Ivars Gravlejs: Obraz

Koncept zpackaného řemesla

Z uměleckého přístupu Ivarse Gravlejse lze vystopovat několik tematických cest. První z nich je společenská satira v napjatém světě mezi uměním a životem. Této dosahuje mnohdy mystifikátorskými intervencemi a otevřeným zapojením veřejnosti. Druhou cestou je demonstrace vizuálního média – zejména fotografie nebo videa – jako neúprosného oka iniciátora, jímž je umělec. Umělec je tu manipulátorem s tělíčky lidí i s jejich původně poklidnou myslí. Další je velká míra vtipu a téměř autorského zesměšnění sebe sama s neutuchající vážností v tváři. Buržoázní velkohubost je srážena zdánlivě nemístnou, až nemorálně nastavenou opozicí. Ivars Gravlejs pracuje svým způsobem velmi koncepčně a racionálně. Na druhé straně se některé jeho projekty mohou jevit jako zcela spontánní a motorické.

Pro galerii 207 použil vizualitu českého večerníčkového seriálu „A je to“ o domácích dobrodružstvích Pata a Mata. Jedná se o něco veskrze českého. Odraz socialistické dekády konce 70. let, kdy se fenomén domácího kutilství vynořil jako přirozená reakce na nedostatek všemožného zboží, jež bylo k dostání jen na západě Evropy. Seriál „A jeto“ byl v podstatě televizní reflexí, která nijak zvláště nespekulovala, ale přímo odrážela normalizační skutečnost. Ivars Gravlejs z vizuální figurkové animace vytváří jakési zpředmětnění fatální vynalézavosti hlavních dvou postav seriálu. Galerii zaplňuje rekonstrukce jednoho z jejich domácích výtvorů. Podlahu pokrývá téměř identický vybledlý koberec oranžovo-červené barvy, jeho vyřezaný fragment je výplní „slátaného“ masívního rámu na stěně. Gravlejs se staví do role kurátora a toho, který se snaží teoreticky uvést na světlo novou aktuálnost „kutilského fenoménu“. Výstava je uvozena textem, který poměrně precizně utváří možné souvislosti tvorby Pata a Mata s tvorbou současných, „oficiálně“ zavedených umělců. Na televizi běží model této rekonstrukce: jeden z dílů o trampotách dvou postaviček s čepicemi na holých lebkách. A pak ještě jakási „slideshow“ dokumentující a komentující opět, tentokrát však statické, scény ze seriálu.

Ivars Gravlejs, ač svým prohlášením o své výsadní kurátorské iniciativě a úloze, se i tak zpětně stává umělcem. Řemeslo, respektive jeho nedokonalost, jsou materiálem Gravlejsovy práce a konceptuálního přístupu, z něhož vzniká konkrétní artefakt: rekonstrukce. Přes důraz, který je kladen na tematizaci neintelektuálního předmětu (tématu) v umění, dochází přeci jen k dalšímu posunu, který nelze s intelektem nespojovat. Ivars Gravlejs kombinuje svoji distanci a nadhled nad přehnanou mírou teoretizování samotných umělců s přímým teoretickým komentováním. Dochází k vzájemné prostupnosti i ambivalenci mezi intelektem a prostým odstupem. Návrat do vod záludné rukodělnosti a originality vlastnoruční práce je nejen, jak upomíná autor výstavy ve svém textu, pádným protipólem vůči homogennímu schizmatu přítomnosti. Tematizace nedokonalosti řemesla jako v zásadě legitimního přístupu umělce se staví i proti mnohým standardizovaným postupům v umění. Zejména umění, které podléhá tržním hodnotám a obchodu. Aktualizována je tím i kritika samoúčelného perfekcionalismu uměleckých děl. Gravlejsův perfekcionalismus spočívá v precizní rekonstrukci „zpackanosti“ pánů Pata a Mata. Vše má věrohodně kopírovat výtvor dvou imaginárních postav, které nevěřícně kroutíce hlavami nad svojí vynalézavostí, nevědomky vytváří další obsahový materiál pro jednoho umělce.

Radim Langer

Pat a Mat se představují

Oblíbený seriál popisující nesnadný úděl Pata a Mata, či přesněji jejich nezdolnou vůli proměňovat své okolí podle vlastních představ, se v galerii 207 stal prostorovou zkušeností. Role zprostředkovatele se ujal Ivars Gravlejs.

Seriál Pat a Mat natáčela od 70. letech dvojice Lubomír Beneš a Vladimír Jiránek. Nepraktičnost hlavních hrdinů a nekonečný proud nápadů, které jakoby nikdy neměly být završeny úspěchem, končívá vizuálně atraktivním objektem a zjevným pocitem naplnění obou kutilů. Můžeme mluvit o nesnadné cestě zakončené nezamýšleným výsledkem. Pat a Mat vědí, čeho mají dosáhnout, ale pracovní proces se ukazuje jako nelehký boj plný nutné improvizace. Humorné situace, které během neobratné práce kutilů vznikají, však nejsou tím, co Gravlejse zajímá. Svůj zájem soustřeďuje na výsledné objekty a přirovnává je ke kanonickým dílům moderního umění. Asambláže, inspirace kubismem nebo suprematismem podobně jako Gravlejsem přímo vyjmenovaní autoři – Duchamp, Pollock, Fischli a Weis, Kovanda, Tinguely a Vaněk – vše má své paralely v krbech, autech, zahrádkách nebo policích postavených Patem a Matem.

Protože Gravlejs se ve 207 nepředstavuje jako umělec nýbrž jako kurátor, je třeba celou prezentaci chápat jako jakési imaginární portfolium dvojice dosud neznámých a opomíjených umělců. Vedle slide show pohledů na hotové artefakty stojí obrazovka se záznamem performance http://www.youtube.com/watch?v=ClH2fsYMGgA a v neposlední řadě rekonstrukce původní situace, kterou nalezneme v samotném prostoru vymezeném bílými dřevotřískovými stěnami galerie. Zde se nám naskýtá pohled na minimalizovanou, čistší a tím i umělečtější verzi původní performance. Namísto přeplněného panelákového bytečku Pata a Mata je tu dokonalý prostor galerie. Na podlaze je neobvykle napnutý běhoun a na stěně visí rám obrazu. Oproti původní performance není rám děrovaný hřebíky a uvnitř něho se nenachází kýčovitá barevná idylka. Gravlejs – kurátor – tak možná nechtěně upozorňuje na jakýsi posun mezi samotnou akcí, kterou většina z nás vnímá jako soubor komických situací, a instalací v galerii kde komické prvky mizí. Posun ve významu není jiný než tomu bývá při zpětných rekonstrukcích slavných akcí.

Po týdnu toto přisvojení tvorby neznámých umělců profesionálním umělcem-kurátorem zmizí a v galerii zůstanou jen holé zdi a špinavá podlaha, ostatně podobně jako před každým novým příběhem prožívaným Patem a Matem, když se jejich byt vždy vrací do „původní“ podoby. Právě nepřítomnost jakýchkoli reziduí staršího snažení mě v seriálu vždy trápila. Jak je možné, že dvojice kutilů má na počátku každého dílu byt dokonale uklizený? Možná to u nich chodí podobně jako v galeriích, po každé výstavě se uklidí a nezůstane nic, než dokumentace celého příběhu.

Johana Lomová

Rekonstrukce uměleckých děl Pata a Mata

Z určitého pohledu se Pat a Mat dají vnímat jako umělci a jejich výtvory jako artefakty, které lehce zapadají do některých proudů současného umění. Při pozorném pohledu zde můžeme najít paralely s díly českých a světových umělců, například Marcela Duchampa, Jacksona Pollocka, Fischliho a Weisse, Jiřího Kovandy, Jeana Tinguelyho, Tomáše Vaňka, atd.

“A je to” není jen zábavným dětským seriálem, obsahuje i docela seriozní témata a naráží na velmi zajímavé aspekty života své doby. Vidím tu i určité prvky existencionalismu - každodenní usilí o dosažení běžného standardu, které vždycky končí fiaskem (mám na mysli “původní” období filmu z let 1976 - 1990). Zaujalo mě také to, že ranné díly vždycky končí naprosto beznadějně, kdežto v pozdějších dílech přibývá optimismu na úkor kvality filmu. Většina lidí, se kterými jsem o tom mluvil, k mému překvapení, vnímá tento seriál pouze jako komickou pohádku. Proto bych chtěl vybrat a zdůraznit určité aspekty tohoto filmu, které jsou z mého pohledu vážné, vyjmout je z kontextu zábavy a situovat je do kontextu “vysokého” umění.

Jedním ze zajímavých témat tohoto filmu je charakteristika doby, ve které vznikl. Socialistické Československo bylo odříznuté od západní Evropy, nemělo tak široký sortiment produktů, čímž se na chvíli vyhnulo dnešnímu konzumerizmu. Lidi byly nuceny dělat si věci sami nebo si je nějak vylepšovat, což dalo vzniknout fenoménu tzv. “kutilství”. Nedostatek možností motivoval k neustálému hledání nových řešení. Pat a Mat jsou jakousi karikaturou lidí v této situaci, kteří sice projevují neskutečnou vynalézavost, ale veškeré jejich úsilí je marné a výsledek nikdy nestojí za vynaloženou energii.

Pokud se na film podíváme s dnešního pohledu, můžeme si vzpomenout na DIY kulturu, která znovu nabyla aktuálnosti v poslední době. Pro mladou generaci znamená určitou formu protestu proti vzrůstajícímu konzumerizmu a praktikám nadnárodních korporací. Kutilství už není nutností, ale formou sebevyjádření.

Mnohé z “artefaktů” Pata a Mata připomínájí díla současných umělců. Pokud vyjmeme “díla” Pata a Mata z kontextu socialistické éry s její typickým “kutilstvím”, a zařadíme je do kontextu současného umění, můžou zde vypadat zcela na svém místě. “Tvorba” Pata a Mata zahrnuje nejrůznější media - objekty, instalace, sochu, malbu, kinetické umění a performance.

Uměním se tu stává každodenní aktivita. Patův a Matův přístup je empirický a neintelektuální, jejich jednání je spontánní a bezmyšlenkové. K výsledku se dopracují většinou přes dekonstrukci, transformaci a recyklaci, z chyby se často stává umělecký prvek.

Z mého pohledu se jejich čistý a téměř idiotický přístup dá použít jako opozice k přeintelektualizovanému umění. Pat a Mat se dají vnímat jako kritika perfekcionalismu a standardizace. Díky tomu, že jejich “artefakty” jsou “nesprávné” a “chybné” získávají svou originalitu.

Mým úmyslem je vystoupit v roli kurátora “umělců” Pata a Mata, udělat rekonstrukci jejich nejvýraznější “děl” a vystavit je ve formě klasické galerijní výstavy.

Ivars Gravlejs

foto Ivars Gravlejs, Blanka Švédová