12. 11. 2012

Dušan Zahoranský

KABINET LINGVISTICKÉHO KROUŽKU

foto: Iveta Schovancová

5. 11. 2012

Juliana Höschlová

TANČÍ, JAK PÍSKÁŠ

V pondělí 5. 11. v Galerii 207 performovala a představila svou tvorbu mladá umělkyně Juliana Höschlová. Autorka je absolventkou ateliéru Vladiníra Skrepla na pražské AVU. Diplomovala v roce 2011 prací nazvanou Jazyk přátelství. V Jazyku přátelství je zkoumána intimita lidského výstupu při karaoke a v podobném duchu se nesla i samotná performance prezentovaná v Galerii 207.     

Juliana Höschlová se dostala do povědomí veřejnosti hlavně díky výhře Ceny Národní Galerie 333 v roce 2010. Zde se prezentovala sérií tří videí nazvaných Holka z cirkusu, z nichž každé zachycovalo a s mírnou nadsázkou zkoumalo autorčiny nezvyklé tělesné pozice: hýbání ušima, možnosti krku a těla. Pojmenování projektu je odvozeno od lehce artistických pozic, ve kterých se Höschlová zachytila, a od jejich předků spjatých s cirkusem. Tyto výstupy v podobě videí, spolu s instalací a performancí z G207, tvoří jeden celek. Součástí tohoto celku je i Field (Políčko) – další video projekt, který vzniknul během doby, kdy byla Juliana Höschlová na stáži na Tchaj-wanu. Ve Fields je zkoumáno tamější současné umění a prostředí.

Tvorba Juliany Höschlové obsahuje ještě jednu rovinu – drobnější a o mnoho více osobnější zachycování Julianiných psychických stavů a pochodů, prezentované např. výstavou To Be Continued v Galerii Armaturka (Ústí nad Labem 2011). Pro tyto výstupy je nejvýstižnějším slovem arteterapie. Toto slovo je hlavně v konceptuálních rovinách chápáno leckdy spíše negativně. Umělkyně se snažila o propojení těchto dvou pojmů v celkem zajímavý výsledek, nicméně slovo arteterapie převládlo. Julianina potíž s vytvořením komentáře ke kresbám vypověděla, že šlo spíše o pocitové záležitosti.

V projektu Tančí, jak pískáš je zkoumána hranice mezi intimností, trapností, soukromím projevu a improvizováním řízeným divákem. Místnost byla uzavřena plentou, snímána kamerou, divadelně osvícena (něco ve stylu „one man show“). V rohu byl umístěn počítač připojený k serveru youtube. Odtud vedla sluchátka pro Julianu. Za plentou byli diváci sledující přenos záznamu autorky z první místnosti na monitoru. Jednotlivě přistupující diváci chodili za plentu k autorce, aby jí do sluchátek pustili libovolnou skladbu a ona mohla „tančit, jak pískali“.

Zajímavé bylo využití prostoru galerie a rozehrání vztahů mezi dvěmi místnostmi – tedy mezi autorkou a diváky, intimitou a exhibicí. Juliana Höschlová tančila až do vyčerpání.

Text: Lenka Vacková

foto: Iveta Schovancová

29. 10. 2012
NULOVÁ MZDA

V pondělí 29. 10. 2012 proběhla prezentace Iniciativy proti nulové mzdě v rámci programu Galerie 207. Tereza Stejskalová uvedla postoje a názory, které stojí za zrodem inciiativy. Podnět k jejímu vzniku dal článek sociologa Jana Kellera na serveru Novinky.cz. Ten rozebírá problematiku vysoce kvalifikovaných intelektuálů a jejich uplatnění na trhu. Po následné diskusi v Tranzitdisplay v únoru 2012 vznikl otevřený dopis galerijním institucím. Dopis byl mířen na galerie a muzea s pravidelným příspěvkem státu. V dopise se umělci a kurátoři vyjadřují k dosud nezveřejněné nespravedlnosti: neochotě kulturních institucí financovaných státem platit honoráře umělcům. Galerie investují do chodu instituce (energie, rekonstrukce, …), vyplácejí mzdu kustodům, grafickým designérům, ale neplatí umělci, který vytváří podněty, které jsou podstatou toho, proč galerie vůbec existují. Iniciativa požaduje po galeriích, aby sepisovaly smlouvy s umělci, a následně zavedly honoráře pro umělce.

Důvodem může být klima, které v ČR přetrvává. Umělci investují svůj čas, práci a peníze do děl, a posléze jsou vděčni galerii, která dílo vystaví. Galerie se nepředhánějí v tom, koho vystaví a kolik mu zaplatí. Není relevantní konkurence, tudíž trh nefunguje. Vzniká tak úplně převrácený systém, který navenek budí dojem, že vše je tak jak má být. Ale proč umělci přistupují na takové podmínky? Galerie zprostředkovává vztah mezi umělcem a divákem, potencionálním kupcem. Stává se i to, že umělec tvoří dílo přímo do galerie (site specific) a není za to finančně ohodnocen. Pravdou ale je, že galerie samy jsou podfinancovány a bojují o přežití.

Jak to funguje v zahraničí? V Kanadě vznikl v 60. letech plán na státní podporu umělců a posléze byl uzákoněn. V USA vznikla podobná iniciativa nekomerčních galerií zvaná WAGE (Working Artists and the Greater Economy). Mohli bychom se inspirovat i v méně vzdáleném Berlíně. Funguje tu například program DAAD nebo Artforum Berlin. V Berlíně je přirozený internacionální přístup propojující umělce, kurátory a intelektuály. Instituce sdružují zhruba 5000 umělců, z čehož polovina žije v Berlíně. Jsou financovány z rozpočtů státu, města i městských částí. Funguje tu mimo jiné i program výhodných pronájmů ateliérů. Poskytuje 368 prostorů a podporuje umělce pracovními a studijními stipendii. O zdravotní a sociální zabezpečení umělců se stará Künstlersozialkasse. Počet klientů je zhruba 9000 s průměrným platem 11500 €. Rakouská kultura spoléhá na občanskou zodpovědnost, galerie nejsou tolik závislé na státních příspěvcích. Nezávislí umělci v Polsku jsou na tom ještě hůř než naši. Alespoň co se týče sociálního a zdravotního pojištění, to stojí měsíčně v přepočtu více než 5000 Kč.

Po prezentaci se rozpoutala diskuse. Otevřely se různé názory iniciátorů výzvy. Proběhla kritika veřejných institucí. Galerie špatně hospodaří s financemi, kupují „zlaté kliky“ a vytápějí nevyužívané prostory. Miliardy korun jdou do sektorů, které mají s kulturou jen málo společného. Například GHMP má roční rozpočet 114 milionů Kč a na výstavní činnost jde pouhých 12 milionů. Navíc GHMP za poslední rok zakoupila pouze dvě umělecká díla. Moravská galerie v Brně získala ze státního rozpočtu 97 milionů Kč a z toho investovala 114 tisíc do nákupu umění. Samostatné oddělení umění Ministerstva kultury každoročně vypisuje výběrové řízení na granty. Zhruba150 projektů, tedy polovina, grant v hodnotě cca 2 miliony získá, ale vyplacené dotace jdou často na provozní náklady a ne na honoráře umělců.

Do určité doby se zdálo, že bude nedostatek protiargumentů. Je správné dávat peníze za mentální rozměr umělce? Následkem může být škatulkování umělců a tabulkové rozdělení platů. A otevírá se komplikovaná síť problémů. Nežijeme v utopické společnosti, kde by všichni pracovali zadarmo a s radostí. Jedině snad v severských zemích relativně funguje model, kdy lidé platí vysoké daně, podporují znevýhodněné jedince. Ale hlavně je méně těch, kteří toho zneužívají. Dá se očekávat argument, že v době krize nejsou prostředky na řešení „nulové mzdy“. Ale tento problém byl už před krizí. Na umění se nedá šetřit. Ušetřit by se dalo například na dalším zadlužování státu. (Státní dluh je zhruba 1,5 bilionu Kč. Roční úroky a správa dluhu činí 78 miliard Kč ročně. Rozpočet Ministerstva kultury je asi 7 miliard.)

Iniciativa proti nulové mzdě nepředkládá žádná řešení. Jejím záměrem je rozpoutat diskusi. Nenese tudíž zodpovědnost za následné kroky.

text: Lucie Patáková

foto: Matěj Pavlík

22. 10. 2012

Pavel Havrda

Tajemství zelné brukve 

Galerie 207 většinou svádí k hodně reduktivním formám prezentace současného umění. Zda je však výhodou pro vystavujícího umělce, když v konceptuálním stylu pracuje soustavněji, není tak jisté.

Pavel Havrda má za sebou hned několik galerijních výstupů, kde se bezesporu představil jako konceptuální umělec pracující s minimálními výtvarnými prostředky. Ať již šlo o výstavu v galerii Vitrýnky, galerii Buňka nebo Jelení, vždy se tomuto autorovi jedná spíše o nějaký univerzální princip než o materiální hodnotu díla. Havrda pracuje s nalezenými objekty, geometrií a principem náhody. Jeho objekty a instalace přitom nesou i jakýsi nádech vědeckosti.

Co do konceptuálního charakteru ani „Zelné Brukve“ nezklamaly. Postprodukčně vyčištěné skeny listů čínského zelí pod sklíčky na dřevěných krabičkách rotundovitého objektu, to všechno dohromady přesně odpovídá požadavkům, které na sebe klade konceptuální umělec dnešní doby. Nic, co by vybočovalo z normy, jak má umění tohoto typu vypadat. Téma košťálové zeleniny jak by smet. Originalita tkví někdy v nápadu, někdy zase v tom, jak se umění snaží šokovat. Tajemství Zelné Brukve možná invenci trochu postrádá, přesto křehkosti krabičkových objektů nebude nikdy dost. Havrda pro galerii 207 vytvořil velice subtilní a sofistikovanou instalaci.   

text: Kryštof Vancl

foto: Matěj Pavlík

8. 10. 2012

KAMRAN DIBA
Hřejivé a lidské. Lidská přítomnost v zastavěném prostředí

O interakci, živosti, řízení a překvapení.

Diskuse o otázkách sociální psychologie a její aplikace v prostoru a konkrétních projektech.

Kamran Diba (1937) je předním íránským architektem. Diba opustil Írán a svou úspěšnou společnost DAZ Architects, Planners and Engineers v roce 1978, rok před islámskou revolucí. Poté působil v Londýně a Washingtonu; dnes pracuje v Paříži a Costa del Sol.

Jako architekt a vlivný kulturní činitel Kamran Diba vytvořil v Íránu řadu novátorských institucí, zejména muzeum a několik kulturních center. Jako architekt a později první ředitel Muzea současného umění v Teheránu Diba nashromáždil výraznou sbírku moderního a současného umění.

Jeho architektonická tvorba je ovlivněna domácím prostředím. Diba kombinuje modernismus s hlubokou vírou v kulturní kontext a kontinuitu. Ve svém díle se zaměřuje na sociální interakci a na individuální psychologický prožitek zastavěného prostředí.

Za svou práci Shustar New Town, která byla představena na bienále v Benátkách a na putovní výstavě Los Angeles Museum of Contemporary Art At the End of the Century, Diba získal ocenění Aga Khan Award. Diba zasedá v různých mezinárodních architektonických porotách a intenzivně přednáší.

http://kamrandiba.com/

Přednáška je součástí projektu Noama Daroma Sbírka moderního umění v Teheránu a já.

Během své pražské přednáškové tour Kamran Diba vystoupí rovněž na FA ČVUT a v DOX.

KAMRAN DIBA
Warm and Human: Human experience in built environment

About interaction, animation, control and surprise.

Discussion of issues concerning social psychology and how they are adopted to space and some projects.

Kamran Diba (1937) is a prominent Iranian architect. He left Iran and his well established practice called AZ Architects, Planners and Engineers in 1978, a year before the Islamic revolution. Since then he has worked in London and Washington D.C.; at present he works in Paris, France, and Costa del Sol, Spain.

As architect planner and cultural promoter Kamran Diba has created many innovative institutions in Iran, namely a museum and several cultural centers. As architect and later on as founding director of Tehran Museum of Contemporary Art he amassed a sizeable collection of modern and contemporary art for the museum.

His architectural work has a touch of vernacular. Although a modernist, he believes strongly in cultural context and continuity. Diba’s work focuses on social interaction and individual psychological experience of the built environment.

Diba is an Aga Khan Award winner for his work Shushtar New Town, which has been exhibited at the Venice Biennale and in the Los Angeles Museum of Contemporary Art’s traveling exhibition At the End of the Century. He has served on international architectural juries and has lectured widely.

http://kamrandiba.com/

The lecture is part of  the Noam Darom’s project The Collection of Modern Art in Tehran and I. In the course of his Prague lecture tour Kamran Diba will also have lectures in FA ČVUT and DOX.

foto: Iveta Schovancová

Debata „Proměna“ Nuselského mostu, 1. 10. 2012

foto Matěj Pavlík

„Proměna“ Nuselského mostu

Program Galerie 207 ve školním roce 2012/2013 bude zahájen v pondělí 1. 10. 2012 debatou „Proměna“ Nuselského mostu, které se zúčastní Vít Svoboda, Lucie Stejskalová, Pavel Karous a Tomáš Pospiszyl. Začátek debaty v 18:00 v posluchárně 215, od 19:00 volné pokračování v Ateliéru 207.

Cílem debaty je z mírného odstupu reflektovat nedávnou kauzu pokusu o výmalbu pilířů Nuselského mostu. Na pozadí tohoto případu bude položena řada obecných otázek: Jak se dnes vztahovat k architektonickému dědictví minulého režimu? Z čeho vycházejí a k čemu vedou snahy „polidšťovat“ městské prostředí přetíráním šedých ploch přívětivými odstíny? Jak se v posledních letech proměnil vztah politického a ekonomického establishmentu ke street artu a graffiti? Jakým způsobem dnes (ne)probíhá debata s odborníky a veřejností při rozhodování o zásazích do městského prostoru? 

Petr Lysáček: Divočák z Paťanky

Lepší kanec ve tmě než umělci v okolí

Umělce Petra Lysáčka můžeme znát jako někdejšího člena skupiny Pondělí, ustavené, a pak i rozpuštěné, za jeho studií na AVU. Skupiny, jejíž velmi volné programové tvoření se zakládalo na věcech denní potřeby, manipulovaných ready-mades, jakož i na absurditě a banálním patosu či mystifikaci. Podobně fungují zmíněné mantinely i v Lysáčkově samostatné tvorbě. Jako umělec působí téměř neuchopitelně právě proto, že jeho umělecká produkce je naproto variabilní. Pokud jsem v předchozím textu mluvil o různorodosti práce Petra Písaříka, pak v případě Petra Lysáčka se jedná o dvojnásobou šíři formálního spektra. Srovnání těchto dvou autorů nicméně není náhodné už proto, že byli dvěma z celkových pěti členů skupiny Pondělí. A i Lysáček, podobně jako Písařík, je fascinován recyklačními postupy a materiálovou svobodou. 

Výchozím médiem je pro něj objekt. S významem toho, co vše může slovo objekt v důsledcích znamenat si Petr Lysáček nezřízeně, často až dětinsky pohrává. Pohybuje se v šíři médií od zmíněného hmotného objektu přes fotografii a malbu až k počítačovým simulacím. Do toho je nutné zahrnout neustálý experiment a překvapení nad nejrůznějšími materiály. Objekty pro esteticky zakoušená a znovu přetvářená média jsou často absurdní situace všední reality nebo sama vizuální potažmo masmediální skutečnost, které Lysáček sesbírává a pak smíchává do konstelací své vlastní informace. Humor střídá vážnost nebo jasně distancovaná přetvářka. Způsob, kterým glosuje, však není banální, tak jak se může zprvu zdát. Přímočarost exponované banality má svoji „dobu nasvícení“. Hledá silová pole a vzájemné vztahy i mezi lidskými subjekty nebo skupinami. Používá symboly. Je si velmi dobře vědom i role vlastních umělců a jejich vztahů, tužeb a malicherností. Což se pak, již skrytěji, ale přece jen, objevuje v některých jeho dílech. 

Zatím poslední Lysáčkova (umělecká) cesta vedla přes jeden z pražských lesoparků, poblíž vilové čtvrti Baba. Při jedné ze svých nočních procházek narazil, v tmou zahaleném lese, na kance, který s děsivým chrochtáním prolétl kolem jeho zkoprnělého těla. Následující dny se rozhodl výskyt zvířete lokalizovat a dohledat fakta jeho výskytu. Poblíž místa předešlého střetu našel „vanu“, tedy obvyklé bahnité odpočívadlo a rochniště divokých prasat. Rozhodl se využít této zkušenosti k výstavě. Výstavou jsou ve výsledku zčásti fotografie, které takřka komiksově dokumentují celý příběh zprvu beztarostné a idylické procházky (s manželkou a dítětem v kočárku), ohledání místa, a postupně zahrnují i přibližnou rekonstrukci nočního střetu. Jako ukončení celého procesu lze vnímat rozhodnutí kontaminovat zmíněnou „vanu“ vlastním pachovým pižmem-svou močí. Na čelní stěně Galerie 207 objekt této události připomíná silikonová kresba kance z anfasu. A konečně posledním, a neméně zásadním, dílcem je tu barevně vytištěná mapa včetně lokalit nejbližších místu události. Tam lze také číst vyznačený „výskyt“ potenciálních zpřízněnců (nebo snad i nezpřízněnců?) z řad umělců či s uměním souvisejích individuí (například v blízkosti bydlící Vasil Artamonov nebo David Kořínek anebo instituce Narodní technické knihovny ad.). Výskyt divočáka je zde adekvátní součástí těchto lokací. Petr Lysáček nijak nespekuluje. Jde zcela vážně o ukazování na skutečnost, která jakoby najednou s uměním nesouvisela. Její odhalení v rámci galerie se přitom opět uměním stává. Ale nečekanost umělecké skutečnosti jako by byla potřebná pro umělcův svobodný dech. Někdy je asi lepší kance nespatřit, avšak moc dobře o něm vědět. A Petr Lysáček to moc dobře ví…

Radim Langer

                                         tttt