středa 25. března 2009

Paul Zografakis
Pán všech nebeských těl.

23. března se v Galerii 207 představil Paul Zografakis. Tento konceptuální umělec připravil na pondělní večer překvapivou performanci. Trvala asi půl hodiny a snad každý divák se během té doby pokoušel najít nějaký osobní klíč k pochopení toho, co se mu odehrává před očima (záznam akce je možné shlédnout ve videu níže). Právě k demonstraci takové situace jsem se rozhodl akci zaujatě okomentovat, ačkoli závěry, k nimž jsem došel naprosto nevystihují autorův záměr a jsou zcela zavádějící:

Paul Zografakis nejdříve vyšplhal po laně ke stropu, kde zarecitoval text písně:„you stretch me out like a rubber band / and you got my life in the palm of your hand“ soudě podle přednesu, mohl autora vnitřně zasáhnout, pokud ho sám nenapsal. Poté vyšrouboval zářivky a hodil je na zem, rozbily se na střepy. Když slezl, z natažené gumy mezi stěnami vytvořil prak a trefoval se zavěšenými žárovkami do terče na protější stěně, který tvarově připomínal symbol Božího oka. Jeho součástí totiž byly i dvě trojúhelníková zrcadla, v nichž se odrážely letící žárovky. Snad mělo zhasínání světel nějaký existenciální charakter, podobně jako zrcadlo, o nějž se žárovky rozbíjejí? Měla snad destrukce symbolizovat smrt, přiblížení se zrcadlu – věčnosti?
Nutno poznamenat, že akce byla provázena mnoha technickými nezdary: vypadly pojistky, praskl gumový prak, žárovky se při výstřelu zamotávaly do drátů a zhasínaly dřív, než se rozbily. Jednu žárovku se však Zografakisovi podařilo rozbít hned na první výstřel. Poté co každou žárovku rozbil, její zbytky obalil izolační páskou – soudě i podle gumových rukavic zachovává autor zásady bezpečnosti na pracovišti.
Poté, co byly všechny žárovky rozbité a obalené, vzal umělec koště, rozbil zrcadlo, smíchal jeho střepy se všemi ostatními a nasypal je do misky uprostřed terče. Nakonec všechny stěny i celý prostor zaplnil mračnem deodorantu. Vrcholem celé destrukce byl tedy v očích štípající odér. Měla i tato pachuť nějaký osobní význam? Šlo o parafrázi na cílené (doslova) ukončení života (možná symbolika zhasínajících světel), po němž zbyla jen pachuť? Souvisí to nějak s textem písně?

Absurditu svých myšlenkových pochodů a své vlastní tápání si uvědomovala většina diváků. Nicméně většině zřejmě bylo jasné, že pointu se nedozví.
Jak se Paul Zografakis v rozhovoru přiznal, nezamýšlel tímto žádné konkrétní sdělení, ani myšlenku, celá akce jej napadla asi před měsícem a tento týden slyšel píseň jejíž text by mohl na začátku zarecitovat. Veškeré činnosti se rozhodl uskutečnit jen v intencích své návaznosti. Šlo tedy o prostou hru s prostorem, světlem a destrukcí. Opravdu šťastný byl divák, který se po smyslu a významu neptal. Jedině takový přístup zaručoval plnohodnotný zážitek a divák, jenž se ho držel, obstál: Udržel svou mysl na uzdě a dokázal se bavit. K této performanci je zřejmě potřeba přistupovat daleko intuitivněji, vášnivěji.
Jenže obdobné akce vytvářel Milan Knížák na Novém světě už šedesátých letech, v kontextu doby hrálo akční umění vnitřně osvobozující roli pro umělce i zúčastněné. Do současnosti se umění bez pointy snaží vracet například Jiří David. Ten ovšem své těžko uchopitelné výtvory (například projekt Pátá pečeť 2006) komentuje tím, že divák si v nich má najít smysl sám, že jde o koncept hledající spojnice sdělení mezi autorem a divákem. Mnoho současných umělců se pak snaží nikoli nacházet pointu v dílech, ale stačí jim osobitým způsobem pojmout určité téma. Zografakis se do jisté míry podobá svým předchůdcům i současníkům, ale ve srovnání s nimi nemá pointu, ani téma, jen prostor, rekvizity, hru a matení diváka bez jakéhokoli dalšího nadbytečného sdělení.
V takto hraničním projevu je bohužel i cítit klišé současných umělců „rád jsem komplikovaný a není mi rozumět“. Jde o velkou sebe-prezentaci a záleží jen na divákovi, jestli je ochotný to skousnout a akceptovat manýrismus Paula Zografrakise, nebo raději utéct v průběhu akce.
Pokud se však rozhodne zůstat do konce, vystavuje se nebezpečí. A to přestože se dokáže nadchnout vášní oproštěných gest. V jeho hlavě totiž zůstane příliš mnoho zbytečných slov, vět, řádků, recenzí, které mu ke smíření s tím, co viděl, vůbec nepomohou.
Filip Jakš


Paul Zografakis:
Master of all celestial bodies

malba na stěně

záznam performance

záznam performance

záznam performance

záznam performance




čtvrtek 19. března 2009

Jan Šerých – Blábol
Jan Šerých své diváky rozhodně nepodceňuje. Předpoklad pro pochopení jeho děl je jistý intelektuální vklad a znalost některých fenoménů. Není vždy pravidlem, jak sám tvrdí, že se snaží pracovat s věcmi, které znají všichni a které jsou v obecném povědomí. Také v galerii 207 pracoval s prvky, které jsou pro jeho tvorbu charakteristické a divákům přichystal téměř test inteligence. Jeho minimalistická tvorba, posedlost kódováním, kryptogramy, šiframi a schématy samozřejmě opět dopomohla k výslednému efektu, kdy se umělec snažil své sdělení mlžit a šifrovat.
Autor celou místnost galerie zaplnil xerokopiemi textů s komentáři současných umělců, tiskové zprávy k akcím, přeposílaný e-mail, útržky vět, nebo text se zaměřením na židovskou tematiku. Vše doplnil diagramem a lampou blikající Morseovou abecedou slovo blábol. Bylo velmi zajímavé sledovat, jak se všichni diváci snažili společně dopátrat ke klíči, který by jim odhalil ukryté sdělení. Postup kódování je obvykle aplikován na něco, co má zůstat skryto, něco co by rád člověk sdělil, ale přesto by to mělo zůstat utajeno. Je blábol doopravdy to, co chtěl Jan Šerých vyjádřit?
Bohužel v dnešní době jen málokdo přivítá textovou výstavu s radostí. Žijeme ve světě, kdy každý spěchá a nemá s ničím trpělivost, natož aby si našel čas číst a snažil se odhalit skrytý význam, ještě k tomu v galerii. Jsme doba instantních sdělení a asi se tento fenomén bude vyvíjet mnohem více. K tomu je smutným paradoxem také fakt, že ačkoliv už i v běžném hovoru svá sdělení co nejvíce zkracujeme a kódujeme, je dávno pryč doba, kdy i každé malé dítě umělo morseovku. Autor má jistě rád tajemství a své sdělení se společensko-sociálním nebo politickým podtextem vtipně kóduje, ale zda se divákům podařilo odhalit podstatu jeho sdělení si nejsem úplně jista.
Opravdu žijeme v době blábolů a mají pro nás takový význam, že jsou už i v galerii?
jMatt




Jan Šerých: Blábol

Instalace Jana Šerých se zabývá fenoménem uměleckého (i umělcova) vyjadřování. Na plakátech zde prezentuje výroky, texty a sdělení svých uměleckých kolegů (Milan Salák, Jan Kadlec, Radek Macke, Jiří Černický, Jiří David, Ivan Vosecký), které pro něj charakterizují rétoriku a schopnost vyjadřování se slovem (tedy formou pro vizuálního umělce nepříliš častou a typickou) dotyčných osob. Ukazuje se, že jakkoli se jedná o umělce uznávané, jejich psaný projev občas postrádá smysl, obsah i obecně platná pravidla slušnosti (o pravopisné stránce nemluvě).
Druhou, poněkud skrytější a nezdůrazněnou rovinou pak může být možnost (a vhodnost) vyjadřování umělce obecně. Je umělec veřejně činnou osobou, která má povinnost vyjadřovat se svám dílem k aktuálním společenským problémům? A má se při tom řídit svým vnitřním svědomím nebo obecně platnými morálními i společenskými normami? Dalším úkolem je pak umět si daný akt odůvodnit či obhájit, z čehož se odvíjí otázka další – je nutné, aby tvůrce obhajoval své dílo či má dílo samo o sobě existovat a potvrzovat samo sebe? Pokud hrozí nepochopení díla (a tím pádem zatracení z pouhé nevědomosti), má jistě komentář smysl. Někdy však očividně méně znamená více…
Kateřina Štroblová

úterý 17. března 2009

Jan Šerých, Blábol
16.Března 2009


pohled do instalace

pohled do instalace

detail, digitální tisk na papíře, A1

pohled do instalace

instalace, stolní lampa, pulsující morseovou abecedou slovo "bla", vedle leží xerokopie s grafickým řešením téhož.

Komletní přepis použitých textů

kulturní instituce nabízejí falešný recept na nesmrtelnost
o tom kdo je Žid, rozhoduji já
už mě ta slušnost Ebenů sere.
čím více jsme sví, tím více jsme jejich
skromnost není arogance
smysl umění se rodí ve střetu mezi vizí umělce a vizí příjemce
pro české umění tu není dost bohatých ani chudých.
autentičnost v umění je rovno svědomí jednotlivých umělců, není jen hrou na
svědectví
neumíme sdělit, to co bychom chtěli, ale pouze to co umíme.
síla umělce nespočívá v identifikaci s námětem, ale ve svobodě se kterou
s námětem zachází.
alibismus je často zaměňován za etické chování
pokud se obsahem artefaktu stane jazyk sám, je třeba jiného jazyka na to,
aby nesl obsah.
politické umění poskytuje prostor pro svobodnou kreativitu zaměstnanců
reklamních agentur.
společnost se nezajímá o umění, protože umělci se zajímají jen o sebe
umělec je chytřejší než vypadá, ale hloupější, než si myslí
umělkyně jsou chytřejší než vypadají, ale ne tak, jak si myslí
elitnost je nutnost umělce, jakkoliv mluví jménem celé splečnosti
když někomu lížeš prdel, nedělej chutě ostatním
jediný způsob, jak můžeme Umění prokázat skutečný respekt, je jednat
morálně a Umění v jeho existenci přitom ignorovat.
něco můžeme definovat jen tehdy, když o tom nevíme vůbec nic
když tě nezajímá, to co mě – nemám co ti říct
mezi kritikou společnosti a pochlebováním je rozpitá hranice
všichni jsme rukojmí těch, co nás platí
– Jiří David, Jan Kadlec, Milan Salák, ???



Vse upresnuje druhy text!
Smysl umění se rodí ve střetu mezi vizí umělce a vizí příjemce
Umění nemá dost odvahy, aby dělalo to co dělat nemůže, přestože nemá
jistotu, že v okamžiku činu, je pravda už na jeho straně.
Pro české umění tu není dost chudých ani bohatých lidí
Autentičnost v umění je rovno svědomí jednotlivých umělců, není jen hrou
na Svědectví
Neumíme sdělit, to co bychom chtěli, umíme sdělit pouze to co umíme.
Neumíme sdělit, to co bychom chtěli, ale pouze to co umíme.
Síla umělce nespočívá v identifikaci s námětem, ale ve svobodě se kterou
s námětem zachází.
Etické chování se často slučuje s alibismem
Alibismus je často zaměňován s etickým chováním
Vyrovnaná duchovní společnost nepotřebuje umění…
Pokud se obsahem artefaktu stane jazyk sám, je třeba jiného jazyka na to,
aby nesl obsah.
Politické umění poskytuje prostor pro svobodnou kreativitu zaměstnanců
reklamních agentur.
Kdo by se zajímal o umění, když umělci se zajímají jen o sebe
Umění dává společnosti víc než si společnost myslí, ale míň než umění
proklamuje.
Umělec je chytřejší než vypadá, ale hloupější, než si myslí
Umělkyně jsou chytřejší než vypadají, ale hloupější, než si myslí
Už mne ten Eben sere
Každá komise je na píču
Asi, že nevěřím nikomu v českým, ale i slovenským umění
100 tisíc Euro je ročně pro Tranzit málo
Elitnost je nutnost umělce
Velikost českých umělců není v pochcávání japonských turistů
Nejen idioti kultury mají slušné vychování,
Kdo proklamativně pohrdá bienálemi umění, většinou je na všech
Když někomu lížeš prdel, nedělej chutě ostatním
Jediný způsob, jak můžeme Umění prokázat skutečný respekt, je jednat
morálně a Umění v jeho existenci přitom ignorovat.
– J. D., J. K., M. S., ???



...ale omezit se na prezentaci projevu těchto osobností by bylo pouhou
afirmací vágního přístupu, kterým se projevuje většina skupinových výstav
na jakékoliv a o to více na sociálně politické téma.
– Jiří David, Jan Kadlec, Milan Salák


Současný český filosof a přítel Václav Bělohradský v této souvislosti, i když
v jiném textu, například říká, cituji: „Dobře napsaná věta je věta nenapsaná“
(tedy ta věta mezi řádky).
(...)
...nedefinuje trvalé odpovědi, ale hledá, či spíše otevírá prostor pro dohody
o sdíleném jazyku, o jeho kvalitě o porozumění aplikace nových kontextů
a zohledněni a respektu stanoviska z kterého je jeho příběh „vyprávěn“.
– J. D.


Úkolem „Vazby“ je zkomplikovat kontext, jehož je součástí nebo ho alespoň
udělat složitější. Další funkcí je také měnit význam kontextu. Proto je každý
objekt vybaven textem – tzv. zavazbující hláškou, která popisuje normální
události z reálného života. Charakter těchto sdělení je velmi obyčejný,
jednoduchý až fatální proto, aby vazby získaly sociálně humánní „povahu“.
– Jiří Černický


Jan Šerých se narodil 24.6.2083 (_) - Esoterika, astrologie, okultismus. ...
www.neoluxor.cz


Odděluj a zhušťuj. – Wikipedie


Bagatelizování tohoto fenoménu pouhým odsuzováním bez analizování
prícin je úcelové a neobjektivní.
– Radek Macke


71!!! – Ivan Vosecký, Jan Šerých
Poprvé jsem chtěl nápis IZRAHELL instalovat na výstavě Eastern Aliance
v Berlíně v roce 2004. Nakonec jsem napsal KILL THEM ALL na výškovou
budovu a nápis byl po 1 dni na nátlak americké firmy galerií odstraněn
.Dlouho jsem měl jsem pocit, že nemám právo něco takového napsat, nebyl
jsem si jistý a taky jsem se trochu bál .Ten pocit jsem ztratil, když jsem letos
v lednu četl příběh Sabry a Shatíli, dvou palestinských utečeneckých táborů
v Libanonu, kde je detailně popsáno, jak během jediné noci v roce 1982 bylo
za dohledu izraelské armády zavražděno 1700 bezbranných lidí, ženy byly
znásilněny, mužům byly uřezány genitálie, malé děti byly podřezány, nebo
zastřeleny z blízka pistolí. Velitel této operace , ARIEL SHARON se několik
let po té stal premiérem státu Izrael . Nikdo nebyl za vraždu 1700 lidí
potrestán . Jediný člověk . A historie se znovu opakuje ,tentokrát v Gaze .
Ten článek byl tak strašný , že jsem se rozbrečel a pak jsem dostal vztek
. Slíbil jsem, že něco udělám, abych se nemusel stydět sám před sebou .
Jsem umělec, vyjadřuji se pomocí umění, nepojedu bojovat do Palestiny,
ale stát IZRAHELL ve mě získal nepřítele . Nebudu mluvit s nikým , kdo
je z Izraele a schvaluje jeho politiku . Nebudu si kupovat izraelské růže ,
nebo pomeranče ,nebudu se dívat na fotbal s izraelskými týmy .Zabíjet ženy
a malé děti ve jménu čehokoliv, je zločin.Je to hřích Je to zbabělost.Taky se
tomu jinak říká genocida .To není moje kultura. Byl jsem vychován v tom, že
zabíjet se můžou bojovníci, ale ne bezbranní civilisté.
Izraelci žijí v pekle a nevědí o tom.Jsou poznamenáni Kainovým
znamením za to , co kdysi spáchali a co dělají dodnes .Každodenně již 50
let páchají hřích a přijde jim to normální . Každý den se proviňují proti
svým přikázáním. Nebudeš vraždit,nepokradeš,nevydáš svědectví křivého.
Vyzbrojeni Amerikou , za přihlížení křesťanské Evropy a mlčení nás všech.
Společnost ,která žije 50 let v permanentní válce a kde vládnou masový vrazi
,musí nutně být nemocná ,morálně zdeformovaná . Jediná cesta , jak ukončit
tuto bludnou pouť , je cesta odčinění hříchů, cesta pokání a projevení lítosti
. Výrazem pokání by měl být odchod z Palestiny a navrácení toho ,co si vzali
násilím .Potrestat ty, kteří se dopustili válečných zločinů a když to není
možné- odejít pro své čisté svědomí, každý sám za sebe . Jestliže žiji ve státě
, jehož armáda se na příkaz svobodně zvolených politiků dopouští válečných
zločinů ,jsem jako občan za tyto zločiny zodpovědný . Nejdříve ze všeho si
Izraelci musí přiznat ,že jejich otcové a oni sami, něco strašného provedli .
A k tomu je ale potřebná odvaha .Musí jim v tom pomoci okolní svět .
Neumím oddělovat svoje umění od toho, co prožívám ,od svého života
. Nemůžu si v klidu a v teple malovat svoje obrazy ,protože se mě do očí
bijící nespravedlnost osobně dotýká . Nevím proč , já jsem si to nevybral
.To není umělecká strategie.Ten nápis jsem vyráběl měsíc. Zjistil jsem, že
hodně lidí má podobný názor , dost lidí se o to nezajímá, nebo nemají čas
se o to zajímat. To je privilegium umění , dělat zbytečné věci . Hodně mých
známých my nabídlo pomoc, bez toho,že bych je o to žádal ,když zjistili
,co dělám .S instalací mi pomohl Petr zvaný Krůša .Nápis na stráni vydržel
necelou hodinu a pak ho policajti rozbili . Ale to nevadí.Já to nevzdám .Ve
válce prý mlčí můzy, muži by však mlčet neměli .
– Ivan Vosecký


„Nevím co jsem; nevím co znamenám; nevím proč a pro koho dělám;
neznám smysl ani důvod původu mých, mnohdy recyklovaných prací.
Podezřele méně a méně je pro mne podstatné, kdo a jak porozumí smyslu
mých prací, a to včetně mne samého; jsem svým vlastním cizincem. Po
patnácti letech intenzivní, profesionální práce v oblasti umění, někde
uprostřed Evropy, jsem ztratil jakoukoliv koherentní identitu. Pomalu
a nejistě dospívám k závěru, že to pro mě není negativní, i když nevím
co s tím.“


Fotografie českého umělce Jiřího Davida byla 9. 2. 2006 v londýnské aukční síni Sotheby´s
úspěšně vydražena za 2160 britských liber.


ahoj jirko, edith, adelo, evo, dominiku, dominiku, honzo, jirko, pavle,
zbynku, pepo, lado, lukasi, martine, michale, baro, aleno, martine, marku,
honzo, marketo, ludku, honzo, evzene, vladimire, tomasi, tomasi, ivane!!!
tak ahoj, *h.
Begin forwarded message:
From: David J
Date: March 8, 2009 6:34:36 PM GMT+01:00
To: edith jerabkova
Cc: adela svobodova , eva kotatkova , dominik lang , dominik lang
, jan haubelt , jirka
thyn , pavel sterec , zbynek
baladrán , josef bolf , ladenka@
centrum.sk, l.l.jasansky@volny.cz, mnpolak@volny.cz, michal kalhous
, barbora klimova ,
Alena Kotzmannova , Martin Kubíček
, marek meduna , honza nalevka
, marketa othova , ludek rafani , Jan Serych , evzen simera , skrepl@volny.cz, tomas
svoboda , tomas vanek , ivan vosecky
Subject: Re: Jiri DavidbienaleJiri David
Reply-To: jiridavid@seznam.cz
Edith pro mne je mozny onen patek, ale misto nevim!prizpusobim se!
Jirka David
P.S. jen to musim vedet aspon den, dva pred.diky.
------------ Původní zpráva ------------
Od: edith jerabkova

pondělí 16. března 2009

Radek Macke – Davidovy hvězdy
V našem dnešním světě má Davidova hvězda mnoho významů sama o sobě. Tento židovský symbol je znakem života a od roku 1948 také symbolem nově vzniklého státu Izrael. Pro zasvěcence pak šesticípá hvězda znamená i symbol dokonalého Bohočlověka, jenž dokáže uchopit svoji mnoho rozměrovou podstatu a zbavit se omezení lineárního časoprostoru. Ve 30. a 40 letech 20. století museli Židé na veřejnosti nosit symbol žluté Davidovy hvězdy s nápisem Jude, jako symbol svého zostuzení režimem.
Radek Macke se ale nespokojil se všemi těmito významy a propůjčil jim další konotace. Už samotný název výstavy odkazuje ke jménu vedoucího ateliéru intermediální konfrontace. Navíc propojil koláž převážně z časopisu Reflex, který je Jiřímu Davidovi věnován, dále text Jana Nerudy „Pro strach židovský“ , malý plakátek s mapkou spletitých vztahů současné politické a umělecké scény a videoinstalaci s odkazem právě na jména, která se na plakátku objevují. Ve videu představuje medailony osobností pomocí „googlování“, wikipedie, fiktivních novinových článků a všem podsouvá určitou spojitost s židovskou tematikou.
Diváka okamžitě napadne, že chtěl poukázat na spletitou mozaiku vztahů, která na naší veřejné scéně panuje, ale zároveň je propojením všech tří částí zdánlivě nesourodé výstavy zmaten. Možná se autor snažil vymezit proti tradičnímu klišé uzavřeného židovského společenství, které jen tak nějakého jedince nepřijme mezi sebe a připodobnit ho k výtvarné scéně. Možná je jen fascinován pyramidovitou hrou letadlo, která se také velmi výrazně podepsala na naší společnosti. Jedno je však jisté, tento člen kurátorsko tvůrčího seskupení tzv. Internetové generace, je fascinován generovanou sítí vazeb a odkazuje se na Barabásiho teorii bezškálových sítí. Svým amalgámem různorodých přístupů dokázal některé diváky rozesmát, jiné odradil použitím židovské tématiky. Je až překvapivé, do jaké míry může být takové téma v naší „moderní společnosti“ dost citlivým.

jMatt

úterý 10. března 2009

Radek Macke: Davidovy hvězdy

Výstava Radka Mackeho by se také dala shrnout pod název „Židé Židům“. Macke zde totiž prezentuje jakousi „mapu“ celebrit židovského původu na naší společenské scéně. Počínaje herci a zpěváky (Aňa Geislerová, Jiří Bartoška, Hana Hegerová – zde ještě zkomolena na Hogerová), politiky (Vladimír Železný, Jana Bobošíková) až po osobnosti umělecké a teoretiky umění (Dominik Lang, Jiří David, Ševčíkovi, Václav Magid). Macke pak tyto osoby klade do vztahů a „dokazuje“, že jejich židovský původ je spojuje v jakési spiklenectví, vyúsťující ve spolupráci typu musíme si pomáhat.
Nevím, zda všechny uvedené osoby mají skutečně židovské kořeny, upřímně řečeno, je mi to opravdu jedno a nehodlám po tom pátrat. Jen doufám, že Radek Macke tyto kořeny sám má, jinak mi výstava zavání nepříjemně antisemitským dojmem. Možná jen nejsem schopna postřehnout nadsázku smyšlených článků a fabulací, přesto mi uniká, proč je pro Mackeho důležité zrovna židovství, neboť dané osoby se židovskou příslušností nijak neprezentují, ani netvoří „po židovsku“, aby se o jejich činech dalo polemizovat v souvislosti s náboženstvím. Macke nicméně dokazuje, že toto téma je v naší společnosti stále dost choulostivé; jak jinak vysvětlit ten mrazivý pocit, který výstava zanechala…
Kateřina Štroblová



pohled do instalace

pohled do instalace, vlevo text Jana Nerudy: Pro strach židovský

sekvence z videozáznamu

pohled do instalace, vpravo novinová koláž

detail novinové koláže





pátek 6. března 2009

Jiří Černický: Neakční nemalba
2.3. 2009
Tento týden můžeme v Galerii 207 vidět výstavu jediného díla od Jiřího Černického. V kostce umístěné uvnitř ateliéru intermediální konfrontace (pod vedením Jiřího Davida) se vyjímá nedotčený obraz a na zdi vedle něj cákanec černé barvy. Název napovídá, že jde nevydařený pokus o akční malbu.
Černický však svůj „obraz“ posunul do další roviny umístěním doprovodného textu (viz níže), v němž se nám muž pokročilého věku svěřuje se svými obtížemi s moderním uměním a vysvětluje nezdar, který korunoval jeho snahu o vytvoření gestického díla. V textu označuje Černického jako člověka, který ho „doslova zfanfrněl pro akční výtvory jistého pana Jacksona Pollocka“. Sami se můžeme přesvědčit, jak to dopadlo … „a já se už jen modlil, abych se alespoň trefil,“ píše stařík.
Text však není pouhou mystifikací, jistý Richard Curk je pod textem vlastní rukou podepsán. Sám Černický na vernisáži prozradil: „Ten text vznikl tak, že jsem komunikoval s třema dědkama, text je výsledkem té komunikace. Napsal jsem ho sám, pan Curk je jedním z těch tří dědků. (…)K této neakční malbě došlo v bytě jednoho toho dědka a já jsem to pak remakeoval, protože oni se to styděli dát do galerie.“
Pro Černického je tento projekt vlastně výsledkem rozhovoru s neuměleckou veřejností, pro níž by pak mělo jít o jakousi arte-terapii (ikdyž nevyžádanou). V díle můžeme pozorovat, jakým „míjením dopadá“ snaha o přiblížení současného umění lidem, kteří o něj nejeví zájem.
Na celé výstavě je zajímavý také samotný příběh díla z pohledu diváka. Narážka na teoretický problém a mystifikace totiž vyplynou až po přečtení doprovodného textu (do čehož se divákům příliš nechce). Pro Černického tu hraje obraz roli ilustrace v knize, má význam i bez textu k němuž patří. Bez vysvětlení by ale dílo působilo jako ilustrace z knihy vytržená. Emocionální stopa by v něm byla patrná a plnovýznamová, nicméně pointa by se neprojevila. Právě takový problém má mnoho současných autorů, jejichž tvorba sice ukrývá téma, ale zná ho jen úzký okruh zasvěcených.
Tento projekt vysoce vyniká nad ostatními právě díky pluralitě sdělení. Opět se ukazuje, že slovo pomáhá doplnit emocionalitu výtvarného vyjádření o tolik potřebný kontext.

Filip Jakš



Jiří Černický – Neakční nemalba

Co mají společného tři důchodci v Clevelandu, akční výtvory Jacksona Pollocka a arterapie? Tuto otázku si můžeme položit na poslední výstavě Jiřího Černického, který v galerii 207 představuje svoji Neakční nemalbu.
Fiktivní scénáře, které jsou koncentrovány do objektů, instalací i akcí, jsou typickým rysem tvorby tohoto autora. Stejně tak tomu je i v jeho posledním díle. Divákům předkládá přenesenou zkušenost z minulosti, kdy v Americe vedl dlouhý rozhovor se třemi důchodci. Snažil se v nich probudit zájem o moderní umění a pomocí jakési arterapie v nich znovu probudit chuť do života. Jak se tato akce vydařila napovídá už název. Autor rekonstruoval jejich pokus osvobodit se od životní skepse, jehož výsledkem je obraz odkazující nejen k Pollockovi ale i k Malevičovi a jiným „důležitým“ jménům moderního umění.
Černickému však nešlo jen o tuto rovinu, k malbě připojil ještě polofiktivní text, „osobitou“ výpověď tvůrce tohoto obrazu. Text vysvětluje malbu – malba vysvětluje text, nebo možná každé může být samo o sobě. Tak samo, jako se cítí sami staří lidé ve vztahu ke společnosti. Sociálně angažovaný umělec tak reflektuje jejich osamění a zatrpklost a snaží se mystifikovat diváky tím, že umění nechává splynout s realitou. Chce upozornit, že nejen staří lidé nesou nesnesitelné morální utrpení. Celá naše společnost se vyznačuje nedostatkem víry ve velké činy a když se o něco přece jenom pokusí, v momentě odhodlání přestane věřit a padne tak do bezedné propasti. Tento pocit zmaru pak protkává celou naši společnost aniž by si ho uvědomovala jako palčivý problém.

jMatt

úterý 3. března 2009

Jiří Černický, neakční nemalba

Jiří Černický

NEAKČNÍ NEMALBA

Omlouvám se. Já nevím – to, co vidíte, je neúspěšný pokus o „akci“, myslím ve smyslu tzv. „akčního umění“. Prostě pokus o něco takového, jako je „akt tvůrčí svobody“, jak mi bylo řečeno – nic víc.
Směšné že? A co? Jediné, co mě snad v souvislosti s touto prohrou může ještě utěšit je fakt, že jsem sotva amatér. Nechci se vymlouvat, ale opravdu jsem nikdy neměl nic co dočinění s opravdovým moderním uměním. Snad v mládí jsem nějaký zárodek zájmu měl, ale v pravé podstatě jsem k němu byl vždy lhostejný, protože mi připadalo zbytečné a nikdy jsem ho k ničemu nepotřeboval. Toto přesvědčení u mě ostatně i nadále přetrvává. Neměl jsem problém, ba co víc, byl jsem relativně šťastný do té doby, než jsem se nechal ukecat jistým panem Černickým - prý „umělec“. Dnes už vím, že to byla zásadní chyba.
Ta strašná osoba mi začala vykládat, abych se začal zajímat o to zpropadené „moderní umění“. Že mi prý dodá vitalitu a chuť do života. Ten člověk mluvil velice přesvědčivě, naléhavě a tak mě zblbnul, že já hlupák mu na to opravdu skočil. Přesvědčoval mě o tom, že umění je „akt tvůrčí svobody“ rozumíte – „tvůrčí svobody“ a doslova mě zfanfrněl pro akční výtvory jistého pana Jacksona Pollocka. Prý si to mám nastudovat a také to zkusit. Prý se mám osvobodit, sebrat poslední zbytky své životní tvůrčí síly a bez jakýchkoli skurpulí je vrhnout na plátno. Taková blbost, utopie, ubohost. Rozumíte? V mém věku? Mám se snad chovat jako puberťák? Vždyť si můžu natáhnout šlachu, hnout plotýnkou nebo dokonce, nedej bože, upadnout. A vidíte, jak to taky dopadlo! Darmo mluvit. Jisté vysvětlení vám však dlužen jsem, abych vše uvedl na správnou míru. Berte to jako omluvu.

Prostě, snažil jsem se jakože koncentrovat, jak mi pan Černický poradil. Nešlo mi to, tak jsem si pokusil alespoň vsugerovat, že jsem ve stavu „naprosté koncentrace“ (také jeho slova), abych tak před ním alespoň vypadal, když už nic – blbost, blbost, lež, to nesnáším. Neměl jsem se nechat takhle manipulovat. Musel jsem si do hlavy nalejt alespoň trochu alkoholu, abych si nepřipadal jako pokrytec. V chlastu je přeci pravda, tak proč né osvícení, prozření, odvaha a víra?
Vzepjal jsem tedy všechny své síly (a věřte mi, moc jich nezbylo), rozmáchl se - ale jak se dalo předpokládat v té samé chvíli, kdy jsem tak učinil, jsem v mžiku veškerou svou lacino nabytou alkoholovou kuráž ztratil. Začal jsem váhat a to byl konec. Svůj jediný pokus jsem si v tu nejdůležitější chvíli rozmyslel. Jen na zlomek vteřiny jsem zapochyboval. Přestal jsem, jak se říká dynamicky, progresivně uvažovat, cítit a podělal jsem se strachy. Přestal jsem věřit ve velké možnosti a činy v to, že můžu vypovědět alespoň něco, i když to něco je výrazem či nevýrazem pouhé náhody. Pak už to byl jen pád do propasti a já se už jen modlil, abych se alespoň trefil. Kdo mohl vědět, že to takhle dopadne? Nevěděl jsem, zda se mám smát nebo brečet, nebo toho zoufalce přizabít.
Jak to vyjádřit, aby jste to vy, kteří budete mé dílo soudit pochopili? Pravdou je, že procházím nesnesitelným morálním utrpením, které je způsobeno stárnutím a tato „akce“ byla výrazem mého posledního pudu sebezáchovy. Chcete-li, touhy po životě. Nevím, zda je možné být svobodný ve starém těle? Já si to nemyslím. Asi by bylo moudřejší vrhnout poslední své síly spíše na udržování sebe sama ve funkčním stavu, prostě pečovat jednoduše o své zdraví a nedělat tyhle vylomeniny. Po této zkušenosti se prostě vzdávám těchto aktivit. Pravdou je, že to, co bych opravdu potřeboval, je rehabilitace a útěcha, hlavně soucit a porozumění. To, co mě trápí, je nedostatek zájmu. Chtěl bych, aby se mě někdy někdo zeptal na to, co mě trápí a aby, když už mě to trápí, tak to alespoň bylo k tomu, aby si z toho někdo vzal ponaučení, protože ho to jisto jistě také v budoucnu potká. Kde jsou moji blízcí? V práci? V supermarketu? Na prázdninách? V galerii?
Můj problém se však netýká jenom stáří. Tato ztráta tvůrčí potence souvisí s nedostatkem víry ve velké činy a to je problém celospolečenský. Moje zkušenost je taková, že kdykoli jsem se pokoušel něco velkého udělat, tak jsem okamžitě dostal po držce. Nikdo neměl snahu to opravdu chápat.
Řekl bych, že v mém věku už není možné, abych byl žhavý, bezbřeze otevřený. Nestíhám reagovat na aktuální témata. Moje imaginace je okoukaná (byla-li kdy nějaká) a tudíž nemá smysl, abych někomu něco ukazoval. A nemá-li to kdo vidět, nemá smysl to ani dělat. Musel bych se propadnout hanbou do propasti trapnosti, opovržení a samoty. To by byl opravdový konec.
Víte, já jsem nikdy nevěřil ve spásu estetických kategorií a jakákoli akce nebo, nedej bože, extáze ve mně vzbuzuje strach a bere mi odvahu riskovat. Proč akčnost, když většina aktivit je pro mě bolestných. Jak mám překonat svojí degeneraci? Akčním uměním? Nebo moderním uměním? Vždyť je to směšné. Akce, svoboda, vitalita, extáze, tvorba – to jsou kecy. Chápete? Už si ani pořádně nepamatuji, kdy jsem zažil naposledy pořádný sex. Úpadek své mužskosti sleduji už dlouho. Nefungují žádné snahy o vybuzení potence, žádné stimulační strategie, nic. V jistém věku je už docela těžké navázat vztah, člověk už nemá tolik příležitostí. Před manželkou se mi nepostaví a za mladou kost je mi trapné dávat takové nekřesťanské peníze, zvlášť při mém důchodu a vůbec nesnesu, když by se na moje ztrouchnivělé tělo koukala taková andělská tvář. Rozumíte, já jsem už dědek, který musí občas nosit plíny. Život je už jen utrpení, nuda a tak to i zůstane. Moje impotence je hormonálního charakteru. Myslel jsem, že alespoň v umění by mohla být jistá naděje, jak ještě něco zažít. Pořádný vzrůšo jsem už nezažil dobrých tak třicet, čtyřicet let, ale teď vím, že i s uměním je to stejný.
Jsem vlastně znechucený tvořením, protože v mém věku už o opravdové tvorbě nemůže být ani řeč a kdyby se nějakým zázrakem něco podařilo, tak by to ani nikdo nepoznal, protože mě nikdo nebere vážně. Hnusí se mi veškeré ty ambice, trapné naděje, zcestná, marná očekávání. Proč bych měl někoho o tom, co dělám přesvědčovat? Už se nejsem schopen žádným argumentům ubránit, protože kdybych se o to pokusil, okamžitě bych byl nařknut z nerudnosti a z toho, že se chci hned z každým za každou cenu hádat. Přitom já jsem ten, kdo nerad na někoho řve, kdo nemá rád velká gesta, kdo nenávidí násilí, kterého je současný svět přesycen. Já nemůžu akceptovat násilí, už jednoduše proto, že jsem slabý. A kdyby se mi snad zachtělo proti všem těmto věcem brojit, vzepřít se světu, který mě bez sebemenšího pardónu ubližuje a nedopřeje mi ani špetku respektu, tak bych si v důsledku svého konání zabouchl dveře k poslednímu člověku. Revolta je mi zakázána a dobré umění s ní údajně souvisí. Jsem odpad určený k neustále více a více omezovanému dožití. Současné umění ovládá ďábel zvrácenosti. Jsem zdeptán tou horou blbosti, oplzlosti kýče a krve. Navíc si neustále připadám jako blbec, protože to všechno nechápu. Nesnáším ani ty rádoby tajemné intelektuálské ekvilibristiky, které dělají z lidí hlupáky. Já se s tím ani prostě nechci identifikovat. Chce se mi z toho zvracet, ale to je na mě, jak už jste doufám pochopili, příliš velké gesto. Já už si jen snažím zachránit špetku lidské hrdosti a důstojnosti.

Nezbývá mi než mlčet.

Panu Černickému jsem nakonec slíbil, že rekonstrukci mé malby může kdekoli prezentovat. Aspoň už budu mít od toho pokoj.



NON-ACTION NON-PAINTING

I apologise. I don't know – what you see is an unsuccessful attempt at "action". I mean in the sense of so-called "action art". Simply an attempt at something of the likes of an "act of creative freedom", as I have been told – nothing more.
Ludicrous, isn't it? So what? The only thing that can maybe console me in connection with this failure is the fact that I'm a mere amateur. I don't want to make excuses, but really I never had much to do with real modern art. Maybe in my youth I might have had some embryo of an interest, but essentially I was always indifferent to it, because it seemed to me superfluous and I never needed it for anything. By the way, that conviction still persists in me. I had no problem, or what's more I was relatively happy, until such time as I allowed myself to be talked round by a certain Mr. Černický – apparently an "artist". I know today that that was a fundamental mistake.
That terrible person started telling me how I should start taking an interest in that degenerate "modern art", that it would give me vitality and zest for life. That man spoke very convincingly and urgently and he got me so confused that I really fell for it l like a fool. He tried to convince me that art is an "act of creative freedom", you understand? "Creative freedom", and he literally got me into a tizzy for the action works of a certain Mr. Jackson Pollock. Said I should study them and try it too. Said I should liberate myself, summon up the last remnants of my life's creative force and to slap them onto canvas without the least scruple. Such stupidity, Utopia, pathetic! Understand? At my age? Am I to behave like a teenager? Look, I could pull a sinew, slip a disk or, God forbid, fall down! And you see how it turned out too! A waste of breath. I owe you some explanation, to put you on the right track. Take it as an apology.

I simply tried to concentrate as Mr. Černický advised me. It wasn't working for me, so I tried at least to suggest that I was in a state of "absolute concentration" (his words too), so it would at least look like that to him, if nothing else. Stupidity, stupidity, lies, I hate that. I should never have allowed myself to be manipulated like that. I had to at least pour some alcohol into my head, in order not to feel like a hypocrite. There's truth in booze, after all, so why not enlightenment, providence, courage and faith?
I mustered up all my strength then (and believe me, there wasn't much) and stretched myself - but as could be expected, at the very moment I did so, all my cheap alcoholic courage deserted me in an instant. I began to hesitate and that was the end. At the most important moment I reconsidered my one and only attempt. For a split second I doubted. I stopped considering and feeling dynamically, progressively, as they say, and I was overwhelmed by fear. I stopped believing in great quantity and in actions that I could reveal at least something, even though that something might be the expression, or non-expression, of mere chance. From then on it was only a drop into an abyss and I prayed that at least I would hit the mark. Who could have known it would turn out like this? I didn't know whether to laugh or cry, or beat that loser half to death.
How can I express it in a way that you, who will judge my work, can understand? The truth is, I am going through unbearable moral suffering caused by getting old, and that "action" was an expression of my last instinct for self-preservation. Or if you like, desire for life. I don't know if it's possible to be free in an old body. I don't think so. It would probably be wiser to put one's last strength into maintaining oneself in a functioning condition, simply to care for one's health and not get into such excesses. After this experience, I'm simply giving up these activities. The truth is, what I would really need is rehabilitation and solace, and especially compassion and understanding. What is bothering me is a lack of interest. I want someone to ask me what's bothering me and, when it's bothering me that at least someone will learn a lesson from it, because he will also certainly run into it in the future. Where are my fellows? At work? In the supermarket. On vacation? In a gallery?
My problem is not only concerned with age, though. That loss of creative potency is related to a lack of faith in great acts and it is a social problem. It is my experience that whenever I attempt to do something great, then I immediately get knocked down. Nobody ever really tried to understand.
I would say that at my age it's no longer possible to be fervent, to be open without horizon. I can't keep up to date with current themes. My imagination is over-familiar (if I ever had one), and therefore it makes no sense for me to show anyone anything. And if there is nothing for anyone to see, then there's no sense in doing it. I would fall in shame into an abyss of embarrassment, abhorrence and solitude. That would really be the end.
You know, I never believed in the salvation of aesthetic categories, and any kind of action or, God forbid, ecstasy provokes fear in me and deprives me of the courage to take risks. Why action, when most activities are for me painful? How am I to overcome my degeneration? By means of action art? Or modern art? Well, it's ludicrous! Action, freedom, vitality, ecstasy, creation – that's a load of rubbish. Do you understand? I can't even really remember when I last experienced proper sex. I've been observing the decline in my manhood for a long time. No attempt at inducing potency, no stimulation strategy works, nothing. At a certain age it becomes quite difficult to establish relationships – one doesn't have so many opportunities. I can't get it up for my wife and it seems embarrassing to me to pay such unholy money for a young thing, especially on my pension, and anyway I couldn't stand some angelic face looking at my decaying body. You understand, I'm a granddad now who sometimes has to wear incontinence pants. Life is only suffering and boredom now, and that's how it will stay. My impotence is of a hormonal nature. I thought at least in art there could still be some hope of experiencing something more. I haven't had a bit of decent excitement for a good thirty, forty years. But now I know that with art it's the same.
I'm actually revolted by creating, because at my age there's no question of true creation, and if by some miracle something was to succeed, no one would recognise it, because no one takes me seriously. I'm disgusted by all those ambitions, embarrassing hopes, oblique, vain expectations. Why should I convince anyone about what I am doing? I'm no longer capable of defending myself against any arguments, because if I tried, I'd be immediately denounced for acrimony and for wanting to argue with everyone at any cost. And at the same time I'm the kind of person who doesn't like to shout at anyone, who doesn't like big gestures, who hates the violence the present-day world is overwhelmed with. I can't accept violence simply for the reason that I'm weak. And if I should happen to feel like struggling against all those things, to turn against a world that hurts me without a word of apology and denies me the slightest respect, then as a result of my conduct I'd close the door to every last person. Revolt is prohibited for me and good art is allegedly connected to it. I am waste destined for an ever more limited lifetime. Contemporary art is ruled by the devil of depravity. I'm depressed by this mountain of stupidity, this obscenity of kitsch and blood. What's more, I constantly feel like a fool, because I don't understand any of it. I hate those supposedly secretive, intellectual equilibrists that make idiots of people. I simply don't want to identify with them. It makes me want to throw up, but that, as I hope you've already grasped, would be too big a gesture for me. Now I am only trying to retain a speck of human pride and dignity.

Nothing remains for me but to be silent.

In the end I promised Mr. Černický that he could present the reconstruction of my painting wherever he likes. At least I'll get shut of it.