19. 11. 2012

Matěj Al-Ali

Všichni za jednoho

Matěj Al-Ali se na české výtvarné scéně pohybuje často v uměleckém tandemu s Tomášem Moravcem. Jejich společné práce byly vystaveny například v Entrance Gallery, v Galerii mladých v Brně, na Pražském Quadrienale nebo v Galerii Jelení. Své konceptuální uvažování však autor několikrát představil také na samostatných výstavách nebo v rámci skupinových přehlídek, jako například ve Zlíně na VI. zlínském salonu mladých nebo na populárním festivalu 4 + 4 dny v pohybu.

            Al-Aliho práce je v určitých směrech orientovaná k prostoru, kde umělecké dílo vzniká, nebo ještě lépe, kde je vystavováno. Svou roli zde samozřejmě hraje také divák a konfrontace s ním. Zmínil bych zde alespoň výstavu v Galerii Pavilon, která se jmenovala Příjemná výplň nebo instalaci ve veřejném prostoru v rámci festivalu PLACCC v Budapešti Falešné důvody.

            V Galerii 207 připravil Al-Ali výstavu, která má šanci posouvat jeho tvorbu dál. Prostor galerie obsadily dva objekty a jedna video-projekce. „Akce“, která se na záznamu odehrává, je zde nejspíše pevným bodem a zároveň středem výstavy. Celá scéna se odehrává na vybetonované ploše ve zdánlivě opuštěném industriálním prostoru s charakterem Poldovky Kladno. Centrální část záběru je obsazena pohledem na betonový sloup podobající se podpěrným betonovým konstrukcím uvnitř skladů nebo výrobních hal. Záběr se během celého filmu otáčí kolem své osy o 360° a s ním se dostává do synchronního pohybu i betonový kvádr. V průběhu záznamu je možné vysledovat skupinu osob, včetně samotného autora, která za pomoci jednoduchého mechanismu celým objektem otáčí.

            Pro tuto situaci je pravděpodobně nejvíce výstižný název výstavy Všichni za jednoho. Zajímavým posunem v tomto díle shledávám míru záhadnosti a nejasné čitelnosti aktu, který se na videu odehrává. Je zde patrné gesto, které ve vzájemné spolupráci aktérů hýbe nejen pohledem do prostoru, ale i celým prostorem. Tento děj, který se opakuje, můžeme považovat za iluzivní.

            Mým názorem je, že výstava by spolehlivě fungovala i bez objektů, které byly v galerii vystaveny zároveň s videem – dřevěné formy na odlévání betonu (sloupu) a pečené trubičky s čokoládovou polevou zavěšené tak, aby poskytla divákovi širokoúhlý pohled v odrazu na nerezové naběračce. Skrze tento pohled divák dostává skreslenou až iluzivní kontrolu nad prostorem celé galerie. Jak je důležitá provázanost těchto artefaktů ve vztahu k videu, nedokážu sám posoudit.

David Krňanský

foto: Matěj Pavlík