Každá výstava chce být projektem, který si budeme dlouho pamatovat. Umělci se snaží ukrást kus divákova vědomí, potažmo i zabrat něco z jeho paměti. I v galerii o čtyřech metrech čtverečních vznikají obvykle významné projekty, radikální řešení tohoto prostoru. Dušan Záhoranský sem však pozval tři studentky umění Západočeské univerzity v Plzni. Na vernisáži 23.11. Lena Kudláčková, Gabriela Horáková a Petra Mikolášová umístily do Galerie 207 několik drobných předmětů a jedno video. Množství vystavených věcí působí méně průrazně, než kdyby se jednalo třeba o dílo jen jedno. Exponáty prostor sice zaplnily, ale přesto celek působí velmi nenápadně. To zřejmě koresponduje se smyslem výstavy.
Existuje mnoho předmětů, do nichž vkládáme naději na bohatší život. Takové předměty jsou často spojeny s pověrami, tradicemi ať už zažitými, nebo uměle vytvořenými. Tyto předsudky k předmětům jsou v nás ledabyle ukryty a posouvají naše vidění světa k hranici běžného rozumu.
Podle Foucaulta totiž bláznovství existuje nikoli hluboko za hranicí lidského rozumu, ale právě na této hranici. Proto existovala v renesanci „pravda blázna“ – šašek si mohl dovolit připomenout králi bolestivou skutečnost. (Skutečné šílenství pak vzniká naopak z přemíry rozumu: když ten staví jen sám na sobě, dům z karet se brzy nevyhnutelně zboří.)
Bláznovství je jen okrajem rozumu, když se do rozumu přimísí fantazie a představy. Umělci často vybarvují tyto okraje rozumu a velmi často jsou jejich výtvory pro diváka jen těžko stravitelné a tím v nás mají něco změnit.
Tyto umělkyně z Plzně zde ale ukazují představy které se v nás vytvářejí přirozeně, bez jejich zásahu. Předměty zde získávají účel usnadnit komunikaci mezi lidmi a lidský život vůbec. Ve videu naopak komplikuje život manipulace s šálky a rychlovarnou konvicí přivázanými k rukám a nohám Gabriely Horákové.
Někdy jsou to obyčejné květiny nebo knihy, které nám dávají téma, „abychom měli o čem povídat“ (jak to popisují instalace). Dopisy posílané mezi Gabrielou Horákovou a Petrou Mikolášovou mají vytvořit pocit, „že na nás někdo myslí“. Na jejich předních stranách se ukazují působivé souvislosti básní s fotografiemi krajinných výjevů. Texty nejsou interpretacemi následujících obrazů, ale jiným způsobem vyjadřují stejnou realitu. Nejpřísnější souvislost textu s obrazem je před fotografií duhy, kde se v textu na předchozím pohledu píše: „Trvalo to jen okamžik, kdy vysvitlo slunce.“ Jiné fotografie se textů dotýkají jen náznakem.
K tomu, abychom si umělce zapamatovali není vždy nutné být výrazný. Někdy se do nás drobná výstava otiskne daleko více právě proto, že nechce posouvat hranice pochopitelného, ale využívá nenápadných bláznovství světa, v němž žijeme.
Filip Jakš
Existuje mnoho předmětů, do nichž vkládáme naději na bohatší život. Takové předměty jsou často spojeny s pověrami, tradicemi ať už zažitými, nebo uměle vytvořenými. Tyto předsudky k předmětům jsou v nás ledabyle ukryty a posouvají naše vidění světa k hranici běžného rozumu.
Podle Foucaulta totiž bláznovství existuje nikoli hluboko za hranicí lidského rozumu, ale právě na této hranici. Proto existovala v renesanci „pravda blázna“ – šašek si mohl dovolit připomenout králi bolestivou skutečnost. (Skutečné šílenství pak vzniká naopak z přemíry rozumu: když ten staví jen sám na sobě, dům z karet se brzy nevyhnutelně zboří.)
Bláznovství je jen okrajem rozumu, když se do rozumu přimísí fantazie a představy. Umělci často vybarvují tyto okraje rozumu a velmi často jsou jejich výtvory pro diváka jen těžko stravitelné a tím v nás mají něco změnit.
Tyto umělkyně z Plzně zde ale ukazují představy které se v nás vytvářejí přirozeně, bez jejich zásahu. Předměty zde získávají účel usnadnit komunikaci mezi lidmi a lidský život vůbec. Ve videu naopak komplikuje život manipulace s šálky a rychlovarnou konvicí přivázanými k rukám a nohám Gabriely Horákové.
Někdy jsou to obyčejné květiny nebo knihy, které nám dávají téma, „abychom měli o čem povídat“ (jak to popisují instalace). Dopisy posílané mezi Gabrielou Horákovou a Petrou Mikolášovou mají vytvořit pocit, „že na nás někdo myslí“. Na jejich předních stranách se ukazují působivé souvislosti básní s fotografiemi krajinných výjevů. Texty nejsou interpretacemi následujících obrazů, ale jiným způsobem vyjadřují stejnou realitu. Nejpřísnější souvislost textu s obrazem je před fotografií duhy, kde se v textu na předchozím pohledu píše: „Trvalo to jen okamžik, kdy vysvitlo slunce.“ Jiné fotografie se textů dotýkají jen náznakem.
K tomu, abychom si umělce zapamatovali není vždy nutné být výrazný. Někdy se do nás drobná výstava otiskne daleko více právě proto, že nechce posouvat hranice pochopitelného, ale využívá nenápadných bláznovství světa, v němž žijeme.
Filip Jakš
instalace Lenky Kudláčkové a Petry Mikolášové
instalace Lenky Kudláčkové, Petry Mikolášové a video Gabriely Horákové
instalace Lenky Kudláčkové, Petry Mikolášové a video Gabriely Horákové
video Gabriely Horákové
instalace Lenky Kudláčkové, Petry Mikolášové
instalace Lenky Kudláčkové, Petry Mikolášové
instalace Lenky Kudláčkové, Petry Mikolášové
Gabriela Horáková, Lenka Kudláčková, Petra Mikolášová
Žádné komentáře:
Okomentovat