galerie 207: Radim Langer

Radim Langer – ohlížej se od konce

Chatrná dřevěná skulptura stojící mimoděk před vstupem do prostoru Langerovy „retrospektivy 4x4“, nás vítá a zároveň nám tak trochu brání vstoupit. To jest neústupný „koncept“, provázaný s celou instalací výstavy. Celá pomocí obrazů architektonicky řešená instalace působí jako past nebo výřez sofistikovaného umělcova časosběrného labyrintu, kde je jediný východ cesta zpátky.

Pro přiblížení. Pohybujeme se na půdě chaosu, živelnosti a paměti.

Chaos. V momentu, kdy se ocitneme uprostřed instalace jsme pohlceni Radimovými obrazy. Jsou všude. Na zdi, v prostoru opírající se o sebe, nad námi a pravděpodobně po zorientování se v prostoru zjistíme, že stojíme na jednom z rámů jež je také součástí instalace. Několikaletá práce se nám představuje ve zvláštní pospolitosti. Někdy je provokativně ve vzájemném kontrastu – hrubé skici ze života opic nad malbou tlumočící známý kosočtvercový motiv ze svetru. Jindy se podpírají, nebo zastřešují prostor, logicky s námětem klasických šindelí. Celkově sugeruje dojem neutěšeného vztahu věcí, byť vzniklých z ruky jednoho autora.

Živelnost. Bez ohledu na různorodost námětů více či méně konkrétních nebo abstraktních jsou Radimovi obrazy jemnou ukázkou největší přednosti klasického obrazu jako živého média
pulzujícího skrze možnost spatřit umělcovu představu tváří v tvář, nezatíženou technickým nebo jiným aspektem. Vždy, ať zobrazuje jakýkoliv námět, jde na samou hranici malířských možností zobrazit věci tak, aby jsme zapomněli na jejich formální podobu ale vnímali je jako organickou kompozici v rámci specifického prostoru klasického obrazu. Nevyhne se však také slabinám, které má v sobě tento způsob umělecké tvorby. Je to především ryziko, že obrazy vyznějí do prázdna. Nedokáží se divákovi vrýt pod kůži a to je u artefaktu založeném na čistě vizuálních základech dosti velká nevýhoda.

Paměť. Jako myšlenka nebo vjem, který se nám z nějakého důvodu stále vrací, maluje Radim věci důvěrně známé. Obrazy tvoří v několika cyklech. Tím získávají na intenzitě a posilují vědomí vlastního významu v umělcově imaginaci. Přesvědčivě a silně působí surovost vypodobených věcí
na Radimových obrazech, byť jsou zpodobeny jako mlhavé vzpomínky. Obrazům schází jen jediná věc – větší prostor.

Matěj Nývlt

Radim Langer: Ohlížející se od konce

Na retrospektivní ohlédnutí za dílem jsme zvyklí především u starší generace, která své dlouholeté výtvory často prezentuje v prestižních prostorech a s barevným katalogem.

Radim Langer si v G207 udělal soukromou miniretrospektivu, kterou ani retrospektivou nenazval (přestože to měl původně v plánu). Za svým několikaměsíčním dílem se tedy pouze ohlédl, a to stylem poměrně konfrontačním.

Desítky obrazů shromáždil do prostoru galerie, kde z nich skládáním, vrstvením a opíráním vytvořil originální labyrint, kterým místnost změnil téměř k nepoznání. Návštěvník procházel koridory mezi obrazy, zahýbal do uliček mezi ohýbající se rámy, vyhýbal se dílům pohozeným na podlaze či jen tak opřeným o stěnu, zkoumal, jestli mu strop z pláten spadne na hlavu nebo ne a hlavně jak to vlastně všechno drží pohromadě a kam až ta hora obrazů vede (dost vysoko).

Teprve až ve druhém plánu člověk vnímal to, co na obrazech bylo. Langer se celý letošní rok zabýval ve svých dílech různými tématy.

Struktura střech, kterou se snažil převést do dvojrozměrné zjednodušené podoby. Z pravidelných obrazců prejzů a tašek tak vznikly jakési čisté geometrické kompozice, výseky z nekonečných monotypů, které však svým malířským provedením popíraly opartovou čistotu linií.

Podobně jako tyto kompozice pojímal Langer také detaily kosočtvercových vzorů, jaké vídáme na barevných pulovrech (nějak si při téhle příležitosti nemohu nevzpomenout na Víta Soukupa a jeho Dorky..).

Aluze na staré mistry pozměněné v drobnostech…

Zatím poslední, co jsme mohli od Radima Langera v ateliéru vidět, byly drobné malby opiček na kouscích pláten.

Tyto detaily se v daném labyrintu prostoru vynořovaly jeden za druhým, po částech nebo témeř skrytě, promíseny s čistými prázdnými plochami režných pláten.

Pojetí Radima Langera patří k nejosobitějším uchopením prostoru G207, jaké jsme zde měli možnost vidět. Vzít všechny své obrazy a – lidově řečeno – naházet je na jednu hromadu a čekat, jak to zapůsobí, je velmi neotřelé. Tenhle koktejl se namíchat podařilo.

Kateřina Štroblová

Radim Langer

Chaos označuje pejorativním výrazem dokonalý přírodní systém, který řídí růst koruny stromů, evoluci zvířat, nebo třeba tvar sněhové vločky. Když však mluvíme o chaosu vnitřním, neznámo proč nás, rozumové bytosti, toto označení před ostatními shazuje.

Radim Langer se pokusil představit své pojetí retrospektivy – chaotické. Jako student VŠUP měl její realizaci ulehčenou. Přestěhoval kvantum svých obrazů vytvořených za dobu svého fungování na škole do malé výstavní kóje Galerie 207. Původně chtěl z obrazů vytvořit sochu, pak by ale na všechny z nich nebylo vidět, a on nechtěl obrazy nahromadit ve stylu skupiny Zaostalí. Zvolil tedy systém vnitřního prostoru, v němž je možné díla pozorovat jen velmi zblízka. Vedle sebe umístil plátna starší i nová, aby mezi sebou vytvářela kontrasty.

Najdeme zde i rozpracované série, prázdné rámy na zemi, nebo nepoužité role plátna. Retrospektiva - „ohlížení se zpět“ - tak paradoxně zahrnuje všechny časové roviny, vč. budoucnosti, do níž má jeho tvorba nakročeno.

Důležitý je pro něj motiv pokrytí – v poslední době se zabývá strukturou střešních krytin a svetrových motivů, které na plátně vytváří dojem, že něco ukrývají. Není to však jen zakrývání významu, ale i pokrytí veškerého materiálu – včetně zbytků. Langer na odřezky pláten už delší dobu maluje sérii opic, většinou šimpanzů.

Chaos se zde projevuje nejen mícháním rovin minulosti, přítomnosti a budoucnosti, ale i snahou po intuitivním využití materiálu – plátna a prostoru galerie, ačkoli Langerově tvorbě chybí otevřenost této intuice vůči divákovi.

Přesto zužitkovat veškerý dostupný prostor je systém přírodní, tedy ten nejúčinnější řád (a nikoli neřád). Zároveň řád velmi křehký – stavba z obrazů nemá žádný spojovací materiál, drží vlastní vahou. Je tedy možné, že se každým okamžikem zhroutí a pohřbí neopatrného diváka.

Filip Jakš