galerie 207: ledna 2010

čtvrtek 21. ledna 2010

Vladimír Turner," Baldessari vs Turner "

Pohled do galerie

detail vrchní projekce

Vladimír Turner u exponátu

pondělí 18. ledna 2010

Jiří Ptáček " Galerijní situace 1"

Představte si, že jdete lesem (smrky hustě u sebe, hájek mladých buků, sibiřská tajga…jak je libo). Dojdete na cestu (rozoraná, bahnitá, malá lesní pěšinka) a dáte se po ní (jde se vám snadno, prodíráte se houštím, utíkáte, protože se stmívá). Narazíte na vodu (potůček, bystřina, dravá horská řeka). Z křoví uslyšíte šramot. Máte strach. Vyskočí to na vás (medvěd, strašidlo, vlk). Pokud tento známý „psychotest“ neznáte, vězte, že les symbolizuje vaši životní situaci, cesta pak obtížnost, kterou v rámci daných možností zvolíte. Voda, jakou si představíte, vám naznačí, jak to máte se sexuálním životem. Onen přízrak pak to, z čeho máte strach…aspoň tak si to pamatuji ze školních let.

Jiří Ptáček naaplikoval tento test do galerijního prostředí, a to tak, že nás zprvu nic takového vůbec nenapadne. Text jako takový je natolik abstraktní, že si jej přečteme víckrát, ale ani potom vlastně úplně nevíme, co s tím.

Pokud si dáme tu práci a přeluštíme s hlavou na straně „vysvětlující“ text na protější zdi, dostaví se onen pocit typu „aha no jo vlastně“…

Podobných testů existuje samozřejmě nejspíš mnoho – od těch obecných odehrávajících se v lese až po ty specifické pro různé skupiny (medvěda si koneckonců představí každý, minimalistickou sochu už jedinců o něco méně). Jiřího Ptáčka ale tuším nezajímá, jestli se dám po schodišti dolů a doprava nebo nahoru doleva, ale to, jak dlouho a jakým způsobem nad tím budu uvažovat, a k čemu nakonec dojdu. Nebo ne?

Kateřina Štroblová

Text v galerii

Představte si, že se procházíte obrovskou galerií. Její sály jsou bílé a tak rozlehlé, že ani nedohlédnete k jejich zdem. Dlouho kráčíte prázdným prostorem a dojdete k minimalistické soše. Vidíte, jak je velká a z jakého materiálu. Dobře si ji prohlédnete a pokračujete v chůzi. Když už jste od ní daleko, dolehnou k vám zvuky, které vás přimějí ohlédnout se. Zjistíte, že sochu někdo poničil. Chvíli si sochu prohlížíte a pak jdete dál. Po nějaké době chůze narazíte na schodiště. Dobře vidíte, jak je dlouhé, jak široké, kolik má stupňů a jaký sklon. Vystoupáte po něm a vstoupíte do sálu, na jehož čelní stěně visí malba zvířete. Vidíte velmi přesně, jaké zvíře to je, v jaké situaci se vyskytuje a jakým způsobem je namalováno. Když si obraz prohlédnete, všimnete si, že do vedlejších sálů vedou vstupy po vaší pravé a levé ruce. Vstoupíte do jednoho z nich.

Komentář textu od Jiřího Ptáčka umístěného v protilehlém rohu vzhůru nohama

Celý text je mnou upravený psychologický test. Před mnoha roky mi ho dávala jedna dívka a já si na něj po letech vzpomněl a pozměnil. Čím větší byla minimalistická socha, tím sebevědomější by jste měli být. Čím více ji někdo poškodil, tím hůře byste měli snášet krizové situace. Parametry schodiště mají být vaší představou o náročnosti cesty životem. Zvíře na obraze představou sebe sama, takovou, jak vidíte sami sebe. Doprava prý odbočují lidé racionální a suverénní, doleva sniví a plaší. Je to taková lidová psychologie, na níž nemusí být kapka pravdy, nebo možná je. Přiznávám, že to mi je trochu jedno. Šlo mi o výstavu, kterou jste viděli.

pátek 1. ledna 2010

Jiří David, TY NEJSI JÁ TY

Jiří David
Ty nejsi já ty

Chřipková epidemie si bohužel vybírá hlava nehlava intelektuál neintelektuál a tak se stalo že výjimečně opatřím obrázky doprovodným textem já, Luděk Rathouský, správce galerie a externí pedagog v rámci níže zmíněného ateliéru. Nebudu se proto uchylovat k přílišným názorovým interpretacím a pokusím se zůstat u strohého popisu.
Jiří David se představil na domácí půdě , neboť pro ty, co to nevědí, Galerie 207 sídlí v ateliéru intermediálních konfrontací, jehož vedoucím Jiří je. Jako mnozí již etablovaní umělci před ním i on využil příležitosti a jakoby se sklonil s podanou rukou ke svým studentům, vystavil 26 let starý cyklus figurálních kreseb na balícím papíře z prvního ročníku Akademie výtvarných umění v Praze . Většina měla adjustované okraje a malé razítko AVU.
V opozici této invazi minulosti byl velkými hřebíky přibit na stěně odkaz do minulosti ještě dávnější. Notoricky známý plakát pravěké rodiny od Zdeňka Buriána ze kterého paprskovitě vybíhaly fixou nakreslené linie zakončené vždy nějakým nejasným předmětem. Kolečkem s čárkou, čtverečkem s něčím atp. Přímo proti vchodu u paty zdi ležel sedmdesáticentimetrový dřevěný díl ze slepého rámu, přičemž číslo sedmdesát bylo vypáleno pájkou. Ta volně ležela vedle. Na soklu skoro uprostřed místnosti stál vcelku nenápadný objekt, poskládaný z plastikové průhledné krabice od svíček, ve které na víku od barvy stála svíčka ve tvaru andělíčka v umělohmotném obalu . Uvnitř krom voskové figurky byla ještě červená tekutina. Celé to bylo upatlané od lepidla, které mělo obě půlky umělohmotné schránky držet pohromadě a tím uvnitř udržet i tekutinu.
V galerii nebyl žádný další text ani odkaz.
Na vernisáži Jiří David uvedl přítomné na stopu čtení výstavy a poodhalil důvody vzniku výstavy. Pamatuji si z toho, že ty kresby jsou fakt staré a že většina studentů je mladší než ty kresby, a že ten akademický dril nebyl úplně na škodu. Pak vyprávěl příběh, jak se mu zdálo, co v té dvěstěsedmičce má vystavit, jak to bude vypadat, a že tam mají být tekutiny. Krev, slzy, sperma a dceřino mateřské mléko a že to mělo být patetické, ale ne zase tak moc a proto původní zdání redukoval na jednodušší objekt který obsahuje pouze krev a jeho sperma. Obrázek pravěké rodiny má odkazovat k nejvyšší Jiřího hodnotě, do které na přední místo patří rodina. Název výstavy, Ty nejsi já ty, chtěl Jiří David osvětlit ve čtvrtek na diskusi, na které jsem kvůli nemoci nebyl přítomen.
Tolik pokus o autentické zpřístupnění výstavy.
Luděk Rathouský

Josef Bolf, DEATH

Josef Bolf - Death

Při sledování obrazů Josefa Bolfa se divákovi může snadno stát, že v sobě uslyší depresivní, temnou, dunivou hudbu. Obzvláště díla z jeho vyškrabovaného období je možné označit i hudební škatulkou za emo-core – vyjadřují temné vzpomínky na vlastní mládí a konkrétní prostory a to způsobem i docela brutálním, co na tom, že obrazy jsou tiché?

V Galerii 207 předvedl přímou souvislost obrazů a hudby, zatímco z rohu řve death-metal, na stěně si diváci prohlíží jeho „záběry z pódia“ – miniatruní obrázky, na nichž mají metaloví hudebníci zvýrazněné penisy, příležitostně naznačený i stříkot krve. Jednoduchá malba černou a červenou barvou. Stejnou tématiku připomíná i z motorky vykuchaná nádrž na benzín přebarvená (opět červenou a černou barvou) do podoby predátora, nebo jako velké plátno takřka zcela začerněné, snad až na pár kostí, které lze ještě rozpoznat. Můžeme to vnímat jako podvědomou linii, kterou u autora vyvolala hudba. Stejně jako u penisů hudebníků na vystoupeních metalových skupin je skutečně něco abnormálně egoistického.

Ano, i nyní se galerie v ateliéru ukazuje jako ideální prostor pro větší či menší výchylky. U jiných děl Bolfa bychom mohli čekat, že v nich bude nějaký filmový příběh, nebo vnitřní bolest, zatímco zde jde spíše o variaci na hudební a fotografické téma.

Josef Bolf ve svých malbách rád vychází z fotografie, při různých příležitostech fotí nejraději pustá místa, sídliště, holé místnosti. Nyní jsou to domnělé, či skutečné fotografie z koncertu.

Autor nepřímo odkazuje na důležitý motiv – vliv hudby na malbu. Většina umělců přeci při tvorbě poslouchá nějakou hudbu, není tedy možné, aby na ně neměla vůbec žádný vliv. Velké množství umělců jsou navíc i hudebníky (Lubomír Typlt – WWW, umělecké skupiny Rafani, Guma Guar, I love 69 popgeju, atd…).

Často ani netušíme, co umělec poslouchal, když maloval, jestli je za obrazem nějaká konkrétní píseň a jaká, nebo jestli malíř-hudebník promítá své vize i do hudby?

Josef Bolf však před námi nic neskrývá – poslouchal Death, inspiroval ho Death.

Filip Jakš