Zdvojení synekdochy
(Obraz textu a obraz obrazu)
Filip Cenek reprezentuje v prostředí českého současného umění poměrně ojedinělý typ umělce, jehož práce sice nese zřejmé znaky konceptualismu, nicméně za tímto zdánlivě ohraničeným pojmem se skrývá daleko komplikovanější, ba snad niternější způsob uvažování. Cenek přistupuje k fotografickým i filmovým obrazům jako k dokumentům určité časovosti. Vytváří asociace v posloupnostech obrazů, které mohou být samy o sobě zcela náhodné, nicméně jim dává váhu stejně logickou jako je posloupnost naší vizuální paměti. V jednom ze svých projektů například použil fotografické obrazy z rozmezí deseti let a tyto pak promítal chronologicky podle data jejich vzniku a tak vytvářel příběh, nebo spíše fikci příběhu, který se stal jakousi obrazovou materií paměti. Dalším nástrojem je text. Ten není v zásadě nikdy použit jako banální popisovatel nebo ilustrace obrazového materiálu. Text je druhé kolo, které se otáčí v mechanismu Cenkových instalací a uskutečňuje protilehlou formu k vizuálnímu „vyprávění“. To, co je bez jakékoliv spekulace vytvářeno coby fotografie, je pak s velkou mírou vědomí zapojeno do kontextu odvíjení abstraktního příběhu, který se nám má spojit až v našich hlavách pod imaginativní schopností textu, který, ač nejprve působí jako titulkový popis, je vlastně svébytně existující částí v celku.
A tím se dostáváme i k věci, kterou Filip Cenek „inscenoval“ do Galerie 207. Princip plynutí, který je Cenkovou autorskou transformací textu maďarské básnířky, a současně promítané diasnímky, představuje v podstatě zdvojený synekdochický způsob projekce dvou různých částí, označující dva celky v jednom díle. (Synekdocha: označení věci tím, že se pojmenuje její část, nebo označení části tím, že se pojmenuje celek.) Jiným umělcem, který nás při použití slova synekdocha možná napadne je Ján Mančuška, který pracoval v příbuzných intencích s odvíjením protilehlé příběhovosti obrazu a textu v prostoru jednoho díla. Filip Cenek ovšem usiluje spíš o nalezení vhodné funkce náhodného, řekněme skoro konvenčního snímku tím, že vytváří vlastní svět fikce z těchto zcela prostých obrazů (hrající si děti, borovice u moře, anonymní ulice s anonymní architekturou atd.). Zároveň si uvědomuje indexiální, tj. hodnotový charakter fotografických obrazů, jejich střídání, ale i asociativní možnosti barevné nebo černobílé fotografie. Uvažování, které se pohybuje na širokém poli někde mezi filozofickým a poetickým lze vysledovat i v charakteru textu, který je použit v této projekci.
„Mohli jsme žít, jako bychom žili…“ je jedním fragmentem z textu, který plyne v titulkové pozici na promítaných diapozitivech. A z něj lze tušit již zmiňovanou cestu k fikci jako předurčenému celku. Text jsou slova, která si lze představit jako části jednoho obrazu, obrazy jsou součástí jejich sledu, který nelze nijak okleštit racionálním příběhem. Jejich příběh může spočívat právě tak v jejich náhodnosti jako v jejich posloupnosti, která je ovšem obsahově zcela nezávislá a intuitivní. Dokonce i pojetí začátku a konce není zcela jednoznačně dané, lze je jen tušit v určitém úseku, který bychom snad naučeně mohli vnímat podle změny pozice titulku a velikosti písma (např. „JEDNOHO DNE“).
A vlastně tak dospíváme k otevřené platformě, kterou Filip Cenek zpřítomňuje jako cyklické dění, snaží se jakoby marně zaznamenávat to nejkluzčí a tím je čas, který se neustále mění jako součást celku, který visí nad našimi hlavami a my nejsme s to jej zachytit nikdy v jeho úplnosti a tak vzniká ona zdvojená synekdocha, kdy jazyk je textem i obrazem, kterým si celek snažíme přiblížit, zjišťujíce přitom, že minulost v obrazech je fikcí přítomnosti v textu, který právě čteme.
Radim Langer
