Eva Koťátková
Eva Koťátková, mladá česká umělkyně a laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2007, se ve své tvorbě věnuje zejména tématům, která se svým způsobem týkají (nebo někdy týkaly) každého z nás, ať už jde o inspiraci základním školským systémem a jeho omezujících aspektů či pohybem v osobním prostoru a interakci s prostředím, kde žijeme, nebo s předměty, které se v něm nachází. Tyto náměty jsou originálně připomenuty zvýrazněním některých prvků zachovaných v paměti od dětství nebo je na ně nahlíženo z rozličných, nějakým způsobem nestandardních úhlů. Autorka jde ve svých pracích po samotné podstatě předmětů, zkoumá jejich chování v novém uspořádání nebo je osvobozuje od původní funkce, jako například v projektu Řízená ztráta paměti, kdy se čtyři lidé zabydlovali v hromadě vyřazených věcí z domácnosti způsobem, při kterém účelně zapomínali na svou dosavadní zkušenost s kusy nábytku a běžnými objekty a využívali poznatky získané až při ohledávání a stěhování využitého odpadního materiálu.
Eva Koťátková vytváří mimo jiné kresby, instalace, objekty, videa nebo performance. Ačkoli využívá různé techniky, je vždy zachována jednotná myšlenková linie, která se často zaobírá pozicí jednotlivce v systému a společnosti. Zajímavá je také její práce s veřejností. Například na Liverpoolském bienále v loňském roce autorka předvedla dílo Stories from the Living Room, které funguje na principu převypravování příběhů ze života starých lidí v první osobě malými dětmi. Pozoruhodné je, že šlo o přímo o aktivní obyvatele Liverpoolu. Také lze v této souvislosti zmínit projekt Výtvarná výchova v Karlin studios – týdenní lekce vedené známými umělci.
V Galerii 207 vystavila Eva Koťátková instalaci s názvem Pokoj 207. Dílo je inspirováno skutečnou místností, která existovala v nemocnici v anglickém Betlehemu se zaměřením na duševně choré. V tomto pokoji se často rozhodovalo o osudu pacienta, který tu trávil nějaký čas před umístěním do léčebny nebo (ve velmi výjimečných případech) propuštěním. Po celou dobu byl obyvatel nehostinného tmavého prostředí v nehumánních podmínkách pozorován ošetřovateli a diváky z řad obyčejných lidí.
Autorka tento krutý historický fakt neilustruje, ale ukazuje vlastní interpretaci zapadající do kontextu její dosavadní tvorby. Izolaci člověka v pokoji a omezování jeho osobní svobody si na vlastní kůži již dříve vyzkoušela nebo zobrazila při Za mezi nad pod v (Pokoj) nebo při výstavě Cesta do školy, například ve statickém videu Sedět rovně, s rukama za zády.
Na díle Pokoj 207 je podstatné, že zatímco se staroanglické davy bavily sledováním zejména dočasného obyvatele místnosti, nám byl předložen prázdný pokoj, který pouze nesl znaky toho, že v něm někdo někdy mohl přebývat. Tím pádem můžeme o minulém obyvateli usuzovat zkoumáním jeho omezeného prostředí. Pokoj také může být metaforou nějakého většího, třeba i myšlenkového prostoru, do kterého se nás někdo (nebo my sami) z nějakého důvodu snaží uzavřít před společností a světem. Může to být i malá část někde uvnitř našeho vědomí, do které se snažíme uzamknout a týrat tu naši část, jež se snažíme skrývat před světem nebo ji chceme násilně změnit. Nakonec je možné, že při pohledu do ponuré instalace si představíme na kovové posteli sami sebe.
vstup do galerie
pohled do instalace
pohled do instalace
dobové materiály instalované u vchodu do galerie
dobové materiály instalované u vchodu do galerie
autorka u vstupu do galerie
Žádné komentáře:
Okomentovat