Takřka každý současný umělecký projev potřebuje, aby byl jazykově sdělný, aby byl vysvětlen, okomentován – podepřen slovy. A takřka každý začínající výtvarný umělec proto potřebuje být i svým vlastním teoretikem.
Iveta Pilařová přetvořila Galerii 207 na prostor svého snu i své skutečnosti a její dílo promlouvá o to víc, že nepotřebuje doprovodný komentář. Videoprojekce na hlavní stěně ukazuje opakující se záběr: Světlo proráží okna a vytváří na podlaze chodby tři „komiksová políčka“. Záběrem opakovaně prochází lidé s pomocí holí, berlí, invalidního vozíku a chodítka. Vedle videa stojí oblečená módní figurína s růžovou holí a jedna zářivě žlutá hůl je připravena pro příchozího.
Celkem srozumitelné sdělení i přes naturalističnost videa nebudí hrůzu. Iveta Pilařová zde vytváří jinou skutečnost, v níž je zcela normální chodit o holi. Nejde zde ani o apel, autorka se ani nesnaží vzbudit v nás soucit k starým a nemocným (vždyť i módní figurína má hůl), žlutá hůl určená návštěvníkovi se neagresivně vnutí k vyzkoušení. Potřeba podpory se najednou jeví jako vcelku „laskavý“ a nerušivý problém. Název výstavy Nezměrné sny a kroky nám po chvíli strávené v prostoru umožní pochopit situaci autorky:
Iveta Pilařová už dlouho trpí vážnou chorobou, kvůli které nemůže pořádně ovládat své tělo. Když od roku 1995 studovala VŠUP (ateliér keramiky a porcelánu, ateliér alternativních technik), nikdo o její nemoci ještě nevěděl. V posledních letech se však její příznaky zhoršují, a tak se rozhodla použít pocit nemoci a nemohoucnosti jako téma svých děl. Již dříve její díla promlouvala k divákovi zvláštním způsobem. V díle Okno (2002–2004) ukazovala svůj každodenní pohled z okna bytu. Způsob malby však diváka fascinuje ne kvůli proměnám křižovatky, ale kvůli utkvělému pocitu, že se autorka nemůže hnout od okna, že ji k němu soci váže. Schopnost takto podprahově předávat své pocity a vize je dnes ojedinělá, možná proto její dílo vzdáleně připomíná malby Fridy Kahlo. Handicap je jejím dalším tématem, jehož dojem dokáže bez zavádějících slov předat v emocionální rovině.
Někteří kolegové z VŠUP však tvrdí, že samotná problematika lidské nemoci jako téma uměleckého díla nestačí. V prostředí konceptuálního ateliéru Jiřího Davida jsou takové námitky pochopitelné. Sdělení je zde hlavním tématem tvorby i kritériem pro její posuzování. Jenomže sdělnost, jež je zde proklamovaná je založena na metafoře, nadsázce, humoru – na rozumu.
Pro sdělnost výtvarného umění se dnes bohužel počítá převážně s vytříbenou (mnohokrát rozumem přebranou) myšlenkou a řeší se výhradně koncepty jejího předání divákovi. Málo umělců dnes dokáže takto nenápadně a účinně pracovat s emocemi diváka. Právě tato schopnost Ivety Pilařové (nikoli její téma) ukazuje zapomenuté schopnosti umělců v éře racionálního manýrismu.
Umí totiž předat právě ty pocity, které ji dlouhodobě ovládají a které by svou rozumovou artikulací ztratily. Její „žluto-růžové hole“ v Galerii 207 nám dokazují, že si přitom nemusí usurpovat náš soucit.
Filip Jakš
Iveta Pilařová: Nezměřené sny a kroky
Iveta Pilařová se v instalaci věnovala několika velmi silným sociálním tématům, které rozkrývá v mnoha obrazech a vrstvách.
Prvním z nich je tabu stáří. Opotřebování těla (což ovšem nemusí znamenat i úpadek mysli) a nepříjemnosti s ním spojené jsme v naší civilizaci vytěsnili z běžného života. Neradi slyšíme o smrti, samotě a beznaději, která čeká každého z nás. V léčebně mezi důchodci se však můžeme ocitnout daleko dříve, než bychom to čekali.
Dalším tématem je nemoc, tradiční a osobní Ivetin subjekt, a s ním související kult zdravého a krásného těla, reprezentovaný nablýskanou figurínou z výkladní skříně. Hůl jako opora a podpora, další končetina; na druhé straně symbol, který vyvolává osobní nenávist, objekt totální závislosti, přitahující nemilosrdné pohledy zdravých kolemjdoucích. Iveta dala berlu do ruky bezchybné, stále se usmívající modelce, ze které se tak rázem stává objekt našich negativních emocí, osten pocitu, že je cosi v nepořádku, dokonalost selhala. Na druhý roh místnosti jí pak zbývá nezměrný počet kroků; stejně jako snů. Čeká ji tam však jen další berla.
Kateřina Štroblová
Žádné komentáře:
Okomentovat