Tentokrát připravená výstava pro Galerii 207 sestávala z lakonického propojení statického obrazu a zvuku. Respektive projekce fotografie obyčejné řadové novostavby ve Strakonicích (původně komunistického druhu architektury s reliéfem mírové holubice na fasádě, který byl posléze zastavěn tzv. moderním typem činžovního domu) překryté logem holubice míru a ilustrované tzv. Pink noise neboli Růžovým šumem. Autor výstavu opatřil i dovysvětlujícím textem (tiskovou zpávou), kde historii foceného místa přibližuje a zároveň téměř encyklopedicky vysvětluje význam slovního spojení Růžový šum. Stručný popis by mohl znít asi takto: Fotografie novostavby, řekněme symbol architektury nevkusu současnosti, na fasádě stín odlétajícího holuba, který se náhodně připletl do momentu zmáčknutí spouště fotoaparátu a tak vytvořil jakýsi mentální obraz a jasný modrý znak holubice namalovaný či nalepený na stěnu přes promítanou fotografii, připomínky minulosti fotografovaného místa. Hučící zvuk, podle autorova komentáře má navíc i tu vlastnost, že zbystřuje lidské vnímání. O co tu tedy vlastně jde?
Prvním možným výkladem se mi zdá být politické gesto nebo lépe gesto politického uvažování, které zasutým způsobem řeší otázku vzniku těchto architektur, které chtě nechtě ovlivňují naše vnímání prostředí, ve kterém žijeme. Politické gesto, které mává praporem proti kapitalistickému způsobu uvažování o veřejném prostoru a nabízí smír. Tento smír však není jen tak. Jako by už bylo pozdě a nešlo se zbavit věčného hučení v uších, které nám snad nakonec může i pomoci. Také je to určitým způsobem parabola, která přemosťuje minulost směrem k přítomnosti a klade otázky, na které nelze nikdy jednoznačně odpovídat, ale nutné je především se ptát.
Druhým plánem je vůbec technologické pozadí, které se nabízí nazývat technologickým už jen z pohledu autorova textu. Ono spojení míru a audio technologie, hluku nebo šumu chcete – li, který, pokud se soustředíme, vytváří v našich mozcích asociace a my, zírajíce na stěnu galerie nemáme jinou možnost než hledat důvody překrývání, ba stírání, minulého a současného. Po přečtení textu se vyjeví abstraktní číselné parametry šumu - jeho změřené hodnoty, které mohou vstupovat do volného uvažování jako mantinely racionálního uchopení, jež se vpíjí do světa abstrakce. Při statickém pohledu, kdy diváka obklopuje zmíněný Růžový šum, vyvstává potřeba nějak si tuto věc pojmenovat, možná i proto jsem si dovolil nevycházet z původního Bez názvu.
Třetí rovina je gesto vlastně zcela lidské, nejedná se o jednoznačný protest ani demonstraci, ale uvedení člověka do prostého stavu sémiotického vnímání celé věci jako výstavy, kde nejsou žádné přebytečné estetické formy nebo zbytnělé kusy umění, přichází spíš pocit typu, jakoby tu o umění vůbec nešlo, jako by byla vytěsněna veškerá zažitá očekávání při vstupu do galerie. Nabídnuta je naopak možnost přemýšlet jako prostý občan, jedno jestli je to přemýšlení v galerii nebo na ulici. Vždyť i sama promítaná fotografie má spíš funkci dokumentu, kde stín holubích křídel působí jako lehké oživení něčeho zcela fádního. Znaky reality jsou Danem Vlčkem nastaveny skrze jeho osobní postoje, možná nesouhlas, vědomí individuality v davu a to vše je interpretováno skrze jeho zájmy jako umělce, hudebníka, tichého aktivisty, který pracuje se zvukem jako produkcí hudby (je mj. členem skupiny Reverend Dick ale i sólový Dj), nebo jako člena umělecké skupiny Guma Guar, charakteristické svým politickým radikalismem a nabouráváním zažitých systémů. Tato nota zaznívá i u jeho samostatného výstupu, nicméně reprezentuje poměrně odlišný způsob uvažování, do kterého se vkrádá skoro poetická kritika a přemyšlení nad světem, který uvízl v soukolí technického jazyka, fádnosti a odcizení, kde i mír se stává problémem technologickým.
Radim Langer
Daniel Vlček: Překrývání
Růžový šum je zvuk, který generuje naše prostředí. Je hlubší a ostřejší, než šum kazety, takže je možné jej přirovnat k hučícímu splavu, nebo městskému hluku, kdyby ze stopy žádný zvuk nevyčníval. Jakou má však souvislost s holubicí míru, která kdysi bývala na stěně panelového domu, ale dnes je zazděná přístavkem? Spojení těchto dvou prvků se postupně vyjasňuje.
Daniel Vlček je možná veřejnosti znám jako člen umělecké skupiny Guma Guar, která se zabývá performancemi a prezentací ožehavých politických a společenských témat. Zde však vychází ze svých úvah o vlastnostech a motivech zvuku. Šumy a ruchy, stejně jako nahrávky a meditační hypnotická hudba jsou pro Daniela Vlčka silnou inspirací a sám se o skládání takto působící hudby pokouší. Jde mu zejména o zesílený emocionální vliv na diváka. Před pár lety například instaloval do kadeřnické sušičky vlasů reproduktory, v nichž najednou hrálo asi 60 stop hypnotické či meditační hudby - tento příval „uklidňujících“ vjemů pojmenoval Relaxcore.
Umělec a hudebník Daniel Vlček má za sebou však i empiričtější zkušenost. Pro svou diplomovou práci natočil v roce 2004 tři krátké dokumenty o radioamatérech a jejich technicky náročném koníčku a o uzavřeném informačním světě, který si vytvořili. Kromě radiových vln, jež rozechvívají prostor až za hranice naší galaxie, zajímají Vlčka aktuálně i jedinečné vlnové délky vysílané každou z našich buněk. Podobně jako u včel, i u lidských buněk se ze „zvuku“ našeho těla dá usuzovat jeho vnitřní rozpoložení i zdravotní stav a pak je možné buňky zvukem i léčit. Zvuky a jejich vliv na lidské vnímání reflektuje Vlček ve svých obrazech v pražské galerii Trafačka společně s Matyášem Chocholou. Nevisí tu však partitury, jaké známe třeba od Milana Grygara, ale malby procesů, které umělci proudí myslí, podobných jako při skládání hudby, jako by se pokoušel „bzukot“ svých buněk zaznamenat.
Danielu Vlčkovi se v instalaci v galerii 207 podařilo vytvořit pomocí doprovodného šumu nikoli jen emocionální stopu, ale i významový podtext. Překrývající šum vytváří dojem ubíhajícího času (voda padající přes splav), nebo zakrývání něčeho, co je už minulostí, jako když prastará kazeta víc šumí, než hraje. Podobně je to i s motivem, který Vlček promítal na stěnu. Fotografie renovovaného panelového domu, na němž kdysi byl komunistický symbol – modrá holubice míru. Autor tento znak na základě dřívějších fotografií rekonstruoval a promítl přes záběr současného stavu domu. Symbol už dnes ztratil svůj původní význam, svou obludnost estetického a pojmového diktátu. Stal se prázdnou nádobou ukrytou pod novými vrstvami jako předstíraný poklad, který ale nikdy nebyl cenný. Daniel Vlček tak upozornil na akt archivace našich vlastních myšlenek: nostalgií, podvědomým výběrem konkrétních momentů a neustálým připomínáním jsou vzpomínky překryty vrstvou růžového šumu.
Filip Jakš
foto Rudolf Skopec
Žádné komentáře:
Okomentovat