10. 12. 2012

Tomáš Uhnák

O skvělé chuti gulbi se hovoří i v pohádkách. Jeden lakomec si je prý pověsil na strop, a zatímco jedl rýži, stačilo se mu na gulbi pouze dívat.

Minulý týden představil svůj projekt v Galerii 207 začínající umělec-kurátor Tomáš Uhnák. Tomáš Uhnák je bývalým studentem AVU a v současné době působí jako aktivní člen umělecké platformy P.O.L.E. Tomáš Uhnák se v galerii nepředstavil zaběhlou formou předešlých prezentací. Pochopit jeho umělecké pozadí nutně vyžadovalo si ho „vygooglovat“. Nemá ale osobní web ani blog. Jeho konkrétní díla zajisté nemají artefaktuální povahu, tedy se nedají zpětně prohlédnout, což už nám dává informaci o jeho přesvědčení, jakou roli chce, aby jeho umění sehrávalo. Musela jsem proto vyvinout větší snahu se dozvědět, jakým způsobem pracuje a nestačilo si pouze přečíst sjednocující statement, který ani nebyl k dohledání. Začala jsem si tedy konkrétně zjišťovat, na jakých projektech se Tomáš Uhnák podílel, abych si mohla udělat částečně představu, kde se asi pohybuje. Snažit se dovědět, co Uhnák tvoří, se stalo tak trochu detektivním pátráním a jeho tvorbu jsem si z části musela sama dopředstavit.

Většinová část projektů, na kterých Tomáš Uhnák v poslední době participoval, je spojena právě se zmiňovaným uskupením P.O.L.E jedná se konkrétně o projekty „Možnosti studentského života“, Tranzitdisplay 2010 a „Píle“, Galerie U Dobrého pastýře, 2011, mimo P.O.L.E byl také účastníkem výstavy „Jak začít od začátku (Selži znova a lépe)“,Futura 2011. Ze zmiňovaných zdrojů se domnívám, že to, co Uhnáka zajímá, se týká jakéhosi společenského ovzduší, které se snaží angažovaně reflektovat prostřednictvím vlastní umělecké praxe. Z projektu „Možnosti studentského života“, a projektu připraveného pro galerii 207 usuzuji, že k událostem, které konstruuje, přistupuje zevnitř, mám na mysli, že je vlastně sám součástí problému, který tematizuje.

V galerii 207 připravil událost, kdy zorganizoval tradiční korejskou večeři pro šest zástupců korejské komunity žijících v Čechách, kteří se díky této události potkali.

Akt 1 se uskutečnil v posluchárně, kde ve smyčce probíhal zvukový přenos korejských receptů a to za pomoci google translator, autor sám chyběl, asi musel pomáhat s přípravou chodů, které se zatím instalovaly v 207. Tento rozhlas na mě působil zbytečně, nuceně, ale také známě. Hned jsem si vzpomněla na umělce RirkritaTiravaniju, který použil téměř totožný scénář na své výstavě v Carnegie Museum of Art v roce 1995. Tiravanija napsal na zeď recept a přesný postup k přípravě asijského pokrmu green curry, který následně sám připravil pro návštěvníky galerie. Popis receptu tedy sloužil jako úvod do samotného happeningu. V devadesátých letech Tiravanija zavrhnul výrobu uměleckých objektů a začal se věnovat způsobu tvorby, kterou Nicolas Bourriaud pojmenoval jako „relational art“, tedy umělecké praxi, která se zabývá zkoumáním lidských vztahů a jejich sociálního kontextu. Tiravanija konkrétně instaloval přípravu pokrmů do prostoru a kontextu galerie. Není to poprvé, co i Uhnák zprostředkovával pomocí servírování pokrmů společenskou událost. Na již zmiňované výstavě „Jak začít od začátku (Selži znova a lépe)“ v performanci „Vaříme pro muže“ připravil a podával sušené švestky zapečené ve slanině, grissini s prosciutem, kuřecí řízečky „Scalopine“ s chřestem, bramborovou kaši s rozmarýnem, kuře „Tandoori“… Servírování pokrmů tímto způsobem znamenalo vytvoření nekorektní situace, kdy se hosté vernisáže nevědomky staly hlavními aktéry.

Podobnou tendenci jsem sledovala při druhém aktu ve 207, vymezený prostor galerie se stal pódiem, na kterém se odehrávala hostina pro „exotické VIP“, vybrané zástupce podnikatelů z Koreje. Tato sekce byla znepřístupněna zúčastněným vernisáže, kterým se bezesporu sbíhaly sliny, poněvadž vůně se linula celou budovou. Jak umělec sám přiznal, název výstavy je odvozený z korejské lidové pohádky, která ve zkratce vypráví o lakomci, jenž jedl suchou rýži a pohled na lahodné gulbi (korejský pokrm) mu plně stačil k uspokojení smyslů. Na vernisáži pozorovatelé chroupali tyčinky, zatímco v galerii se podávaly lahodné pokrmy. O korejské kuchyni se mimo jiné traduje, že patří k nejlepší na světě, jak sám autor potvrdil a asi ví, o čem mluví, poněvadž sám pochází z rodiny, jež se delší dobu věnuje dovozu korejských potravin do ČR.

Galerie 207 se stala na moment oknem, kdy divák nahlíží na událost, ale není určen, aby se jí zúčastnil. Korejští hosté zde reprezentovali objekt a my zvenčí jsme je jen mohli pozorovat, čímž jsme jen potvrzovali naši předem určenou roli. Autor zde fungoval v roli katalyzátoru události, který inicioval interakci, která byla od začátku rozdělená, a po dobu konání takovou také zůstala. Událost ilustrovala chování, které je známé, časté a nepřekvapivé a děje se všude kolem nás v souvislosti s povrchní interkulturní interakcí v dnešní globalizované společnosti. Celá akce byla předem determinovaná, tedy vše probíhalo podle naplánovaného scénáře, což je podle mého názoru přinejmenším škoda. Obě skupiny zůstaly oddělené a k interakci nedošlo, pouze k povrchnímu pozorování jedné skupiny na druhou, jak konzumuje něco, co je nám cizí. V závěru byly zbytky korejským kuchařem uloženy zpět do krabic a korejští spoluobčané se navzájem mezi sebou rozloučili a odešli. Pozorovatelé dojedli tyčinky a dopili piva a také se navzájem rozloučili. Z celé akce (kromě pocitu hladu u některých) nezůstalo nic jiného než dojem z toho, jak se vlastně nic nestalo. A o to asi šlo a to mi přišlo vlastně zajímavé.

Miroslava Večeřová          

foto: Matěj Pavlík