10. 12. 2012
Tomáš Uhnák
O skvělé chuti gulbi se hovoří i v pohádkách.
Jeden lakomec si je prý pověsil na strop, a zatímco jedl rýži, stačilo se mu na
gulbi pouze dívat.
Minulý týden představil svůj projekt v Galerii 207 začínající
umělec-kurátor Tomáš Uhnák. Tomáš Uhnák je bývalým studentem AVU a v současné
době působí jako aktivní člen umělecké platformy P.O.L.E. Tomáš Uhnák se v
galerii nepředstavil zaběhlou formou předešlých prezentací. Pochopit jeho
umělecké pozadí nutně vyžadovalo si ho „vygooglovat“. Nemá ale osobní web ani
blog. Jeho konkrétní díla zajisté nemají artefaktuální povahu, tedy se nedají
zpětně prohlédnout, což už nám dává informaci o jeho přesvědčení, jakou roli
chce, aby jeho umění sehrávalo. Musela jsem proto vyvinout větší snahu se
dozvědět, jakým způsobem pracuje a nestačilo si pouze přečíst sjednocující
statement, který ani nebyl k dohledání. Začala jsem si tedy konkrétně
zjišťovat, na jakých projektech se Tomáš Uhnák podílel, abych si mohla udělat
částečně představu, kde se asi pohybuje. Snažit se dovědět, co Uhnák tvoří, se
stalo tak trochu detektivním pátráním a jeho tvorbu jsem si z části musela sama
dopředstavit.
Většinová část projektů, na kterých Tomáš Uhnák v poslední
době participoval, je spojena právě se zmiňovaným uskupením P.O.L.E jedná se
konkrétně o projekty „Možnosti studentského života“, Tranzitdisplay 2010 a „Píle“,
Galerie U Dobrého pastýře, 2011, mimo P.O.L.E byl také účastníkem výstavy „Jak
začít od začátku (Selži znova a lépe)“,Futura 2011. Ze zmiňovaných zdrojů se
domnívám, že to, co Uhnáka zajímá, se týká jakéhosi společenského ovzduší,
které se snaží angažovaně reflektovat prostřednictvím vlastní umělecké praxe. Z
projektu „Možnosti studentského života“, a projektu připraveného pro galerii
207 usuzuji, že k událostem, které konstruuje, přistupuje zevnitř, mám na
mysli, že je vlastně sám součástí problému, který tematizuje.
V galerii 207 připravil událost, kdy zorganizoval tradiční
korejskou večeři pro šest zástupců korejské komunity žijících v Čechách, kteří
se díky této události potkali.
Akt 1 se uskutečnil v posluchárně, kde ve smyčce probíhal
zvukový přenos korejských receptů a to za pomoci google translator, autor sám
chyběl, asi musel pomáhat s přípravou chodů, které se zatím instalovaly v 207.
Tento rozhlas na mě působil zbytečně, nuceně, ale také známě. Hned jsem si
vzpomněla na umělce RirkritaTiravaniju, který použil téměř totožný scénář na
své výstavě v Carnegie Museum of Art v roce 1995. Tiravanija napsal na zeď
recept a přesný postup k přípravě asijského pokrmu green curry, který následně
sám připravil pro návštěvníky galerie. Popis receptu tedy sloužil jako úvod do
samotného happeningu. V devadesátých letech Tiravanija zavrhnul výrobu
uměleckých objektů a začal se věnovat způsobu tvorby, kterou Nicolas Bourriaud
pojmenoval jako „relational art“, tedy umělecké praxi, která se zabývá zkoumáním
lidských vztahů a jejich sociálního kontextu. Tiravanija konkrétně instaloval
přípravu pokrmů do prostoru a kontextu galerie. Není to poprvé, co i Uhnák
zprostředkovával pomocí servírování pokrmů společenskou událost. Na již
zmiňované výstavě „Jak začít od začátku (Selži znova a lépe)“ v performanci „Vaříme
pro muže“ připravil a podával sušené švestky zapečené ve slanině, grissini s
prosciutem, kuřecí řízečky „Scalopine“ s chřestem, bramborovou kaši s
rozmarýnem, kuře „Tandoori“… Servírování pokrmů tímto způsobem znamenalo
vytvoření nekorektní situace, kdy se hosté vernisáže nevědomky staly hlavními
aktéry.
Podobnou tendenci jsem sledovala při druhém aktu ve 207,
vymezený prostor galerie se stal pódiem, na kterém se odehrávala hostina pro „exotické
VIP“, vybrané zástupce podnikatelů z Koreje. Tato sekce byla znepřístupněna
zúčastněným vernisáže, kterým se bezesporu sbíhaly sliny, poněvadž vůně se
linula celou budovou. Jak umělec sám přiznal, název výstavy je odvozený z
korejské lidové pohádky, která ve zkratce vypráví o lakomci, jenž jedl suchou
rýži a pohled na lahodné gulbi (korejský pokrm) mu plně stačil k uspokojení
smyslů. Na vernisáži pozorovatelé chroupali tyčinky, zatímco v galerii se
podávaly lahodné pokrmy. O korejské kuchyni se mimo jiné traduje, že patří k
nejlepší na světě, jak sám autor potvrdil a asi ví, o čem mluví, poněvadž sám
pochází z rodiny, jež se delší dobu věnuje dovozu korejských potravin do ČR.
Galerie 207 se stala na moment oknem, kdy divák nahlíží na
událost, ale není určen, aby se jí zúčastnil. Korejští hosté zde reprezentovali
objekt a my zvenčí jsme je jen mohli pozorovat, čímž jsme jen potvrzovali naši
předem určenou roli. Autor zde fungoval v roli katalyzátoru události, který
inicioval interakci, která byla od začátku rozdělená, a po dobu konání takovou
také zůstala. Událost ilustrovala chování, které je známé, časté a nepřekvapivé
a děje se všude kolem nás v souvislosti s povrchní interkulturní interakcí v
dnešní globalizované společnosti. Celá akce byla předem determinovaná, tedy vše
probíhalo podle naplánovaného scénáře, což je podle mého názoru přinejmenším
škoda. Obě skupiny zůstaly oddělené a k interakci nedošlo, pouze k povrchnímu
pozorování jedné skupiny na druhou, jak konzumuje něco, co je nám cizí. V
závěru byly zbytky korejským kuchařem uloženy zpět do krabic a korejští
spoluobčané se navzájem mezi sebou rozloučili a odešli. Pozorovatelé dojedli
tyčinky a dopili piva a také se navzájem rozloučili. Z celé akce (kromě pocitu
hladu u některých) nezůstalo nic jiného než dojem z toho, jak se vlastně nic
nestalo. A o to asi šlo a to mi přišlo vlastně zajímavé.
Miroslava Večeřová
foto: Matěj Pavlík
