čtvrtek 28. května 2009
Dominik Lang
Dominik Lang
Jen pár metrů čtverečních uvnitř galerie může být pro Dominika Langa uměleckým vyjádřením. Nesnaží se vystavit určité dílo, jde mu o to, aby na diváka zapůsobil drobnou změnou konkrétního prostoru. Galerii 207 v pondělí 25. května přeměnil na vysněnou cihlovou instituci, do jejíž zdi vsadil židli. Dovnitř se návštěvníci musí dostat přes zídku pomocí stoliček. Z vnějšku se prostor jeví jako umělecké dílo, vnitřek však autor oproti všem očekáváním nepřetnul další zdí, ani špakátem, nepřetřel ani nezazdil. Uvnitř se nachází autorova paměť – série fotodokumentací z jeho minulých akcí. Fotografie zachycují průběh činností, jimiž se Dominik Lang prezentoval oficiálně na výstavách i při sebemenších příležitostech. Jeho zásah tak často ani není patrný.
Za uměleckým dílem dnes již nemusí být čitelný podpis umělcovy osobnosti. Jeho zásahy splývají s galerií i s veřejným prostorem. Na rozdíl od street artu se však Dominik Lang ke svým dílům hlásí. Jeho těžko vystopovatelné činy tak jsou jen napůl anonymní. Jejich kouzlo je právě ve splývání s konkrétním místem, které je mu poskytnuto: s ním se autorova osobnost sjednocuje a skrze něj promlouvá, nikoli slovy, ale pomocí změny daného prostoru. Vytváření přesných popisných textů je podle něj prací spíše teoretiků, kteří by měli uvádět autorské projevy do kontextu slov a skutečně je tak obohatit. V současné době je však podle Dominika Langa „kvalitních teoretiků nedostatek“.
Jeho vlastní tvorba však je uzavřena jakémukoli dovysvětlování. Pohybuje se v hranici pojmu umění. V té hranici, kterou v sedmdesátých letech hledal Jindřich Chaloupecký a kterou Jiří Kovanda nechal rozpustit: Umění se stalo nepostřehnutelnou součástí života. Dominik Lang ze své pozice umělce demonstrativně využívá všednosti a všední materiály jako mimikry pro mluvu jím přetvořeného místa.
V souladu s vnitřkem Galerie 207 se bohužel neprojevil, předložil nám přehled svých dosavadních akcí. Toto ohlédnutí můžeme chápat jako jeho zastavení se na křižovatce. Vydá se nyní jiným směrem?
Filip Jakš
Jen pár metrů čtverečních uvnitř galerie může být pro Dominika Langa uměleckým vyjádřením. Nesnaží se vystavit určité dílo, jde mu o to, aby na diváka zapůsobil drobnou změnou konkrétního prostoru. Galerii 207 v pondělí 25. května přeměnil na vysněnou cihlovou instituci, do jejíž zdi vsadil židli. Dovnitř se návštěvníci musí dostat přes zídku pomocí stoliček. Z vnějšku se prostor jeví jako umělecké dílo, vnitřek však autor oproti všem očekáváním nepřetnul další zdí, ani špakátem, nepřetřel ani nezazdil. Uvnitř se nachází autorova paměť – série fotodokumentací z jeho minulých akcí. Fotografie zachycují průběh činností, jimiž se Dominik Lang prezentoval oficiálně na výstavách i při sebemenších příležitostech. Jeho zásah tak často ani není patrný.
Za uměleckým dílem dnes již nemusí být čitelný podpis umělcovy osobnosti. Jeho zásahy splývají s galerií i s veřejným prostorem. Na rozdíl od street artu se však Dominik Lang ke svým dílům hlásí. Jeho těžko vystopovatelné činy tak jsou jen napůl anonymní. Jejich kouzlo je právě ve splývání s konkrétním místem, které je mu poskytnuto: s ním se autorova osobnost sjednocuje a skrze něj promlouvá, nikoli slovy, ale pomocí změny daného prostoru. Vytváření přesných popisných textů je podle něj prací spíše teoretiků, kteří by měli uvádět autorské projevy do kontextu slov a skutečně je tak obohatit. V současné době je však podle Dominika Langa „kvalitních teoretiků nedostatek“.
Jeho vlastní tvorba však je uzavřena jakémukoli dovysvětlování. Pohybuje se v hranici pojmu umění. V té hranici, kterou v sedmdesátých letech hledal Jindřich Chaloupecký a kterou Jiří Kovanda nechal rozpustit: Umění se stalo nepostřehnutelnou součástí života. Dominik Lang ze své pozice umělce demonstrativně využívá všednosti a všední materiály jako mimikry pro mluvu jím přetvořeného místa.
V souladu s vnitřkem Galerie 207 se bohužel neprojevil, předložil nám přehled svých dosavadních akcí. Toto ohlédnutí můžeme chápat jako jeho zastavení se na křižovatce. Vydá se nyní jiným směrem?
Filip Jakš
čtvrtek 21. května 2009
Iveta Pilařová
Nezměrné sny a kroky
Takřka každý současný umělecký projev potřebuje, aby byl jazykově sdělný, aby byl vysvětlen, okomentován – podepřen slovy. A takřka každý začínající výtvarný umělec proto potřebuje být i svým vlastním teoretikem.
Iveta Pilařová přetvořila Galerii 207 na prostor svého snu i své skutečnosti a její dílo promlouvá o to víc, že nepotřebuje doprovodný komentář. Videoprojekce na hlavní stěně ukazuje opakující se záběr: Světlo proráží okna a vytváří na podlaze chodby tři „komiksová políčka“. Záběrem opakovaně prochází lidé s pomocí holí, berlí, invalidního vozíku a chodítka. Vedle videa stojí oblečená módní figurína s růžovou holí a jedna zářivě žlutá hůl je připravena pro příchozího.
Celkem srozumitelné sdělení i přes naturalističnost videa nebudí hrůzu. Iveta Pilařová zde vytváří jinou skutečnost, v níž je zcela normální chodit o holi. Nejde zde ani o apel, autorka se ani nesnaží vzbudit v nás soucit k starým a nemocným (vždyť i módní figurína má hůl), žlutá hůl určená návštěvníkovi se neagresivně vnutí k vyzkoušení. Potřeba podpory se najednou jeví jako vcelku „laskavý“ a nerušivý problém. Název výstavy Nezměrné sny a kroky nám po chvíli strávené v prostoru umožní pochopit situaci autorky:
Iveta Pilařová už dlouho trpí vážnou chorobou, kvůli které nemůže pořádně ovládat své tělo. Když od roku 1995 studovala VŠUP (ateliér keramiky a porcelánu, ateliér alternativních technik), nikdo o její nemoci ještě nevěděl. V posledních letech se však její příznaky zhoršují, a tak se rozhodla použít pocit nemoci a nemohoucnosti jako téma svých děl. Již dříve její díla promlouvala k divákovi zvláštním způsobem. V díle Okno (2002–2004) ukazovala svůj každodenní pohled z okna bytu. Způsob malby však diváka fascinuje ne kvůli proměnám křižovatky, ale kvůli utkvělému pocitu, že se autorka nemůže hnout od okna, že ji k němu soci váže. Schopnost takto podprahově předávat své pocity a vize je dnes ojedinělá, možná proto její dílo vzdáleně připomíná malby Fridy Kahlo. Handicap je jejím dalším tématem, jehož dojem dokáže bez zavádějících slov předat v emocionální rovině.
Někteří kolegové z VŠUP však tvrdí, že samotná problematika lidské nemoci jako téma uměleckého díla nestačí. V prostředí konceptuálního ateliéru Jiřího Davida jsou takové námitky pochopitelné. Sdělení je zde hlavním tématem tvorby i kritériem pro její posuzování. Jenomže sdělnost, jež je zde proklamovaná je založena na metafoře, nadsázce, humoru – na rozumu.
Pro sdělnost výtvarného umění se dnes bohužel počítá převážně s vytříbenou (mnohokrát rozumem přebranou) myšlenkou a řeší se výhradně koncepty jejího předání divákovi. Málo umělců dnes dokáže takto nenápadně a účinně pracovat s emocemi diváka. Právě tato schopnost Ivety Pilařové (nikoli její téma) ukazuje zapomenuté schopnosti umělců v éře racionálního manýrismu.
Umí totiž předat právě ty pocity, které ji dlouhodobě ovládají a které by svou rozumovou artikulací ztratily. Její „žluto-růžové hole“ v Galerii 207 nám dokazují, že si přitom nemusí usurpovat náš soucit.
Filip Jakš
Iveta Pilařová: Nezměřené sny a kroky
Iveta Pilařová se v instalaci věnovala několika velmi silným sociálním tématům, které rozkrývá v mnoha obrazech a vrstvách.
Prvním z nich je tabu stáří. Opotřebování těla (což ovšem nemusí znamenat i úpadek mysli) a nepříjemnosti s ním spojené jsme v naší civilizaci vytěsnili z běžného života. Neradi slyšíme o smrti, samotě a beznaději, která čeká každého z nás. V léčebně mezi důchodci se však můžeme ocitnout daleko dříve, než bychom to čekali.
Dalším tématem je nemoc, tradiční a osobní Ivetin subjekt, a s ním související kult zdravého a krásného těla, reprezentovaný nablýskanou figurínou z výkladní skříně. Hůl jako opora a podpora, další končetina; na druhé straně symbol, který vyvolává osobní nenávist, objekt totální závislosti, přitahující nemilosrdné pohledy zdravých kolemjdoucích. Iveta dala berlu do ruky bezchybné, stále se usmívající modelce, ze které se tak rázem stává objekt našich negativních emocí, osten pocitu, že je cosi v nepořádku, dokonalost selhala. Na druhý roh místnosti jí pak zbývá nezměrný počet kroků; stejně jako snů. Čeká ji tam však jen další berla.
Kateřina Štroblová
Takřka každý současný umělecký projev potřebuje, aby byl jazykově sdělný, aby byl vysvětlen, okomentován – podepřen slovy. A takřka každý začínající výtvarný umělec proto potřebuje být i svým vlastním teoretikem.
Iveta Pilařová přetvořila Galerii 207 na prostor svého snu i své skutečnosti a její dílo promlouvá o to víc, že nepotřebuje doprovodný komentář. Videoprojekce na hlavní stěně ukazuje opakující se záběr: Světlo proráží okna a vytváří na podlaze chodby tři „komiksová políčka“. Záběrem opakovaně prochází lidé s pomocí holí, berlí, invalidního vozíku a chodítka. Vedle videa stojí oblečená módní figurína s růžovou holí a jedna zářivě žlutá hůl je připravena pro příchozího.
Celkem srozumitelné sdělení i přes naturalističnost videa nebudí hrůzu. Iveta Pilařová zde vytváří jinou skutečnost, v níž je zcela normální chodit o holi. Nejde zde ani o apel, autorka se ani nesnaží vzbudit v nás soucit k starým a nemocným (vždyť i módní figurína má hůl), žlutá hůl určená návštěvníkovi se neagresivně vnutí k vyzkoušení. Potřeba podpory se najednou jeví jako vcelku „laskavý“ a nerušivý problém. Název výstavy Nezměrné sny a kroky nám po chvíli strávené v prostoru umožní pochopit situaci autorky:
Iveta Pilařová už dlouho trpí vážnou chorobou, kvůli které nemůže pořádně ovládat své tělo. Když od roku 1995 studovala VŠUP (ateliér keramiky a porcelánu, ateliér alternativních technik), nikdo o její nemoci ještě nevěděl. V posledních letech se však její příznaky zhoršují, a tak se rozhodla použít pocit nemoci a nemohoucnosti jako téma svých děl. Již dříve její díla promlouvala k divákovi zvláštním způsobem. V díle Okno (2002–2004) ukazovala svůj každodenní pohled z okna bytu. Způsob malby však diváka fascinuje ne kvůli proměnám křižovatky, ale kvůli utkvělému pocitu, že se autorka nemůže hnout od okna, že ji k němu soci váže. Schopnost takto podprahově předávat své pocity a vize je dnes ojedinělá, možná proto její dílo vzdáleně připomíná malby Fridy Kahlo. Handicap je jejím dalším tématem, jehož dojem dokáže bez zavádějících slov předat v emocionální rovině.
Někteří kolegové z VŠUP však tvrdí, že samotná problematika lidské nemoci jako téma uměleckého díla nestačí. V prostředí konceptuálního ateliéru Jiřího Davida jsou takové námitky pochopitelné. Sdělení je zde hlavním tématem tvorby i kritériem pro její posuzování. Jenomže sdělnost, jež je zde proklamovaná je založena na metafoře, nadsázce, humoru – na rozumu.
Pro sdělnost výtvarného umění se dnes bohužel počítá převážně s vytříbenou (mnohokrát rozumem přebranou) myšlenkou a řeší se výhradně koncepty jejího předání divákovi. Málo umělců dnes dokáže takto nenápadně a účinně pracovat s emocemi diváka. Právě tato schopnost Ivety Pilařové (nikoli její téma) ukazuje zapomenuté schopnosti umělců v éře racionálního manýrismu.
Umí totiž předat právě ty pocity, které ji dlouhodobě ovládají a které by svou rozumovou artikulací ztratily. Její „žluto-růžové hole“ v Galerii 207 nám dokazují, že si přitom nemusí usurpovat náš soucit.
Filip Jakš
Iveta Pilařová: Nezměřené sny a kroky
Iveta Pilařová se v instalaci věnovala několika velmi silným sociálním tématům, které rozkrývá v mnoha obrazech a vrstvách.
Prvním z nich je tabu stáří. Opotřebování těla (což ovšem nemusí znamenat i úpadek mysli) a nepříjemnosti s ním spojené jsme v naší civilizaci vytěsnili z běžného života. Neradi slyšíme o smrti, samotě a beznaději, která čeká každého z nás. V léčebně mezi důchodci se však můžeme ocitnout daleko dříve, než bychom to čekali.
Dalším tématem je nemoc, tradiční a osobní Ivetin subjekt, a s ním související kult zdravého a krásného těla, reprezentovaný nablýskanou figurínou z výkladní skříně. Hůl jako opora a podpora, další končetina; na druhé straně symbol, který vyvolává osobní nenávist, objekt totální závislosti, přitahující nemilosrdné pohledy zdravých kolemjdoucích. Iveta dala berlu do ruky bezchybné, stále se usmívající modelce, ze které se tak rázem stává objekt našich negativních emocí, osten pocitu, že je cosi v nepořádku, dokonalost selhala. Na druhý roh místnosti jí pak zbývá nezměrný počet kroků; stejně jako snů. Čeká ji tam však jen další berla.
Kateřina Štroblová
pátek 15. května 2009
Ondřej Horák
Ondřej Horák vytváří obrazy lidí i zvířat, provedené několika expresivními tahy štětce, které malbám dodavají mnohdy nečekanou účinnost. Podobiznám je pak společná jakási baconovská deformace tváře; rysy jsou smyty, často určeny jen steklou barvou, oční důlky jsou prázdné, občas máme dojem, že se díváme spíše na lebku než na obličej.
Takovou postavu vystavil Horák i v Galerii 207 – v jednoduché sprejové kontuře akcentované několika barevnými skvrnami zobrazil zřejmě mužskou, polonahou figuru jednou vestoje, jednou v detailu hlavy a ramen. S klidem postoje kontrastuje znepokojení, které v nás vyvolává pohled do prázdných černých očních důlků.
Po formální stránce však výstava nepřinesla nic překvapivého a i v obsahu mohl Horák zajít poněkud dál.
Kateřina Štroblová
Ondřej Horák vytváří obrazy lidí i zvířat, provedené několika expresivními tahy štětce, které malbám dodavají mnohdy nečekanou účinnost. Podobiznám je pak společná jakási baconovská deformace tváře; rysy jsou smyty, často určeny jen steklou barvou, oční důlky jsou prázdné, občas máme dojem, že se díváme spíše na lebku než na obličej.
Takovou postavu vystavil Horák i v Galerii 207 – v jednoduché sprejové kontuře akcentované několika barevnými skvrnami zobrazil zřejmě mužskou, polonahou figuru jednou vestoje, jednou v detailu hlavy a ramen. S klidem postoje kontrastuje znepokojení, které v nás vyvolává pohled do prázdných černých očních důlků.
Po formální stránce však výstava nepřinesla nic překvapivého a i v obsahu mohl Horák zajít poněkud dál.
Kateřina Štroblová
pondělí 11. května 2009
Osm objektů, reliéfy map a op-art od Filipa Smetany
Široká škála různorodých uměleckých přístupů, které byly letos představeny v galerii 207, byla tentokrát rozšířena o tvorbu vznikající na půdě ateliéru malířství 3, na VUT v Brně, který vede Petr Kvíčala.
Filip Smetana pod kurátorským vedením Andrey Štekrové sice nevystavil malby, ale vliv vedoucího ateliéru malířství je na jeho tvorbě dost patrný. Podle vlastních slov si A.Štekrová vybrala F.Smetanovu tvorbu proto, že sama má k jeho výtvarným projevům blízko. Také studovala FaVU VUT v Brně, ale ateliér nefigurativního sochařství a je členkou sdružení Uff! Art, které se zaměřuje na malbu a prostorovou tvorbu. Proto není divu, že ze spolupráce F.Smetany a A.Štekrové vznikla výstava téměř sochařských objektů.
Z názvu jejich výstavy Recept, se můžeme snažit dešifrovat, že se jedná o radu, nebo návod, jak něčeho dosáhnout. Je to ale jen klamné zdání, Recept lepro ně spíš ve smyslu určitého vlastního postupu, který F.Smetana aplikuje již delší dobu v několika dílech. Zde prezentuje osm různě velkých sochařských objektů, které odlil ze zmačkaného igelitu a vytvořil tak zádní prostorového předmětu evokujícího reliéfní mapu. Její prostorovost ale částečně popřel nanesením vertikálních černobílých proužků na lesklém podkladě. Téměř kubistické tvary překryté malbou připomínající op-art jsou na objekty naneseny speciální technologií převzaté z černobílé fotografie.
Filip Smetana tak mísí několik uměleckých druhů - malbu, fotografii a sochu spolu s různými uměleckými směry. Využívá dnes již klasický postmoderní přístup k umění, které je zaměřeno spíš na vícero paradigmat zároveň, než že by bylo ostře vyhraněno tematicky. V současném umění dochází v rámci oborů, témat i technologií k silným přesahům a dříve jasné specifikace se navzájem propojují. Také F. Smetana jde v rámci různých experimentů až za pomyslné hranice svého oboru. Tyto dříve dané jistoty bourá a ze spletitosti tohoto labyrintu se snaží najít východisko. Geometrie a formální přístup, který jistě nikoho neurazí, jsou mu k tomu velkým pomocníkem. Sám F.Smetana v tom nevidí problém, bere to jako naprosto
legitimní záležitost, proto věřím, že i v budoucnu si za svojí tvorbou bude stát a posune ji mnohem dál k osobitějším výpovědím.
jMatt
Filip Smetana: Recept
V pondělí 5. května 2009 Andrea Štekrová představila v rámci pravidelných výstav Galerie 207 brněnského studenta malby - Filipa Smetanu. Pro výstavu připravil sérii sádrových plastik, na něž fotogramem vyvolal jednoduchou strukturu čar. Uvědomuje si, že tím odkazuje na Opt-art, nebylo to však jeho cílem. Pro tvorbu Filipa Smetany je příznačné, že vzniká podle neobvyklého autorského návodu. Proto i zde, ač využil fotogram a optické efekty, kladl důraz zejména na Recept:
Nejdříve zmačkal foto-citlivý papír, roztáhl jej a jeho zadní stranu zpevňoval vrstvami sádry tak dlouho, až mohl odlít celý zbytek „cihly“. Na takto připravené foto-reliéfy pak chtěl vyvolat reprodukce svých obrazů (Za dobu svého studia malby ještě Filip Smetana malbu neodevzdal). Po několika nezdarech sáhl po šabloně, přes níž papír osvítil. Původně chtěl, aby se obrazy divákovi ukázaly v celku, až když se o to bude sám snažit a odstoupí od reliéfů. Pointa měla být odhalena v kolmém pohledu z dálky. Šablonové „náhradní řešení“ ale nakonec oživilo díla více, než kdyby skutečně použil malbu:
„Zkus se podívat z dálky, ty čáry pak vypadají rovně!“ Kdosi zavírá střídavě oči a chlubí se se svým objevem. Pak udělá krok blíž k plastice, prohlíží si jí zleva a zprava. Návštěvníci s jinak důstojným výrazem se při prohlídce na okamžik promění v neposedné zkoumavé špunty a s přivřenýma očima se kroutí před vystavenými díly.
Je fascinující, jak obyčejná struktura čar donutí diváky, aby se na umělecké dílo dívali střídavě s odstupem, z nejrůznějších úhlů, aby jej vnímali v pohybu. Až souhrn všech pohledů na obraz nám umožní abychom postoupili dál. Umělecké dílo posuzujeme z hlediska nekonečného množství jeho vlastních variant.
Celá plejáda uznávaných českých umělců (v čele s Jiřím Davidem) usiluje o to, aby se veřejnost na umělecké dílo dívala – obrazně řečeno – s odstupem, mnohostranně, otevřeně a pozorně. Zatímco oni s tímto cílem taví mozkové závity návštěvníků složitostí svých námětů (nebo jim díla sami komplikovaně vykládají), Filip Smetana nás k tomu fyzicky donutil aniž bychom to vůbec tušili.
Zbývá už jen otázka, jestli nám dokáže takhle podprahově podsunout nějakou svou myšlenku, či vizi?
Filip Jakš
Široká škála různorodých uměleckých přístupů, které byly letos představeny v galerii 207, byla tentokrát rozšířena o tvorbu vznikající na půdě ateliéru malířství 3, na VUT v Brně, který vede Petr Kvíčala.
Filip Smetana pod kurátorským vedením Andrey Štekrové sice nevystavil malby, ale vliv vedoucího ateliéru malířství je na jeho tvorbě dost patrný. Podle vlastních slov si A.Štekrová vybrala F.Smetanovu tvorbu proto, že sama má k jeho výtvarným projevům blízko. Také studovala FaVU VUT v Brně, ale ateliér nefigurativního sochařství a je členkou sdružení Uff! Art, které se zaměřuje na malbu a prostorovou tvorbu. Proto není divu, že ze spolupráce F.Smetany a A.Štekrové vznikla výstava téměř sochařských objektů.
Z názvu jejich výstavy Recept, se můžeme snažit dešifrovat, že se jedná o radu, nebo návod, jak něčeho dosáhnout. Je to ale jen klamné zdání, Recept lepro ně spíš ve smyslu určitého vlastního postupu, který F.Smetana aplikuje již delší dobu v několika dílech. Zde prezentuje osm různě velkých sochařských objektů, které odlil ze zmačkaného igelitu a vytvořil tak zádní prostorového předmětu evokujícího reliéfní mapu. Její prostorovost ale částečně popřel nanesením vertikálních černobílých proužků na lesklém podkladě. Téměř kubistické tvary překryté malbou připomínající op-art jsou na objekty naneseny speciální technologií převzaté z černobílé fotografie.
Filip Smetana tak mísí několik uměleckých druhů - malbu, fotografii a sochu spolu s různými uměleckými směry. Využívá dnes již klasický postmoderní přístup k umění, které je zaměřeno spíš na vícero paradigmat zároveň, než že by bylo ostře vyhraněno tematicky. V současném umění dochází v rámci oborů, témat i technologií k silným přesahům a dříve jasné specifikace se navzájem propojují. Také F. Smetana jde v rámci různých experimentů až za pomyslné hranice svého oboru. Tyto dříve dané jistoty bourá a ze spletitosti tohoto labyrintu se snaží najít východisko. Geometrie a formální přístup, který jistě nikoho neurazí, jsou mu k tomu velkým pomocníkem. Sám F.Smetana v tom nevidí problém, bere to jako naprosto
legitimní záležitost, proto věřím, že i v budoucnu si za svojí tvorbou bude stát a posune ji mnohem dál k osobitějším výpovědím.
jMatt
Filip Smetana: Recept
V pondělí 5. května 2009 Andrea Štekrová představila v rámci pravidelných výstav Galerie 207 brněnského studenta malby - Filipa Smetanu. Pro výstavu připravil sérii sádrových plastik, na něž fotogramem vyvolal jednoduchou strukturu čar. Uvědomuje si, že tím odkazuje na Opt-art, nebylo to však jeho cílem. Pro tvorbu Filipa Smetany je příznačné, že vzniká podle neobvyklého autorského návodu. Proto i zde, ač využil fotogram a optické efekty, kladl důraz zejména na Recept:
Nejdříve zmačkal foto-citlivý papír, roztáhl jej a jeho zadní stranu zpevňoval vrstvami sádry tak dlouho, až mohl odlít celý zbytek „cihly“. Na takto připravené foto-reliéfy pak chtěl vyvolat reprodukce svých obrazů (Za dobu svého studia malby ještě Filip Smetana malbu neodevzdal). Po několika nezdarech sáhl po šabloně, přes níž papír osvítil. Původně chtěl, aby se obrazy divákovi ukázaly v celku, až když se o to bude sám snažit a odstoupí od reliéfů. Pointa měla být odhalena v kolmém pohledu z dálky. Šablonové „náhradní řešení“ ale nakonec oživilo díla více, než kdyby skutečně použil malbu:
„Zkus se podívat z dálky, ty čáry pak vypadají rovně!“ Kdosi zavírá střídavě oči a chlubí se se svým objevem. Pak udělá krok blíž k plastice, prohlíží si jí zleva a zprava. Návštěvníci s jinak důstojným výrazem se při prohlídce na okamžik promění v neposedné zkoumavé špunty a s přivřenýma očima se kroutí před vystavenými díly.
Je fascinující, jak obyčejná struktura čar donutí diváky, aby se na umělecké dílo dívali střídavě s odstupem, z nejrůznějších úhlů, aby jej vnímali v pohybu. Až souhrn všech pohledů na obraz nám umožní abychom postoupili dál. Umělecké dílo posuzujeme z hlediska nekonečného množství jeho vlastních variant.
Celá plejáda uznávaných českých umělců (v čele s Jiřím Davidem) usiluje o to, aby se veřejnost na umělecké dílo dívala – obrazně řečeno – s odstupem, mnohostranně, otevřeně a pozorně. Zatímco oni s tímto cílem taví mozkové závity návštěvníků složitostí svých námětů (nebo jim díla sami komplikovaně vykládají), Filip Smetana nás k tomu fyzicky donutil aniž bychom to vůbec tušili.
Zbývá už jen otázka, jestli nám dokáže takhle podprahově podsunout nějakou svou myšlenku, či vizi?
Filip Jakš
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)