středa 27. dubna 2011

Martin Nytra

Martin Nytra - Bez názvu

Martin Nytra je studentem pátého ročníku ateliéru malby Jiřího Černického na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Ve své tvorbě se soustavně zabývá národními a folklorními motivy. Využívá různé výtvarné vyjádření, malbu, kresbu, video, instalaci.

V galerii 207 Martin chtěl postavit muzeum reálného stavu věcí, chrám pro předměty, které dráždí jeho podvědomé úchylky a obsese. Záměrně rezignoval na kreativitu a produktivitu. Život bez poezie anebo poezie fádních gest. Chudobnost výrazu a vzkazu. Situace je složena z animace, která se ve smyčce opakuje, sekery z bauhausu, džbánku, který je replikou pravěké keramiky, turistickým suvenýrem zakoupeným v Dolních Věstonicích. Jedna stěna galerie natřená na modrou barvu. Není těžké odhalit podstatu věcí, které jsme v galerii viděli, dá se říci, že jsou to artefakty, s kterými máme zkušenosti. V průběhu našeho života se setkáváme s mnoha nástroji, s pomocí nástroje můžeme uskutečnit naše mnohé potřeby, nástroj znamená moc. Pomocí nástroje se šíří kultura, znalosti a tím i šance na přežití skupiny lidí, která tento nástroj ovládá. Sekera je nástrojem primárně určeným k sekání dřeva a porážce stromů, v druhé řadě znamená schopnost využití takto posekaného dřeva zajištění potravy a tepla, stavby obydlí atd. Každý předmět je ale podřízen tomu jak jej sám uživatel definuje a jak jeho funkci vnímá. Velice snadno se ze sekery stává vražedný nástroj. Džbán je nádoba, která zadržuje vodu. Tyto dva předměty umístil na modro natřenou zeď. Automaticky získaly muzejní charakter. Také se dá říci, že se vytvořil prostor k uctívání sekery a džbánku. Chrám. Modrá zeď by mohla vycházet z malířské podstaty. Vždy měl rád čisté plochy.

Animace je točící se holčička. Modlící se dítě, které je ve stavu apatie. Jde o symbol člověka, který znázorňuje pokoru, kajícného člověka. Znak, jehož interpretace se mění pouhým otočením.

Barbora S. Janoušková

Ateliér malby, 2.ročník


videoprojekce animace, smyčka

celkový pohled na instalaci

detail, zavěšená sekera

detail, zavěšená replika prehistorické keramiky

autor před expozicí

úterý 19. dubna 2011

Tomáš Moravec


To vydrží
( záznam situace z 11.4.2011)


videoinstalace


video délka 15 minut


fotografie zařízení použitého při natáčení A5


Autor u videoinstalace

Matěj Smetana

Matěj Smetana

Jarní úklid

Matěj Smetana představuje v rámci současné mladé scény v Čechách poměrně ojedinělý příklad umělce. Ojedinělý hned v několika směrech. Umění, které Matěj Smetana vytváří, se vyznačuje především naprostou obyčejností, všedním a téměř až dětským pohledem na svět kolem sebe v tom nejryzejším smyslu slova. Dalším charakteristickým rysem v jeho tvorbě je doslova vědecká přesnost jak v zakotvení tvorby, tak ve formální preciznosti a důsledném uvažování. Zájem Matěje Smetany vyvěrá například z napětí v otázkách realizovatelnosti předmětu nebo také vytvoření možnosti vyčerpatelnosti jeho možností. Pro výstavu v galerii 207 zvolil Matěj Smetana poměrně standardní instalaci police „pracovního stolu“ s několika různými artefakty a nástroji, které spolu vytvářely související celek. Tyto předměty svým určením odkazují k dřívějším animovaným návodům. Jedná se o věci, které si divák mohl vyzkoušet, hrát si s nimi, šlo o vytvoření určité interakce. Nyní, na rozdíl od animací, ve fyzickém smyslu. Výstava v galerii 207, se proto jevila, jako nahlédnutí do Matějovy mini laboratoře, kde byly k dispozici 3D brýle k ohledání iluze rohu papíru, papírová animace fragmentu obrazu Julia Mařáka transformovaná do atmosféry hororu Blair Witch nebo postupně roztavovaná bonboniéra, atd. Instalací pro G 207 Matěj Smetana velmi jednoduše demonstroval některé směry svého uvažování a navíc šlo o jakousi zmenšenou analogii nebo volné pokračování souběžně dobíhající výstavy v galerii Svit, kde prezentoval za použití téměř stejných nástrojů monumentálně a velkoryse odkryté výsledky svého myšlení. Nahlednutí do mikrosvěta autora proto nepředstavuje pouhou prvoplánovou hru, ale naopak možnost dalšího přemýšlení nad předměty, které vedou k umělecké zkušenosti a zážitku.

Radim Langer



interaktivní instalace
foto Štěpán Pech

detail instalace: papírové 3D brýle,
foto Štěpán Pech

detail
foto Štěpán Pech

detail
foto Štěpán Pech

interakce
foto Štěpán Pech

3D iluze, papír
foto Štěpán Pech

digitální tisk
foto Štěpán Pech

oběkt
foto Štěpán Pech

autor v instalaci
foto Štěpán Pech

středa 6. dubna 2011

Alžběta Říhová


Alžběta Říhová

Situation Of

Instalace Alžběty Říhové představovala na zdi vymezený obdelníkový obrazec vytvořený z vyhozených duší jízdních kol. Podle jejích slov vychází tato instalace z půdorysu židovské synagogy, dnes používané jako vietnamská tržnice. Prázdné důše mají mít tedy zástupný význam metafory prázdné a neužitečné funkce formy. V kontextu předešlé práce Alžběty Říhové lze vysledovat určitou návaznost ve snaze vytváření artefaktů-obrazů, které chtějí nést dílčí obsah, který se umění týká v podstatě nepřímo. Dalším rysem její tvorby je také snaha o dosažení ikoničnosti zobrazovaného, méně pak ikoničnosti obrazu samotného. Určitým handicapem v dosavadním vývoji její tvorby je možná příliš školní naplňování zadaných témat a už méně snaha o nalézání vlastních důvodů a postupů k tvorbě a tím vytváření esteticky standardních obrazů. Výstava Alžběty Říhové v Galerii 207 se neřadí určitě k těm podprůměrným, ale bohužel také ne k těm úplně podařeným. Význam „prázdnosti“ materiálu a jeho použití k vytvoření obrazu se v konečném výsledku zcela nepotkalo s celkovým dojmem instalace, která se jevila také jako prázdná a nedokončená. Schéma obsahu nabízelo opět jen schéma i po formální stránce, čímž došlo k poměrně nezáživnému a velmi stručnému zacyklení. I přesto je nutné dodat, že Alžběta Říhohá je přemýšlivá malířka a její způsob uvažování nad malbou a obrazem (a jejich případnými přesahy) může být do budoucna přínosný a neotřelý.

Radim Langer


celkový pohled, guma ( duše na bicykl) 200 x 300 cm

detail

autorka před svým dílem

Jan Brož

Jan Brož (*1988) během svých studií na pražské AVU prošel ateliéry Monumentální tvorby a Nových médií. Aktuálně je studentem ateliéru Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy.

Pokusme se charakterizovat Janovu tvorbu jako nepřetržitý proud odkazů. Návazností, skrze které se Jan vyjadřuje a interpretuje současné, využívajíce řeč kulturních produktů a historických archetypů. Polymorfní způsob práce mu pak dovoluje tato témata analyzovat, rozkládat, třídit a znovu sestavovat v celky reinterpretující se skrze své vlastní nedokonalosti, kterých si původně nebyla schopna povšimnout. Tato platforma není uniformní a jako rozsáhlé obsahové spektrum, je její předností také multiformální tvarosloví. Paradoxem je, že s každým dalším krokem kupředu nás Jan nutí se více otáčet zpět. Často se můžeme setkat s mezioborovostí v rámci jednoho projektu, kdy jsou transponované segmenty artikulovány skrze různá média. Redefinici etického odkazu ve filmu, tak může v konečné podobě nést například kresba. Jak tomu bylo i u výstavy, kterou Jan Brož připravil pro Galerii 207. Instalaci tvořilo tucet kreseb, zavěšených vedle sebe na stěnu. Vytvářely tak kontinuální řadu podobnou jednotlivým políčkám filmového pásu. Narativní struktura časové a dějové posloupnosti však byla dekonstruována a divákovy se předkládaly fragmenty scén, vybraných autorem. Jednotícím prvkem a zároveň klíčem této kolekce byla skutečnost, že zobrazené ,,milostné,, scény byly výňatky z filmů Walta Disneyho. Bezbrannost, se kterou dětský divák přijímá, co mu je prostřednictvím animovaných filmů předkládáno, je umocněna zvláště momentem zachyceným na jedné kresbě, kdy hlavní hrdinové Černého kotlíku, jsou donuceni třetí osobou se políbit. Morální poselství zakódované v této scéně si otevřená dětská mysl, může nést nevděky upamatované, jako střípek mozaiky podvědomě formující jeho vlastní hodnoty. Zodpovědnost dospělých, na tvarování dětského světa skrze výchovné artikulace, je břemeno které rozebíral například i Roland Barthes ve svém eseji Hračky. Usměrňování intelektuálního růstu je mnohdy pokřivováno nedomyšlenými zásahy, přicházejícími paradoxně z řad těch, kterým na dětech nejvíce záleží... dospělých! Vizuální řeč, kterou Jan zvolil, obepíná vybrané téma, jako kruh. Uvědomme si, že animovaný film vzniká ve své podstatě z ruky kreslíře. Výstava k nám tedy promlouvá skrze původní médium a my si můžeme zpětně povšimnout momentů, které do něj nevědomě či úmyslně vložil. Soudit už musíme každý za sebe... Jan se tímto projektem situuje do pozice reflektoru mezigenerační problematiky. Na pozadí intuitivního konstruktu rozehrává osobní přelíčení hodnot. S nadhledem a lehkostí se stává pirátem v množině umění.

Petr Krátký


celkový pohled do instalace

kresba, ruční papír, tužka, propisot, cca 20x25cm

kresba, ruční papír, tužka, propisot, cca 20x25cm

kresba, ruční papír, tužka, propisot, cca 20x25cm

kresba, ruční papír, tužka, propisot, cca 20x15cm

kresba, ruční papír, tužka, propisot, cca 30x20cm