Kolonialismus v Čechách
Kolonialismus jako naléhavé téma, které stojí mimo perspektivu českého diváka.
Skotský umělec Andrew Gilbert nevybočil ze své dosavadní tvorby a v galerii 207 vystavil to, co je mu vlastní: podivně upravenou figurínu připomínající exponát v etnografickém či vojenském muzeu, objekty blízké africkým fetišům a expresivní kresby plné barev, sexuality, násilí a historických reminiscencí. Tyto objekty, které se vypořádávají s koloniální historií západní Evropy, působí v prostředí české galerie jako divoký exkurz do světa afrických šamanů. Raději než po koloniální historii se má člověk tendenci ptát po vlivu expresionismu, více než vyhlazování původního obyvatelstva ho zajímá technika práce.
Čím to, že aplikace koloniální, či přesněji postkoloniální, teorie se zdá vyvolávat odlišné reminiscence v českém prostředí než v zahraničí? Odpověď je jednoduchá, v místním kontextu chybí západní Evropou sdílená koloniální historie a to i přesto že v Čechách existuje tendence uvažovat o kolonizaci tuzemska východními a západními mocnostmi. Spíše než na přímou kritiku možností postkolonialismu v prostředí Československa se zaměřme na samotnou podstatu kolonialismu a postkoloniálních studií tak, aby nám projekt Andrewa Gilberta byl o trochu bližší.
Předmětem postkoloniálních studií je zkoumání kulturního odkazu kolonialismu na kolonizované prostředí, na jeho kulturu, na formování místního vnímání historie, na proměnu společenského uspořádání a obecně na přeměnu identity kolonizovaných. Postkoloniální studia se neobrací jen do minulosti. Jejich cílem je napravení desetiletí a staletí působení koloniálních mocností v kolonizovaných zemích a snaha nabídnout novou perspektivu do budoucnosti. Nástrojem se stává soustředěná pozornost upřená na dané území a návrat role interpreta místnímu obyvatelstvu a jeho intelektuálům.
Působením kolonizátorů nedošlo jen ke svázání podrobených etnik politickými a hospodářskými pravidly, jež diktovaly mocnosti. Jednalo se především o systematickou devastaci a proměnu kulturní a národní identity podrobených. Od změn jazykových, přes reinterpretaci místní historie, až po devastující snahu o proměnu identity a zatlačení místního pohledu do pozadí do formy jakýchsi „silent shadows“ (Edward Said). Právě tato charakteristika ostatně znemožňuje uvažovat o Československu jako kolonizovaném prostředí. Sdílená evropská historie, křesťanská tradice a společný indoevropský jazyk, či vztahování místní inteligence k latině nepřipouští odsunutí české společnosti do kategorie jiných.
Postkoloniální studia jsou důležitá i proto, že pomáhají znejistit západní jistoty a vytvářejí alternativní prostor pro diskusi o nejobecnějších principech existence. Pomyslné centrum formující pohled na historii a kulturu, se přesouvá někam mezi, do prostoru stojícího vně světa kolonizovaných i kolonizátorů. Zmizení duality centra a periférie, stejně jako nadřazenost evropských zemí nad „barbarským světem“ vede k problematizaci evropské identity, jež se nově nemá vůči čemu vymezovat.
V takovém kontextu pracuje Andrew Gilbert. Zaměřuje se především na evropská historická muzea a formu, kterou je prezentována koloniální historie a události s ní spojené. Citlivým způsobem modifikuje tradiční instalace a zohledňuje možný pohled „těch druhých“, navrací jim hrdost a zcizenou identitu, čímž je vrací do soukolí interpretace historie.
Přesto, že je Česká republika historicky plnoprávnou součástí Evropy, ukazuje se, že právě (ne)koloniální historie Evropu dělí a to nejen v rovině výtvarného umění. Zatímco země s koloniální historií jsou dnes multikulturní a vztah k mimoevropským imigrantům je (nebo alespoň donedávna byl) otevřený, země bez koloniální zkušenosti zůstávají uzavřené, často dokonce xenofobní, jejich hendikepem je, že tzv. rozvojové země stále chápou jako „ty jiné“.
Johanka Lomová
Od kolonie k relikvii
Berlínský Skot Andrew Gilbert se v Praze ukázal již poněkolikáté. S jeho uměním bylo možné se v nedávné době v Čechách setkat v galerii Kabinet T ve Zlíně nebo v rámci výstavy rezidentů v Meet Factory. Syntéza malovaných kreseb, soch a objektů složených do jednotné instalace se oproti posledně jmenovaným výstavám mění v subtilních posunech.
Práce Andrew Gilberta je úzce spjata s tématem kolonizace „černého kontinentu“ a britskou imperiální politikou. Formální postupy jsou volným přejímáním modernistického jazyka, který má svá opodstatnění především v expresionistické rétorice. Ta je však rozšířena o takřka deníkový rozměr ilustrace konkrétní události nebo momentky. Gilbert je do post-kolonialistické problematiky doslova ponořen. Výjevy, které tvoří s velkou dávkou imaginativního jazyka, jsou však mnohdy až sarkastickým pohledem na ukrutnosti a surovost páchanou na černých obyvatelích Afriky britskou koloniální armádou. Kresba křiví tváře vojáků a z černošských obličejů se stávají démonické masky. Naproti tomu pracuje s koloritem Afričanů jako rituálním nástrojem jejich zoufalého odboje. Jejich svět a pomstu pak s chutí často obrací proti okupantům. Mnohé kresby jsou komentovány textovým rukopisným pojmenováním situace nebo již zmíněnými deníkovými fragmenty či názvy. Kresebný a malířský výraz je umocňován v následné kombinaci se sochařskými výstupy. Výstavy Andrew Gilberta získávají skrze propojení různých vyjadřovacích prostředků takřka muzeální rozměr (navíc s použitím skleněných vitrín k vystavení objektů - „hlav domorodců“). Výstava v Galerii 207 je řešena s podobnými ambicemi. Nicméně výsledek se stává v malém měřítku prostoru monumentálním celkem složeným z mnoha dílčích významových částí. Jsou tu malby a kolorované kresby, „zeleninové objekty“ černošských hlav s žíněmi vlasů a jedna dominantní socha: „Muž v bílém“ je postava Mahdího ze Súdánu roku 1885, třímající v ruce hlavu generála Gordona z Khartoumu. Ta mu byla sťata po dobytí hlavního města Súdánu Mahdího armádou. Vchod lemuje a překrývá krajka silonové záclonky. Zaplněnost zdí dál dotváří i její pokrytí nahnědlým papírem, na nějž se autor nezdráhal pokračovat v malbě.
Spojením například materiálu zeleniny a její tvůrčí malířskou transformací do znaku „divošské trofeje“ vznikají komické obraty. Nejedná se ale o žádný prvoplánový vtípek. Morbidita je úměrná umělecké tematizaci historiografie kolonizace a kolonizátorů. Pozoruhodná může být například příbuzná paralela mezi prací Andrew Gilberta a monumentálními akvarely současného umělce Waltona Forda. Ford totožné téma zpracovává z pohledu konfliktu člověka a zvířat okupovaných kontinentů jako kritické alegorie lidství. Lidská ruka je přítomná v pastech, do kterých jsou lapena těla pestré fauny. Gilbertovo post-koloniální obcování znamená setkání barevných lidí s bělochy. Střet kultur se obrací jak k tragickému pádu primitivismu a jeho světu mytologie, tak k nepřirozenosti asimilace „divocha“ bělošským „evropanstvím“. Komičnost i děs současně jsou produkty multikulturalismu vzešlého z post-koloniálních tažení. Ručně simulované trofeje nebo sochy lze číst jako odkazy na muzeální obscenitu v ukazování dokladů jiné lidské skutečnosti (nelidskosti nebo divošství) z pohledu evropské „vzdělanostní“ společnosti. Na druhé straně můžeme mít na paměti cestovatelské expedice. Je nám dáván konkrétní příklad cestovatele Emila Holuba na jedné z kreseb. Cestovatelství je ekvivalentem globalizačního chápání mezikulturních střetů. Komedie vzešlá z omylů získává v tvorbě Andrew Gilberta závažný rozměr aktualizované historie. Energie, které Gilbert dosahuje ve svých výstavách, vypovídá mnohé i o funkci samotného umění. To se přes své znaky a přímé odkazy jak k dějinnosti tématu, tak k významovým uměleckým formám stává naléhavou relikvií. Tu pak lze myslet, nikoli k ní nutně vzhlížet.
Radim Langer
Ani znak, ani loutka, ale rostlina přesazená i s kořeny
Vizuální řeč Andrewa Gilberta je zcela odlišná od tradic a zvyklostí českého prostředí. Pochází ze Skotska, ale v Anglii ještě nevystavoval. Jeho díla jsou k vidění zejména v Berlíně ale i Švýcarsku a Francii. V Pražské Galerii 207 nyní představil svou instalaci Trofeje divochů.
Andrewa Gilberta zajímají uniformy z 18. a 19. století jakožto symbol socio-kulturní situace v kolonizovaných oblastech. V muzeích například studuje černošské tradice a zvyklosti, jakožto protiklad kolonizátorských snah o „civilizování“ původního obyvatelstva. Na videích etnografa Jeana Rouche se afričtí domorodci snaží působit na kolonizátory a donutit tak svá božstva, aby je osvobodila z jejich krutého vlivu. Tyto soudobé projevy domorodých tradic sice místy připomínají divadelní hry, ale například užívání drog a excitované stavy ukazují k obřadnímu charakteru situací.
To jsou jedny ze zdrojů práce Andrewa Gilberta. V galerii vytvořil figurínu Mahdího, revoltního islámského duchovního konce 19.stol a bojovníka (v Súdánu a Egyptě) za teokratickou státnost. Andrew Gilbert se však nezabývá historickým hodnocením Mahdího, který zde má vizuální úlohu: postavy či znaku?
Na stěnách umělec vystavil své malby zobrazující až freudovsky živočišné motivy a také masky vytvořené ze zeleniny. Veliká barevnost a „proti-mainstreamový způsob malby“ odhalují lehkost, s jakou se autor chápe témat pro Evropany těžko přijatelných – totiž násilné globalizace svébytných etnik. Nemůže nás ale udivit ani taška Tesco namalovaná v ruce domorodce. To je jeden z úsměvných momentů, jimž se Gilbert rozhodně nebrání.
Používání těchto lokálních témat pro něj není dekonstrukce ve smyslu post-moderního způsobu sémantické práce. Gilbert ponechává motivy, s nimiž pracuje v určitém kontextu: postavě „kolonizátora“ zůstává úhel pohledu, který umělec nabyl studiem tohoto fenoménu. Ponechal mu i jeho civilizační zvyklosti, které si do cizí země přináší (například pravidelné pití čaje o páté hodině a ve smokingu). Stejně tak domorodé symboly nejsou odříznuty od svých rituálních přesahů (i penis se zde figuruje spíše jako síla a zrod, než jako odkaz na pornografii). Nejsou to znaky, či loutky, ale rostliny přesazené i s kořeny.
Jejich volné vršení vychází ze znalosti jedinečností, s nimiž autor pracuje. Zároveň jeho umělecká práce pozbývá konceptuálního teoretizování. Místo něho ve svých dílech záměrně „nechává ukryté určité tajemství“. Svým působením na diváky v nich možná zpřítomňuje touhy a obavy či vášně a pudy, které v lidech stále přežívají, ovšem málokdo z nás si je přizná.
Způsob práce Andrewa Gilberta slučuje etnografické reálie s naprostou vizuální volností. Jeho síla spočívá v tom, že i bez konceptuálního modelu dokáže aktualizovat pro nás cizí a minulé a zároveň si ponechává svůj nadhled a velikou svobodu v expresivní výtvarné řeči.
Filip Jakš
foto Matěj Pavlík a Iveta Schovancová
