Sláva Sobotovičová

„Model toho“

Sláva Sobotovičová „Vždy model něčeho“. Tak by se možná dal přeformulovat název výstavy Slávy Sobotovičové, pokud budeme hovořit v souvislostech její práce s výstavou v Galerii 207. Sláva Sobotobičová je umělkyně pracující především s jazykem videa a fotografického obrazu. Často tato dvě média propojuje s instalováním něčeho organického, „živého“ (zpravidla se jedná o rostliny), do prostoru galerie. Samotná tvářnost videí je ovlivněna nahlížením na realitu a jejím pozorováním skrze kameru nebo fotoaparát jako prostředku svrchovaného voyerismu věcí a dějů mnohdy zcela fádních a všedních (masmédia, Pražský hrad a šmejdící kočky nevyjímaje) a objevování jejich těžko dohledatelných předností. Dalším z metodických klíčů, které Slávka uplatňuje především u konkrétních výstav je práce s okolím galerie a přilehlou galerií jako místem, kam je její okolí přenášeno, ať už v podobě fotografií nebo videí (například výstava v galerii Entrance). Podobný princip se objevil i v Galerii 207, kde výstavě předcházelo jakési performativní sžití se s okolím Galerie. Němé videozáznamy zpívání (což byl technický nedostatek v absenci sluchátek) hudebního tělesa Panenské ostrovy před vchodem do galerie a téměř autistické zření (opět za doprovodu zpěvu tentokrát písně Pražský hrad od Miro Žbirky) na panorama Hradčan, jehož silueta zabírá velkou část výhledu z okna ateliéru, kde se galerie nachází. Celá galerie byla připravena jako černá promítací místnost, kde však hned po vstupu do potemnělého prostoru clonila ve výhledu takřka dva metry vysoká rostlina, překrývající svými listy i záři projekce na čelní stěnu galerie. Projekce byla vlastně pozorováním domestikované poštolky a stíny listů rostliny vržené přes projekci videa vytvářely stylizovanou iluzi přirozeného prostředí pro tohoto dravce. V rohu galerie byl na zemi instalován malý foto rámeček s videem zpívání Panenských ostrovů, před vchodem do galerie pak na soklu umístěn druhý foto rámeček, kde zády k divákovi otočená postava zírá z okna na pozadí Hradčan a vykazuje mechanický druh pohybu, doprovázený již zmíněnou písní. Každý umělec si v zásadě vytváří určitý okruh svého zájmu, kde uplatňuje svoji metodu realizace (nebo materializace), která odráží pak i metodu samotného přemýšlení. U Slávy Sobotovičové se často jedná doslova o pátrání skrze médium, se kterým zrovna pracuje. Jakoby záběr kamery byl těkavým okem, které hledá známky pohybu něčeho, co se má stát pohyblivým modelem pro pohled diváka. Někdy neomalené jitření média porušováním konvenčních technických kánonů je nástrojem, který opisuje natáčenou skutečnost, respektive opisuje záměr její transformace. Jindy se modelem stává ona sama nebo osoby z jejího okolí, kdy ve vzájemné interakci dochází k dynamickému tvoření například audio situace (např. zpívání hymny ve vinohradu), která je předmětem pro video nebo fotku. Exteriérový charakter prostředí, který se zdá dominovat ve většině jejích videí, se pak metaforicky odráží v živých artefaktech rostlin, které často figurují v instalacích nebo jsou použity samostatně pod umělým osvětlením naopak ve vnitřních prostorách. Fenomén modelu je tím přítomen i v celku instalace v galerii 207, kde se téměř nabízí celý ateliér s galerií označit za modely této výstavy. Model v práci Slávy Sobotovičové lze spatřovat za účelem jeho pozorování, sugestivního zkoumání všednosti, životnosti a neživotnosti, náhody, ale náhody, která má své koncepční ukotvení v modelu, který je právě sledován skrze jasně vytyčené prostředky. Vždy se však jedná o model, který nás má přivést někam jinam než jen k jeho odrazu v zrcadle, spíš někam za model samotný.

Radim Langer