galerie 207: května 2011

středa 25. května 2011

Alice Nikitinová

pohled na část instalace

mladý slušný pár hledá byt v této lokalitě, olej na plátně, 100 x 70 cm,

vykupujeme vlasy, olej na plátně, 100 x 70 cm,

relaxační masáže, olej na plátně, 100 x 70 cm

zákaz nelegálního výlepu, olej na plátně, 100 x 70 cm

autorka

Jonáš Rosůlek, (student Federica Díaze v ateliéru supermédií na Pražské VŠUP), je obdivovatelem biologických procesů růstu, zániku a vůbec živočišných způsobů bytí či přežívání. Sám přiznává, že se raději podívá na naučnou výstavu do Botanické zahrady, než do galerie na instalaci některého ze svých kolegů.

V galerii 207 také své biologické zkušenosti reflektuje. Ve videu se vzdouvá cosi jako hrudník malého zvířete a v zákrytu za ním pomocí rychlých střihů klíčí květina. Cílem je vzbudit dojem, že rostlina vyrůstá přímo z růžového hrudníku v popředí. (Návštěvník se může jen domnívat, že jde o hrudník a nikdy se nedozví, že na stole spí malé sele.) Jeden nekonečný detailní záběr působí v rohu místnosti nenápadně. Návštěvník musí v malé výstavní kóji obrazovku takřka hledat, pak se k ní skrčit a nakonec zkoumat, co se vlastně na snímku odehrává. Nemateriální práce, kterou divák odvádí, aby se přiblížil uměleckému dílu, se již ve světovém uměleckém světě stala využívaným a účinným momentem. Nucení návštěvníka do hledání a odhalování jej paradoxně sbližuje s autorem, který se nepředvádí, ale spíše ukrývá. Dalo by se zde mluvit o intimitě?

Intimita není jen dojem, ale i způsob umělcovy práce. Na rozdíl od ní stud zabraňuje člověku se plně otevřít a své nitro ukázat takové, jaké je a takovým způsobem, jakým si to jeho „vnitřní poezie“ vyžaduje, což je právě intimní sdělování.

Jonáš Rosůlek se na vernisáži vyjádřil, že galerie neposkytuje divákům tolik osobního prostoru, jako kdyby si jeho videa pouštěli „doma v klidu“. V tom smyslu pro něj byla výstava v galerii výzvou. Vše sice působí velmi intimně, byl to však spíše ostych před prostorovým a hromadným působením, co zahnalo do rohu dílo, které navíc Jonáš Rosolek připravuje na své klauzury – je tedy již prokonzultované.

Otázkou tedy zůstává, jak by výstava vypadala, kdyby její autor ztratil přirozený stud a začal uvažovat a pracovat svobodněji i galerii? Neztratila by tak něco jeho tvorba? Není nesmělost oním potřebným doplňkem vizuální nejasnosti, která provází snad každé jeho video?

Filip Jakš

celkový pohled na instalaci

detail, videosmyčka cca 3:30 minut

autor

neděle 15. května 2011

Hana Gárová

Hana Garová

Hana Garová pochází z Bratislavy. V současné době je studentkou AVU v ateliéru Malba II u Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy.

Malířská tvorba Hany Garové vyvěrá z doslova bytostné potřeby k sebevyjádření, z potřeby malovat. Expresivní chrakter malířské stopy je zpravidla výsledkem dlouhodobého procesu a výsledná forma především u pláten, ale i u kreseb, je hutná, ale zároveň zcela ryze malířská. Malířská osobnost Hany Garové je tímto v mnohém ojedinělá v kontextu současné mladé malby na české výtvarné scéně. Nicméně výstava v galerii 207 je v podstatě první Garové samostatnou výstavní zkušeností. A nutno jedním dechem zmínit, že se po dlouhé době převážně konceptuálně řešených výstav, jedná o velmi silný a čistý malířský zážitek. Hana vystavila v galerii 207 jeden ze svých obrazů a instalaci pak doplnila čtyřmi kresbami vyjmutými ze skicáře formátu A4. Instalace působí velmi čistým dojmem a dává nám možnost soustředit se na každou z pěti vystavených maleb individuálně. Slovo malba užívám zcela záměrně, protože forma práce jak na plátně, tak na kresbách olejovým pastelem je stejně hodnotná a relevantní. Expresivní výraz, jímž Hana Garová vládne, se v mnohém podobá některým přístupům dohledatelným v malbě 80. let u nás i na Slovensku a stejně tak expesivní tendence jako protipól popartu v kontextu mezinárodním. Samozřejmě, jedná se o podobu malířského výrazu, který vzchází z odlišného politicko sociálního prostředí nežli tomu bylo v osmdesátých letech, nicméně nutno dodat, že některé momenty v díle Hany Garové mají kontinuální návaznost v obsahové a vizuální paměťi napříč malířskými ismy první poloviny 20. Století. Zároveň je však důležité úvést Garové příbuznou malířskou osobnost v současném světovém kontextu, a sice Cecily Brown, britskou malířsku střední generace. Hana Garová představuje nesmírně sensitivní druh umělkyně, jejíž způsob práce je v kontextu současných tendenčních postupů a postkonceptuálního způsobu uvažování dosti nevídaný, zároveň však náchylný k možnému předčasnému upozadění. K tomu lze jen připojit přání, aby se tak nestalo.

Radim Langer