pondělí 29. dubna 2013

11. 3. 2013
ANNE-CLAIRE BARRIGA
Akcelerace


Je dobře, že Anne-Claire dostala konečně prostor a že se její dlouho očekávaná výstava v dvěstěsedmičce uskutečnila. Anne-Claire jako výrazná persóna domovského atelieru galerie měla dostat tuto příležitost již dávno. No, zdá se, že zlomový měl být pro tuto autorku až přelom roku 2012 a 2013. Mám na mysli výstavu MARNAGE v galerii klubu K4, její účast na výstavě Hi5 v Domu pánů z Kunštátu a na výstavě Sám doma v Nodu.

Bylo by vlastně možné psát o právě probíhajících výstavách Akcelerace a Marnage najednou. Za podstatný však považuji moment, že charakteristika, podle níž „autorka, Anne-Claire Barriga, vyrostla u pobřeží Atlantiku a ve svém díle se neustále snaží reflektovat problematiku moře“, tak docela neplatí. Tedy alespoň ne v případě Akcelerace, ve které se autorka zaměřila na monotónní práci v továrně. V této souvislosti se na výstavě v dvěstěsedmičce Anne-Claire prezentuje jako umělkyně s mnohem širším záběrem.
Anne-Claire píše prózu. Jeden básník napsal verš „kapitalismus je poezie“. Kdyby nebylo kapitalismu, nebyla by ani poezie. Totéž lze říct o próze. Kapitalismus je realita stejně jako práce u výrobní linky. Monotónní práce u výrobní linky, opakování stále dokola jednoho a toho samého pracovního úkonu až do zblbnutí vede k posunutému vnímání času. Anne-Claire ve svých textech toto posunuté vnímání popisuje ve vztahu k lidskému tělu. Tělo uprostřed pracovního výkonu musí čelit fyzické únavě. Zrychluje se čas tím, že je tělo unavené, nebo někdo zrychlil pás?
No a tělo má paměť. Na základě této paměti a úkonů, které si tělo dík nekonečnému opakování zapamatuje, vznikla řada automatických kreseb. Autorka vystavila pět z nich. Každá z těchto kreseb je záznamem trochu jiného pracovního úkonu. V kresbě to potom vnímáme jako gesto. Vnímáme razanci a rytmus opakování tohoto gesta. Jde o převedení určitého pohybu do abstraktní grafické podoby.
Jaké máme tedy před sebou resumé? Bezprostřední zkušenost s prací u pásu v továrně se může stát podnětem psaní prózy. Mohou díky ní vzniknout také abstraktní kresby. Člověk získává zkušenost, které chce nějak porozumět. Naše základní vnímání na prahu reálného času a prostoru odhaluje skrytá místa.

„Víčka mi prokluzovala mezi prsty. Otáčel jsem se, abych si ve vědrech nabral další, zásoby se tenčily rychlostí blesku. Padaly mezi sklenice, podstatná část zásob se válela v prázdném prostoru zastíněném výrobní linkou. Když se šéf zanořoval pod stroj, odpustil si jakoukoli narážku. Tenhle se nenaučí naše jména a nebude si z toho nic dělat. Chyběly protiskluzové rukavice, ty rukavice, které by zmírnily kontakt plastu s plastem, nedoléhavost; líbilo by se mi moci rozevřít dlaň, nebo ji sevřít, spíš než vytlačovat kousky vzduchu. Znovu a znovu se vracel syrový a monotónní odstín smetanových dezertů, splývající s vozíkem, jejich plata s okrajem, plata bez okraje a jiné husté hmoty, jež jsme vždy převrhli do minulosti.“

Kryštof Vancl









foto: Matěj Pavlík a Iveta Schovancová
4. 3. 2013
Debata „Kdo potřebuje živou kulturu?“ 

Milena Bartlová, Jan Bělíček, Adam Borzič, Ondřej Buddeus, Vít Havránek, Jiří Ptáček, Tereza Stejskalová
17. 12. 2012
MICHAL CZANDERLE
Brigáda








foto: Matěj Pavlík a Iveta Schovancová