NULOVÁ MZDA
V pondělí 29. 10. 2012
proběhla prezentace Iniciativy proti nulové mzdě v rámci programu Galerie 207. Tereza
Stejskalová uvedla postoje a názory, které stojí za zrodem inciiativy. Podnět k
jejímu vzniku dal článek sociologa Jana Kellera na serveru Novinky.cz. Ten
rozebírá problematiku vysoce kvalifikovaných intelektuálů a jejich uplatnění na
trhu. Po následné diskusi v Tranzitdisplay v únoru 2012 vznikl otevřený dopis
galerijním institucím. Dopis byl mířen na galerie a muzea s pravidelným
příspěvkem státu. V dopise se umělci a kurátoři vyjadřují k dosud nezveřejněné
nespravedlnosti: neochotě kulturních institucí financovaných státem platit
honoráře umělcům. Galerie investují do chodu instituce (energie, rekonstrukce,
…), vyplácejí mzdu kustodům, grafickým designérům, ale neplatí umělci, který
vytváří podněty, které jsou podstatou toho, proč galerie vůbec existují.
Iniciativa požaduje po galeriích, aby sepisovaly smlouvy s umělci, a následně
zavedly honoráře pro umělce.
Důvodem může být klima, které
v ČR přetrvává. Umělci investují svůj čas, práci a peníze do děl, a posléze
jsou vděčni galerii, která dílo vystaví. Galerie se nepředhánějí v tom,
koho vystaví a kolik mu zaplatí. Není relevantní konkurence, tudíž trh
nefunguje. Vzniká tak úplně převrácený systém, který navenek budí dojem, že vše
je tak jak má být. Ale proč umělci přistupují na takové podmínky? Galerie
zprostředkovává vztah mezi umělcem a divákem, potencionálním kupcem. Stává se i
to, že umělec tvoří dílo přímo do galerie (site
specific) a není za to finančně ohodnocen. Pravdou ale je, že galerie samy jsou
podfinancovány a bojují o přežití.
Jak to funguje v zahraničí? V
Kanadě vznikl v 60. letech plán na státní podporu umělců a posléze byl
uzákoněn. V USA vznikla podobná iniciativa nekomerčních galerií zvaná WAGE (Working Artists and the Greater
Economy). Mohli bychom se inspirovat i v méně vzdáleném Berlíně.
Funguje tu například program DAAD nebo Artforum Berlin. V Berlíně je přirozený
internacionální přístup propojující umělce, kurátory a intelektuály. Instituce
sdružují zhruba 5000 umělců, z čehož polovina žije v Berlíně. Jsou financovány
z rozpočtů státu, města i městských částí. Funguje tu mimo jiné i program
výhodných pronájmů ateliérů. Poskytuje 368 prostorů a podporuje umělce
pracovními a studijními stipendii. O zdravotní a sociální zabezpečení umělců se
stará Künstlersozialkasse. Počet klientů je zhruba 9000 s průměrným platem 11500
€. Rakouská kultura spoléhá na občanskou zodpovědnost, galerie nejsou tolik
závislé na státních příspěvcích. Nezávislí umělci v Polsku jsou na tom ještě
hůř než naši. Alespoň co se týče sociálního a zdravotního pojištění, to stojí
měsíčně v přepočtu více než 5000 Kč.
Po prezentaci se rozpoutala diskuse. Otevřely se různé názory
iniciátorů výzvy. Proběhla kritika veřejných institucí. Galerie špatně
hospodaří s financemi, kupují „zlaté kliky“ a vytápějí nevyužívané prostory.
Miliardy korun jdou do sektorů, které mají s kulturou jen málo společného.
Například GHMP má roční rozpočet 114 milionů Kč a na výstavní činnost jde
pouhých 12 milionů. Navíc GHMP za poslední rok zakoupila pouze dvě umělecká
díla. Moravská galerie v Brně získala ze státního rozpočtu 97 milionů Kč a z
toho investovala 114 tisíc do nákupu umění. Samostatné oddělení umění Ministerstva
kultury každoročně vypisuje výběrové řízení na granty. Zhruba150 projektů, tedy
polovina, grant v hodnotě cca 2 miliony získá, ale vyplacené dotace jdou často
na provozní náklady a ne na honoráře umělců.
Do určité doby se zdálo, že bude nedostatek protiargumentů. Je správné
dávat peníze za mentální rozměr umělce? Následkem může být škatulkování umělců
a tabulkové rozdělení platů. A otevírá se komplikovaná síť problémů. Nežijeme v
utopické společnosti, kde by všichni pracovali zadarmo a s radostí. Jedině snad
v severských zemích relativně funguje model, kdy lidé platí vysoké daně,
podporují znevýhodněné jedince. Ale hlavně je méně těch, kteří toho zneužívají.
Dá se očekávat argument, že v době krize nejsou prostředky na řešení „nulové
mzdy“. Ale tento problém byl už před krizí. Na umění se nedá šetřit. Ušetřit by
se dalo například na dalším zadlužování státu. (Státní dluh je zhruba 1,5
bilionu Kč. Roční úroky a správa dluhu činí 78 miliard Kč ročně. Rozpočet
Ministerstva kultury je asi 7 miliard.)
Iniciativa proti nulové mzdě nepředkládá žádná řešení. Jejím záměrem je
rozpoutat diskusi. Nenese tudíž zodpovědnost za následné kroky.
text: Lucie Patáková
foto: Matěj Pavlík
Žádné komentáře:
Okomentovat