3. 12. 2012

Ondřej Basjuk

Haidianský altář

V okolí mohu pozorovat rostoucí zájem o mladé malíře. Nerada bych tyto tendence nazvala strategickým tahem galerií, neboť je sama bezelstně upřednostňuji. Proto mě potěšilo, že se v Galerii 207 po delší době objevila malba. V pondělí 3. 12. 2012 se zde představil čerstvý absolvent ateliéru grafiky Vladimíra Kokolii na pražské AVU Ondřej Basjuk.

Co navrátilo malbě prestiž a možnost být vystavena v galeriích současného umění? Zdá se, že paradoxně přijetí její možné intermediálnosti. Také Ondřej Basjuk si je těchto strategií plně vědom. Snad byl kdysi i on tápajícím malířem uvězněným v minulosti jak vlastní, tak malířsko-historické. Autor tvořící bytostně ze sebe a svých vlastních vzpomínek hledá cestu transformace směrem k současnějšímu vyzření. Chápe se tak již lehce zevšednělých hesel: malba jako objekt, malba jako součást umělecké instalace. Tato prohlášení ze sebe současná malba shodit nemůže. Jako samotná obhajoba práce však zpravidla nestačí.

V galerii 207 vystavil Ondřej Basjuk projekt s názvem Haidianský altář. Tři malby technicky perfektně zvládnuté, vyjevující krajiny skal a hor, jsou dominantě umístěny na čelní stěnu. Z předního pohledu obrazy zastiňuje podivná imitace dřevěné stoličky nesoucí vyprázdněnou krabici. Ta kdysi, dle vystavené fotografie, sloužila jako přepravka pro sošku Buddhy. Na protější straně galerie malý sádrový reliéf muže ve skalách a zboku, jako určité manifestní prohlášení, trojice koster starých podnikových vlaječek – tři plošné tvary, přesto trojrozměrné objekty, lemující svoji mezi-prázdnotu do tvaru čtvrtého.

Příjemné napětí mezi objekty je způsobeno výběrem rozličných motivů, které v nečekaných kombinacích rezonují se zajímavou osobností autora. Interpretací celé instalace se tak nabízí nesčetné množství. Stále však převažuje dojem, že jednotlivé objekty jsou krom podivných zálib umělce k sobě pojeny pouze na základě jisté formální hry a taktiky. Jinými slovy: Buddhu ke skále může pojit asi tolik, co imitaci dřeva k černobílé fotografii.

Jednotlivá díla nahlížena odděleně, ať už přímo v galerii či na autorově webu, jsou přitom mnohem zajímavější než jejich nekompaktní instalace, v níž lze spatřovat autorovu nejistotu a rozkolísanost.

Silným zážitkem byl například malý sádrový reliéf s výjevem muže ve skále. Výrazná je podobnost s guttfreundovskými reliéfy velkých staveb. Na rozdíl od nich přitahuje reliéf Ondřeje Basjuka svou drobností a křehkostí. Muž-romantik otočený ke skále, jež ho excentricky tlačí ven a zároveň vtahuje dovnitř, pukne společně s ní ještě před vernisáží.

Škoda, že autor nevyužil právě podobného potenciálu i při zmiňované instalaci, či s ním nepracoval záměrně již od počátku. Celkově tedy postrádám silný jednotící fundament výstavy, který by mi přinesl novou informaci – krom té o autorovi samotném. Přesto však na mne tvorba Ondřeje Basjuka působí slibně a zanechává svěží dojem.

Lucie Rosenfeldová

foto: Iveta Schovancová

19. 11. 2012

Matěj Al-Ali

Všichni za jednoho

Matěj Al-Ali se na české výtvarné scéně pohybuje často v uměleckém tandemu s Tomášem Moravcem. Jejich společné práce byly vystaveny například v Entrance Gallery, v Galerii mladých v Brně, na Pražském Quadrienale nebo v Galerii Jelení. Své konceptuální uvažování však autor několikrát představil také na samostatných výstavách nebo v rámci skupinových přehlídek, jako například ve Zlíně na VI. zlínském salonu mladých nebo na populárním festivalu 4 + 4 dny v pohybu.

            Al-Aliho práce je v určitých směrech orientovaná k prostoru, kde umělecké dílo vzniká, nebo ještě lépe, kde je vystavováno. Svou roli zde samozřejmě hraje také divák a konfrontace s ním. Zmínil bych zde alespoň výstavu v Galerii Pavilon, která se jmenovala Příjemná výplň nebo instalaci ve veřejném prostoru v rámci festivalu PLACCC v Budapešti Falešné důvody.

            V Galerii 207 připravil Al-Ali výstavu, která má šanci posouvat jeho tvorbu dál. Prostor galerie obsadily dva objekty a jedna video-projekce. „Akce“, která se na záznamu odehrává, je zde nejspíše pevným bodem a zároveň středem výstavy. Celá scéna se odehrává na vybetonované ploše ve zdánlivě opuštěném industriálním prostoru s charakterem Poldovky Kladno. Centrální část záběru je obsazena pohledem na betonový sloup podobající se podpěrným betonovým konstrukcím uvnitř skladů nebo výrobních hal. Záběr se během celého filmu otáčí kolem své osy o 360° a s ním se dostává do synchronního pohybu i betonový kvádr. V průběhu záznamu je možné vysledovat skupinu osob, včetně samotného autora, která za pomoci jednoduchého mechanismu celým objektem otáčí.

            Pro tuto situaci je pravděpodobně nejvíce výstižný název výstavy Všichni za jednoho. Zajímavým posunem v tomto díle shledávám míru záhadnosti a nejasné čitelnosti aktu, který se na videu odehrává. Je zde patrné gesto, které ve vzájemné spolupráci aktérů hýbe nejen pohledem do prostoru, ale i celým prostorem. Tento děj, který se opakuje, můžeme považovat za iluzivní.

            Mým názorem je, že výstava by spolehlivě fungovala i bez objektů, které byly v galerii vystaveny zároveň s videem – dřevěné formy na odlévání betonu (sloupu) a pečené trubičky s čokoládovou polevou zavěšené tak, aby poskytla divákovi širokoúhlý pohled v odrazu na nerezové naběračce. Skrze tento pohled divák dostává skreslenou až iluzivní kontrolu nad prostorem celé galerie. Jak je důležitá provázanost těchto artefaktů ve vztahu k videu, nedokážu sám posoudit.

David Krňanský

foto: Matěj Pavlík