galerie 207: David Böhm, Jiří Franta

Jiří Franta, David Böhm: Vedlejší efekt

V česko-slovenském výtvarném prostředí není fenomén umělecké dvojice zdaleka tak běžný jako sdružování se do tvůrčích skupin (za předpokladu, že za skupinu považujeme sestavu více než dvou lidí). Kromě Jiřího Franty a Davida Böhma mě momentálně napadají jen Vasil Artamonov a Alexej Kljujkov a Anetta Mona Chisa s Luciou Tkáčovou.

Böhm a Franta, přestože každý se věnuje i své osobní tvorbě, tvoří stálou – a úspěšnou – dvojici již několik let.

Východiskem jejich společné i individuální tvorby je kresba. Kresba linkově jednoduchá, syrová, a o to obsažnější a účinnější, ať už se jedná o monumentální nástěnné dílo či drobnou kresbu do skicáku.

Velkou kapitolu tvořily deníkové záznamy, které vytvářeli spontánně přímo na místě po určitou dobu (Není to to, co by to mohlo být, 2006 či Snadná danost v Rakouském kulturním fóru, 2008). Imaginativně přetvářeli polopatické titulky novin, internetové články, úryvky zaslechnutých hovorů, telefonáty, dojmy. Kresby mnohdy osobní, odhalující. Je těžké posoudit, nakolik jim to, že vystupují ve dvojici, poskytuje intimní anonymitu před zraky diváka.

Dalšími realizacemi bylo několik monumentálních nástěnných maleb (Intercity v Galerii Mánes, na výstavě Hrubý domácí produkt (obě 2007), změť mnoha námětů a detailů, opět s osobním či sociálním podtextem.

Böhm s Frantou však v tvůrčích principech neustrnují, a jejich postupné přesahy je zajímavé s

sledovat.

Kresbu posunují daleko za její hranice. Činí tak dvěma způsoby – myšlenkovým posunem fenoménu kresby a mechanickou hrou se samotným médiem.

V projektu Doslov v Galerii Nábřeží kresbu pracně vysypali na zem pískem, uhlím a sádrou, načež ji návštěvníci výstavy po několika málo minutách rozšlapali.

V plzeňském podchodu namalovali pouze výzvu kolemjdoucím, aby sem napsali svůj názor, na cokoli je napadne. Böhm s Frantou se tak vrátili ke kořenům své streetartové inspirace, kterou ovšem nedefinovali jako sebeprezentující tvorbu, ale jako sociální intervenci pro vox populi ve veřejném prostoru.

Zatím nejzávažnější a nejprogresivnější instalací se zdá být Z ničeho nic, provedená v Galerii 99 v Brně, kdy kresby na papíře na zeď jednoduše podepřeli latěmi. Na těchto latích mohl divák číst opět úryvky vět a myšlenek, čímž tato „konstrukce“ dostávala nejen technický, ale i metafyzický smysl.

Dalším přesahem pak byl soutěžní počin pro loňskou Cenu Jindřicha Chalupeckého s názvem 58 let, kdy byly obdobné věty úplně skryty běžnému pohledu návštěvníka (vidět je bylo možno pouze se speciální UV baterkou.

V Galerii 207 médium kresby opět transformovali. Z okna VŠUP vysunuli dolů na chodník dlouhou ohebnou tyč, jejíž konec držel v rukou jeden z tvůrců. Na druhém konci byla připevněna štětka, jíž druhý kolega namáčel do barvy. Kresba na zdi tak vznikala pomocí pohybů prováděných zezdola z ulice. Böhm s Frantou tak předvedli jakýsi druh action painting, a zároveň se neodchýlili od svých tvůrčích principů. Náhodnost myšlenek či momentální inspirace tu však byla vystřídána náhodou, spočívající v nevypočitatelnosti média i námaze potřebné k jeho ovládání.

Je nutné také dodat, že v prostoru galerie bylo vystaveno pouze video z celé akce, a samotná pokreslená zeď a podlaha zvenku G207 tak téměř unikla zrakům návštěvníků.

Autorská dvojice tak možná naznačuje svoje budoucí směřování – hledání technických a výrazových možností média.

Kateřina Štroblová