Představte si, že jdete lesem (smrky hustě u sebe, hájek mladých buků, sibiřská tajga…jak je libo). Dojdete na cestu (rozoraná, bahnitá, malá lesní pěšinka) a dáte se po ní (jde se vám snadno, prodíráte se houštím, utíkáte, protože se stmívá). Narazíte na vodu (potůček, bystřina, dravá horská řeka). Z křoví uslyšíte šramot. Máte strach. Vyskočí to na vás (medvěd, strašidlo, vlk). Pokud tento známý „psychotest“ neznáte, vězte, že les symbolizuje vaši životní situaci, cesta pak obtížnost, kterou v rámci daných možností zvolíte. Voda, jakou si představíte, vám naznačí, jak to máte se sexuálním životem. Onen přízrak pak to, z čeho máte strach…aspoň tak si to pamatuji ze školních let.
Jiří Ptáček naaplikoval tento test do galerijního prostředí, a to tak, že nás zprvu nic takového vůbec nenapadne. Text jako takový je natolik abstraktní, že si jej přečteme víckrát, ale ani potom vlastně úplně nevíme, co s tím.
Pokud si dáme tu práci a přeluštíme s hlavou na straně „vysvětlující“ text na protější zdi, dostaví se onen pocit typu „aha no jo vlastně“…
Podobných testů existuje samozřejmě nejspíš mnoho – od těch obecných odehrávajících se v lese až po ty specifické pro různé skupiny (medvěda si koneckonců představí každý, minimalistickou sochu už jedinců o něco méně). Jiřího Ptáčka ale tuším nezajímá, jestli se dám po schodišti dolů a doprava nebo nahoru doleva, ale to, jak dlouho a jakým způsobem nad tím budu uvažovat, a k čemu nakonec dojdu. Nebo ne?
Kateřina Štroblová
Představte si, že se procházíte obrovskou galerií. Její sály jsou bílé a tak rozlehlé, že ani nedohlédnete k jejich zdem. Dlouho kráčíte prázdným prostorem a dojdete k minimalistické soše. Vidíte, jak je velká a z jakého materiálu. Dobře si ji prohlédnete a pokračujete v chůzi. Když už jste od ní daleko, dolehnou k vám zvuky, které vás přimějí ohlédnout se. Zjistíte, že sochu někdo poničil. Chvíli si sochu prohlížíte a pak jdete dál. Po nějaké době chůze narazíte na schodiště. Dobře vidíte, jak je dlouhé, jak široké, kolik má stupňů a jaký sklon. Vystoupáte po něm a vstoupíte do sálu, na jehož čelní stěně visí malba zvířete. Vidíte velmi přesně, jaké zvíře to je, v jaké situaci se vyskytuje a jakým způsobem je namalováno. Když si obraz prohlédnete, všimnete si, že do vedlejších sálů vedou vstupy po vaší pravé a levé ruce. Vstoupíte do jednoho z nich.
Komentář textu od Jiřího Ptáčka umístěného v protilehlém rohu vzhůru nohama
Celý text je mnou upravený psychologický test. Před mnoha roky mi ho dávala jedna dívka a já si na něj po letech vzpomněl a pozměnil. Čím větší byla minimalistická socha, tím sebevědomější by jste měli být. Čím více ji někdo poškodil, tím hůře byste měli snášet krizové situace. Parametry schodiště mají být vaší představou o náročnosti cesty životem. Zvíře na obraze představou sebe sama, takovou, jak vidíte sami sebe. Doprava prý odbočují lidé racionální a suverénní, doleva sniví a plaší. Je to taková lidová psychologie, na níž nemusí být kapka pravdy, nebo možná je. Přiznávám, že to mi je trochu jedno. Šlo mi o výstavu, kterou jste viděli.
Žádné komentáře:
Okomentovat