ANNE-CLAIRE BARRIGA
Akcelerace
Je dobře, že Anne-Claire dostala konečně prostor a že se její
dlouho očekávaná výstava v dvěstěsedmičce uskutečnila. Anne-Claire jako
výrazná persóna domovského atelieru galerie měla dostat tuto příležitost již
dávno. No, zdá se, že zlomový měl být pro tuto autorku až přelom roku 2012 a 2013. Mám na mysli výstavu
MARNAGE v galerii klubu K4, její účast na výstavě Hi5 v Domu pánů
z Kunštátu a na výstavě Sám doma v Nodu.
Bylo by vlastně možné psát o právě probíhajících výstavách
Akcelerace a Marnage najednou. Za podstatný však považuji moment, že charakteristika,
podle níž „autorka, Anne-Claire Barriga, vyrostla u pobřeží Atlantiku a ve svém
díle se neustále snaží reflektovat problematiku moře“, tak docela neplatí. Tedy
alespoň ne v případě Akcelerace, ve které se autorka zaměřila na monotónní
práci v továrně. V této souvislosti se na výstavě v dvěstěsedmičce
Anne-Claire prezentuje jako umělkyně s mnohem širším záběrem.
Anne-Claire píše prózu. Jeden básník napsal verš „kapitalismus
je poezie“. Kdyby nebylo kapitalismu, nebyla by ani poezie. Totéž lze říct o
próze. Kapitalismus je realita stejně jako práce u výrobní linky. Monotónní
práce u výrobní linky, opakování stále dokola jednoho a toho samého pracovního
úkonu až do zblbnutí vede k posunutému vnímání času. Anne-Claire ve svých
textech toto posunuté vnímání popisuje ve vztahu k lidskému tělu. Tělo
uprostřed pracovního výkonu musí čelit fyzické únavě. Zrychluje se čas tím, že
je tělo unavené, nebo někdo zrychlil pás?
No a tělo má paměť. Na základě této paměti a úkonů, které si
tělo dík nekonečnému opakování zapamatuje, vznikla řada automatických kreseb.
Autorka vystavila pět z nich. Každá z těchto kreseb je záznamem
trochu jiného pracovního úkonu. V kresbě to potom vnímáme jako gesto.
Vnímáme razanci a rytmus opakování tohoto gesta. Jde o převedení určitého
pohybu do abstraktní grafické podoby.
Jaké máme tedy před sebou resumé? Bezprostřední zkušenost
s prací u pásu v továrně se může stát podnětem psaní prózy.
Mohou díky ní vzniknout také abstraktní kresby. Člověk získává zkušenost, které
chce nějak porozumět. Naše základní vnímání na prahu reálného času a prostoru odhaluje
skrytá místa.
„Víčka mi prokluzovala mezi prsty. Otáčel jsem se, abych si
ve vědrech nabral další, zásoby se tenčily rychlostí blesku. Padaly mezi
sklenice, podstatná část zásob se válela v prázdném prostoru zastíněném
výrobní linkou. Když se šéf zanořoval pod stroj, odpustil si jakoukoli narážku.
Tenhle se nenaučí naše jména a nebude si z toho nic dělat. Chyběly
protiskluzové rukavice, ty rukavice, které by zmírnily kontakt plastu
s plastem, nedoléhavost; líbilo by se mi moci rozevřít dlaň, nebo ji
sevřít, spíš než vytlačovat kousky vzduchu. Znovu a znovu se vracel syrový a monotónní
odstín smetanových dezertů, splývající s vozíkem, jejich plata
s okrajem, plata bez okraje a jiné husté hmoty, jež jsme vždy převrhli do
minulosti.“
Kryštof Vancl
foto: Matěj Pavlík a Iveta Schovancová
