Jiří Kovanda je postava mezi studenty umění prý úplně nejoblíbenější. Věhlas si získal v umění tak nenápadném, že je sotva možné jej rozlišit od běžného chování. Jeho minimalistické performance známé od sedmdesátých let, se často pohybují na poli sociálního umění – práce s neznámými i známými lidmi.
Kovandův umělecký odkaz žije svým vlastním životem v tvorbě například Viktora Freša, Ondřeje Brodyho, Dominika Langa a celé škály uznávaných českých umělců i uměleckých skupin. Tento směr má však i své úskalí – umělce často napadne akce, kterou je možné vykonat a až posléze se pokouší dodat jí nějaký význam. Nebo naopak vytvoří velmi výmluvnou akci, o níž tvrdí, že žádný smysl nemá (aby se podobala právě Kovandově tvorbě).
Nicméně Kovanda samotný tento problém nikdy neměl, jeho akce byly vytvořené proto, aby vysvětleny nebyly, byly určeny k okamžitému zapomnění. Jakkoli intelektuálně rozebírat akce typu – „stoupl jsem si na náměstí a choval jsem se nenápadně“ – zkrátka nejde. Nejde tedy ani kriticky popsat něco, co předstírá, že není. Možné je pouze poznamenat, jak u jeho akcí těsně souvisí mezilidská komunikace (a časté jiskření v ní) a umělecké gesto. Rozdíl je nepatrný.
Co se tedy v Galerii 207 v pondělí 2.listopadu dělo? V místnosti byly na podstavci připravené koblihy. Jiří Kovanda si jednu z nich vybral, a zamířil s ní mezi návštěvníky, náhodně si vybral jednu slečnu a velmi seriózním hlasem se ji otázal, zda by mu s koblihou nepomohla – jestli by mohla zevnitř dostat trochu marmelády. Ale jak?
„Normálně koblihu propíchněte prstem.“
„Máte marmeládu?“
„A .. mohl bych ochutnat?“
„Děkuji,“ přinesl slečně ubrousek na otření prstu.
„To je vše.“
Filip Jakš
Situace před performancí
Situace před performancí
Žádné komentáře:
Okomentovat