nakonec sám poukázal na další podružný význam klády, když podotkl, že v místnosti bude – kvůli nemožnosti zavřít okna – „pěkná kláda“.

Ikdyž komentáře toto dílo špiní subjektivitou, stále Kláda zůstává nevýznamovou instalací – a může si to dovolit. Novák s ní pracoval tak, aby zůstala tím, čím je: kládou nakoupenou v Krčském lese, která se octla v galerii.

Filip Jakš



poled do galerie

celková situace


detail

daňový doklad


autor pod kládou





pátek 2. dubna 2010

Jakub Hošek

Jakub Hošek:
efekt motýlích křídel


Vytvořit si představu o tom, jak se Jakub Hošek zmocní prostého prostoru 4x4, je celkem snadné. Na výstavu nejspíš jdete s očekáváním rozmanitostí výtvarných forem, barev a
tvarů dokonale provázaných vytříbeným rukopisem a citem pro vnímání obrazu, jako celku tvořeným jednotlivostmi.

Charakter Jakubových obrazů se v zásadě od začátku jeho ovládnutí indie scény neliší. Rozdíli se dají nalézt jen v nuancích vnitřího vývoje, který však má vždy pevný výtvarný názor a mění se jen příklonem k větší expresivnosti nebo naopak výrazné až kaligrafické přesnosti.
Přes zachování Jakubova stylu má jeho umění mnoho podob. Své umělecké ego přenáší do všech možných oblastí výtvarného projevu. Především je to malba, socha, instalace. Ve všech těchto projevech je kresba dominantní prvek, který jej spoludotváří, člení, ovlivňuje. A právě kresba je východiskem, který nám jakub předkládá v prostoru 4x4 na zdi a přímo v obnažené podobě.

S Jakubovou malbou přímo na zeď jsme se mohli setkat již na výstavě Margate v roce 2006 (Turner contemporary). Tam rozehrál v rohu bílé místnosti zajímavou abstraktní kompozici, tvořenou protínajícími se plošnými červenými segmenty. Jinou malbu na zeď vytvořil při instalaci
obrazu s názvem “Untitled”. Tento “název” napsal tužkou vedle obrazu, působící něco jako popisek. Tento název se svojí bezprostředností a primární jednoduchostí nejvíce přiblížil této výstavě.

“Kill me twice/ kiss me first” tvoří veškerou kompozici Jakubovy kresby. Nápis tvoří třetinu prostoru, který měl k dispozici. Proto působí velice křehce a tím že je celý vytvořený pouze obyčejnou tužkou mu přidává jen na skromnosti. Se stejnou skromností je dobré k němu přistupovat, pak má
větší šanci nás přesvědčit o tom že jeho síla tkví v otevřenosti a schopnosti naplnit prostor těmi nejjednodušími prostředky. Jakub si tím podle mého potvrdil, že jeho kresba (aď už jen v doplňující roli v obraze) měla vždy velký potenciál na vlastní, samostatnou existenci.

Matěj Nývlt





kresba na stěně


kresba na stěně


kresba na stěně


kresba na stěně, detail

kresba na stěně, detail

kresba na stěně, detail

kresba na stěně, detail
autor při práci