středa 29. dubna 2009

Ivan Vosecký: A já jsem největší malíř 20. století

Dveře jsou otvor, kterým se vchází a vychází. Předmět, který vymezuje „tady“ a „tam“, „uvnitř“ a „vně“ či „soukromé“ a „nesoukromé“. Za zavřenými dveřmi probíhají důležitá jednání, ostré hádky a skryté milostné vztahy. Rozšiřováním svých možností si otevíráme dveře do světa; po zjištění, že ten svět pro nás vlastně není to pravé, je za sebou, mnohdy hlučně, zase zavíráme.
Zavěsí – li někdo dveře do prostoru, popírá tak všechny jejich funkce a vymezení. Jedná – li se navíc o dveře osobní, vpouští nás jejich majitel do svého privátního prostoru; do svých poznámek, drobných radostí, dárků a střípků vzpomínek.
Ivan Vosecký si již názvem výstavy poněkud provokativně pohrává s fenoménem, který vystopujeme až k Marcelu Duchampovi, totiž s fenoménem ready – made, hotového objektu, který je vystaven. Vosecký reflektuje také Duchampův význam jakožto „nejvýznamnějšího malíře (paradoxně) 20. století“, za nějž bývá často díky svému vlivu označován, a jaksi přebírá jeho roli. Znovu tak nastoluje úvahy o povaze uměleckého objektu, stejně jako o vizionářském postavení umělce ve společnosti.
Kateřina Štroblová

úterý 28. dubna 2009

sobota 25. dubna 2009

Inna Levinson: I love art

Inna Levinson se fotografuje ve čtyřech výstavních institucích ve více či méně erotických pozicích…Co z toho můžeme vyčíst?
V prvé řadě hraje roli samotný výběr prostor a výstav – stálá expozice českého kubismu v Domě U Černé Matky Boží, sbírka umění 20. století ve Veletržním paláci, (pre)retrospektiva Jiřího Davida a výstava Viktora Freša a Ondřeje Brodyho v NoD. Z hlediska časového tedy moderna – postmoderna – 80. a 90. léta a současnost. Ve všech těchto érách byl přístup k tělesnosti a sexualitě odlišný, což ovšem Levinson nijak neakcentuje, neboť její úloha je na všech fotografiích prakticky stejná.
V další, podstatnější rovině se Levinson prezentuje jako součást samotné expozice či děl samotných. Sama se svým tělem se stává exponátem; živým objektem mezi díly neživými. Svou erotickou smyslností tak dává nový rozměr pojmu „milovat umění“ a v jejím podání se tato blíží mnohdy až k fetiši. Tělo samo se tak stává uměleckým artefaktem.
Už teď je občas velmi těžké rozeznat, kudy vede tenká hranice mezi erotikou a uměleckým ztvárněním; Levinson tyto dvě oblasti spojuje v jednu. Umělecká díla se připodobňují k erotickým proprietám, vídaným v pornočasopisech (tyto časopisy také fotí své „herečky“ v luxusních interiérech).
Přesto nám fotografie Inny Levinson nepřipadají příliš skandální či obscénní. Všudypřítomný kult těla dorazil, zdá se, už i do galerií. Levinson tak pokládá poněkud zákeřnou otázku, zda každému osobně tento trend připadá v pořádku.
Jako by pro nás krása lidského těla přestala být posvátná a stala se pouhým artiklem, který nás každodenně obklopuje.
Kateřina Štroblová

středa 22. dubna 2009

Inna Levinson: I love art

Určitě jste schopni ztotožnit se s výrokem této studentky ateliéru Intermediální konfrontace, protože také milujete umění. Možná ale k významu slova miluji přistupujete jinak. Totiž hned u vchodu do galerie jste nuceni vstoupit mezi roztažené nohy, jakoby do ženského lůna. Zobrazovaná žena si oblékla zelené střevíčky na podpatku, nic víc z ní nevidíte, jen mezi nohama, nad vchodem galerie, má umístěn nápis I love art.Uvnitř místnosti lásku k umění prezentuje na růžových zdech s bílými srdíčky spousta fotografií a na zemi už zmíněné zelené střevíčky, tentokrát však skutečné. Inna Levinson spojuje lásku k umění a sex také na snímcích, kde se sama stylizuje do modelky, herečky, nebo striptérky. Fotografuje se v galeriích umění různého charakteru, navštíví NoD, Veletržní palác, GHMP, nebo Dům u černé matky Boží.
Námět fotografování sama sebe před uměleckými díly může připomenout parafráze Kateřiny Držkové a Daniely Matějkové, ale Inna Levinson spíš před díly pózuje, prezentuje sama sebe a svůj názor na umění. Miluje všechno umění, nevybírá si mezi galeriemi, pózuje všude a z jejích figur a výrazu ve tváři vidíme, že si to pořádně užívá. Umělecká díla za ní však nijak nekomentuje, nekomunikuje s nimi, čím se výrazně liší od K.Držkové a D.Matějkové, které s díly vytvářejí určitý dialog. Inan Levinson spíš prezentuje sama sebe a svoji euforii v galerii. Celá přehlídka fotografií pak působí spíš jako výpověď I love myself, než art.
Možná autorka komentuje fotografický kánon turistů, postavit se před „něco důležitého“ a zaznamenat, že jsme zde byli a toto viděli…. Možná se u této autorky jedná o parodii na druhou, instalace na růžových zdech, propojování lásky a sexuální provokace odkazuje spíš k ironickému komentáři „milovníků“ umění.
Možná k nim patří i autorka a proto do své umělecké práce zapojila i sebeprezentaci – tedy sama sebe, svoji identitu, své tělo a obecně celý svůj život. Jak je tomu doopravdy dokážeme vytušit až na základě toho, jak se její práce budou vyvíjet dál.
jMatt


















pátek 10. dubna 2009

Media specific

Hynek Alt a Aleksandra Vajd : Media Specific
Nevíte jak vypadá konceptuální fotografie a rádi by jste se dozvěděli, jak ji vytvořit? Neváhejte a navštivte poslední výstavu autorské dvojice Hynka Alta a Aleksandry Vajd. Možná naleznete hned několik názorných příkladů, jak postupovat.
V galerii 207 představili tito dva autoři různé projekty. Všechny části: barevný vzorník, osobu nesoucí krabice na filmové kotouče, bonbón s logem Canon, rozbité rámečky Ikea a vyloupané pasové fotografie v nezvyklé velikosti, mají jedno pojítko - médium fotografie. Divák sleduje něco, co viděl už tolikrát, ale tady tomu vlastně trošku nerozumí. Vidí obyčejné věci, ale ty jsou pro něj něčím znepokojující. Jsou totiž zbavené svého původního významu a posunuty do jiných rovin výpovědi, které jim propůjčili právě autoři. Proměnu dnešní fotografie, hledání jejich spojitostí, analogie a posuny od klasického zobrazování reality, je možné právě zde.
Všechny díla Hynka Alta a Aleksandry Vajd souvisí s dematerializací umění, které se, stejně jako současné výtvarné umění, zabývá přesunem od fyzického, k mentálnímu rozměru díla. Autorská dvojice vyjímá fragmenty z našeho bezprostřední okolí a uvádí je v jiných souvislostech.
Nejlépe je to možné ilustrovat na Ikea rámečcích. Už letmý pohled na tuto sérii tří rámů probudí náš zájem se spoustou otázek. Proč tady visí tři rozbité rámy? Obyčejné, bílé, ještě s cedulkou z obchodu? Bližší zkoumání nám nabídne skrytý rébus. Zvědavý návštěvník, který podlehne své touze a „nakoukne dovnitř“ rámečků, zjistí, že to není tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Rozbité rámečky v galerii nevisí, je to jen jejich fotografie, vsazené do totožných - nerozbitých rámů.
Jdeme dál a znovu se ptáme - co mají znamenat čtyři portréty, kde chybí hlava? Zvětšená pasová fotografie, resp. její fragment, který zbude po vyloupnutí portrétů?
Věc, kterou každý zahodí jako nepotřebnou, zde dostává v jejich pojetí další posun – mnohem větší, jak rozměrově, tak významově. V galerii je jí propůjčen statut věci, které by jsme měli věnovat naši pozornost. Ale zaslouží

si ji? Je to vůbec fotografie, když tam vlastně nic není? Nepopírá náhodou sama sebe? Je to tedy koncept a takhle „se dělá“?
Jsme překvapeni, zklamáni, nebo pobaveni…?
jMatt

Aleksandra Vajd a Hynek Alt: Media specific

Jak už název výstavy napovídá, Alt a Vajd se zaměřili na specifika média, v tomto případě fotografie. Ve velkoformátových tiscích nabízejí jiný pohled na fotografii, a to pohled konceptuální. V pohledu Vajd a Alta se jedná o jakýsi „pohled fotografií na fotografii“. Fotografie barevných dětských pomůcek pro výuku angličtiny (dozvíme se, o jaký předmět se jedná a jakou má barvu, ale nespatříme jej). Detail stařeny nesoucí fotoalba (pouze z naší zkušenosti si domyslíme, že jsou v nich fotografie). Obrovský reklamní bonbon firmy Canon netřeba komentovat. Snímky rozbitých fotorámečků z IKEA, potencionálního úložiště obrázků, které však již není k užitku. Zbytky archu dokladových fotografií, ze kterého byly vyřezány; výřezky našich podobizen, které, bez hodnoty, skončí v odpadcích.
Alt a Vajd tak ukazují jednu z cest, kam se může ubírat současná fotografie (oba také vyučují v ateliéru fotografie na VŠUP); nejsem si však jistá, jestli není tato cesta příliš prázdná a snadno vyčerpatelná.
Kateřina Štroblová









Aleksandra Vajd – Hynek Alt: Media Specific Kdyby to byl film, sledovali bychom kráčející osobu, jak nese oblé plechové krabice na kotouče s filmovým pásem. Kdyby to byl malovaný iluzivní obraz, stáli bychom před plátnem natřeným jednou barvou téměř po okraj, ale jen „téměř“, abychom díky okraji mohli tvrdit, že jde o iluzivní obraz. Kdyby to byl kreslený vtip do časopisu, mohlo na něm být nakresleno cokoliv z kreslířova náčiní, třeba fix, ale muselo by na něm být něco nezvyklého, co k němu nepatří, ale přitom to souvisí s kreslířovou praxí (třeba by na něm bylo napsáno „tentokrát jsem nestihl uzávěrku“). Možná by se někdo zasmál. Kdyby to byl barevný vzorník a na každém listu byl nějaký nápis, pak bychom dostávali něco „navíc“, nějaké významy, a to by nám něco způsobovalo, přestože naším cílem bylo pouze vybrat ten správný odstín linolea. Kdyby to bylo pravé sklo, sundali bychom rám ze stěny a zanesli ho ke sklenáři, protože tak to má být, nebo bychom to neudělali, protože takhle nám to přijde taky fajn. A toto jsou fotografie. Jiří Ptáček