skip to main |
skip to sidebar
Helena Sequensová / Adam Stanko: Vlastenka a Patriot
Dvojice studentů ateliéru Sochařství Kurta Gebauera představila v G207 jednoduchý projekt s názvem Vlastenka a Patriot. Velkoformátové tisky zobrazující nahého muže a ženu (jsou to sami autoři?), kteří mají chloupky na ohanbí vyholeny do tvaru českého lva a moravské orlice.
V předvečer dvacátého výročí sametové revoluce mnoho symbolů a otázek. Státní symboly na místech, která běžně nejsou vidět – jsou to osobní, intimní symboly obou autorů nebo je to jen konceptuální počin k 17.listopadu? Je záležitostí každého z nás, nakolik je či není láska k vlasti a národu v nás zakořeněna; nicméně přiznejme si, že v dnešní době se vlastenectví příliš „nenosí“. Pojmy jako národní hrdost nebo vlast z našeho slovníku téměř vymizely – a postupně se udržely jen v rétorice ultrapravicových hnutí.
Zajímavou reflexí je pak samotné použití slov „vlastenec“ a „patriot“. Přestože znamenají totéž, přece jen působí odlišně. Vlastenec je slovo české (a jak jinak také vyjadřovat lásku k vlasti než slovem v mateřštině), s mírně patetickým nádechem Zapadlých vlastenců; patriot pak evokuje vlastenectví americké, jemuž se mnohdy usmíváme - než si ovšem položíme otázku, zda hrdost Američanů na svou zemi přece jen není sympatičtější než naše vlastní lhostejnost a neustálé reptání.
Kateřina Štroblová
celkový pohled
digitální tisk "vlastenka"
Milan Mikuláštík: Milton
Co jsou úhelné kameny kapitalismu? Volný trh – soukromý majetek – neviditelná ruka trhu – zisk – privatizace – decentralizace – svoboda.
Za posledních dvacet let pro naši společnost pojmy, kterým jsme se museli rychle naučit; a to mnohdy dost tvrdou a rychlou cestou. Představují pro nás každodenní realitu a patří k základním skutečnostem, se kterými se v západní demokracii operuje.
Prezentaci Milana Mikuláštíka, kdy svému papouškovi pouští ze záznamu něco kolem desítky anglických slovíček vyjadřujících tyto pojmy v naději, že se je naučí vyslovovat, lze tedy interpretovat v několika rovinách.
S těmito pojmy jsme byli konfrontováni náhle, bez jakékoli předchozí průpravy. Začaly se používat nazávisle na tom, jak rychle se společnost vyrovnávala s fakty, které pojmenovávají. Naučili jsme se je - každý po svém – nějakým způsobem používat. Často se s nimi setkáváme v prázdných frázích, které pouze opakujeme, aniž bychom (v některých případech i mluvčí) jim zcela porozuměli. Prostě jsme je zařadili do slovníku.
Mikuláštík zařadil do papouškovy „výuky“ i několik jmen, významných ve světě ekonomie. Milton Freedman, držitel Nobelovy ceny za ekonomii a teoretik spotřeby. Adam Smith, autor knihy Bohatství národů (1776) a pojmu „neviditelná ruka“. A konečně „železná lady“ britské politiky, Margaret Thatcher, politička prosazující monetarismus a eknomický liberalismus.
To, že Mikuláštík použil tuto formu výuky – opakování anglických slov z nahrávky – nám jistě připomene také nesmělé porevoluční počátky výuky jazyků u nás, kdy se i samotný učitel kolikrát dozvěděl správnou výslovnost až z kazety.
Jelikož se jedná o dlouhodobější projekt, budeme čekat, jak se andulce v ekonomických termínech povede.
Kateřina Štroblová
pohled do instalace
pohled do instalace
Jiří Kovanda – „a mohl bych ochutnat?“
Jiří Kovanda je postava mezi studenty umění prý úplně nejoblíbenější. Věhlas si získal v umění tak nenápadném, že je sotva možné jej rozlišit od běžného chování. Jeho minimalistické performance známé od sedmdesátých let, se často pohybují na poli sociálního umění – práce s neznámými i známými lidmi.
Kovandův umělecký odkaz žije svým vlastním životem v tvorbě například Viktora Freša, Ondřeje Brodyho, Dominika Langa a celé škály uznávaných českých umělců i uměleckých skupin. Tento směr má však i své úskalí – umělce často napadne akce, kterou je možné vykonat a až posléze se pokouší dodat jí nějaký význam. Nebo naopak vytvoří velmi výmluvnou akci, o níž tvrdí, že žádný smysl nemá (aby se podobala právě Kovandově tvorbě).
Nicméně Kovanda samotný tento problém nikdy neměl, jeho akce byly vytvořené proto, aby vysvětleny nebyly, byly určeny k okamžitému zapomnění. Jakkoli intelektuálně rozebírat akce typu – „stoupl jsem si na náměstí a choval jsem se nenápadně“ – zkrátka nejde. Nejde tedy ani kriticky popsat něco, co předstírá, že není. Možné je pouze poznamenat, jak u jeho akcí těsně souvisí mezilidská komunikace (a časté jiskření v ní) a umělecké gesto. Rozdíl je nepatrný.
Co se tedy v Galerii 207 v pondělí 2.listopadu dělo? V místnosti byly na podstavci připravené koblihy. Jiří Kovanda si jednu z nich vybral, a zamířil s ní mezi návštěvníky, náhodně si vybral jednu slečnu a velmi seriózním hlasem se ji otázal, zda by mu s koblihou nepomohla – jestli by mohla zevnitř dostat trochu marmelády. Ale jak?
„Normálně koblihu propíchněte prstem.“
„Máte marmeládu?“
„A .. mohl bych ochutnat?“
„Děkuji,“ přinesl slečně ubrousek na otření prstu.
„To je vše.“
Filip Jakš
Situace před performancí
Situace před performancí
celkový pohled
digitální tisk "vlastenka"
digitální tisk "patriot"
Helena Seqvencová, Adam Stanko v instalaci
