Barbora Pivoňková: Jsme tu pro nás

Příliš čitelný dialog

Někdy se domníváme, že svět k nám určitým způsobem promlouvá. Většinou to však jsou naše projekce. V lidském očekávání už je zárodek toho, co vnímáme při pohledu na místa, jimž přikládáme význam. Barbora Pivoňková jako by se svými dřívějšími díly snažila dokázat, že nejde jen o pocity vyvolané autorčiným předpokladem, ale o skutečné vnímání dějů, které se do místa zapsaly.

V sérii Locus delicti fotografovala místa, kde došlo k různým vraždám. Záběry koncipovala tak, aby v jejich středu vždy bylo „místo doličné“. Nic, z něhož je patrné, že se tam něco odehrálo. Popiska pak uváděla jméno a věk zavražděných. Ve svém video-projektu Crosstimer pak poeticky interpretovala vojenský konflikt na arménsko-tureckém hraničním území: V zatáčkách kaňonu dohledala skrýše, z nichž vesničané útočí na projíždějící turecké vojáky. Záběry z úhlů pohledu obou zúčastněných stran i záběry „zvenčí“ konfliktu okomentovala popisem konfliktu. Oba příklady ukazují, jak zátěž informací o pozadí problémů ovlivní vnímání snímků.

I u jiných děl je až problematické množství informací, které k nim autorka dodá. Jako by chtěla pečlivě okomentovat situaci a navést diváka na správné čtení. Vše je ukotveno, uzavřeno, dovysvětleno. Nebylo by lepší trochu počítat s nedorozuměním (vyplývajícím z podstaty umění jako média) a nechat diváka něco si domyslet?

Na druhou stranu je možné říci, že Barbora Pivoňková se svým čitelným jazykem pouští do společenského dialogu. Zaujímá pozici umělce poeticky komentujícího současné problémy. Umělce, který už se nevyděluje do svého vnitřního světa, ale zasahuje do společného prostoru.

V instalaci v Galerii 207 Jsme tu pro nás Barboru Pivoňkovou zajímají role zaměstnanců státních úřadů, kteří se schovávají za skleněnými přepážkami s vymezeným prostorem pro dorozumění. Politika těchto vztahů podléhá přímým rozkazům nadřízených, kteří však se za bariérami neocitají. Právě proto jsou žádosti zákazníků přísně omezeny možnostmi modelů k jejich vyhovění. Za stěnou z mlžného skla s několika otvory pro akustickou komunikaci tak můžeme najít jakýkoli předmět, zpravidla však nic osobního, emocionálního. Vejce vypadlé z hnízda – „vytržené vztahy“. Přepážka umožňuje představit si a vyložit tento objekt takřka jakkoli. Vytváří totiž dojem, že se za ni nikdy nedostaneme. A tento dojem umisťuje na druhou stranu bariéry opět naše projekce, ideály, ne-li přímo naděje.

Paradoxně zábrana vztahů v nás vzbuzuje dojem, že jedině ona umožňuje jakýkoli vztah. „Dnes už nám zbylo k vyslovení našich přání jen pár otvorů, vzbuzující pocit empatie těch, co jsou zde jen pro ně,“ vysvětluje autorka sama.

Filip Jakš

„Přijde paní k přepážce a povídá: Dobrý d….“

Společnost a s ní příslušná doba, jako tomu bylo vždy od vzniku buržoazie a byrokratických ideologií, produkuje i své příslušné umělce. Jednak ty, kteří s ní splývají (což nemusí nezbytně znamenat ztrátu v davu) anebo ty, kteří hledají svá kritická vymezení vůči umělým konstrukcím systému, snažíc se přitom neztratit svou uměleckou důstojnost. Na tomto místě nás zřejmě zajímá ten druhý příklad. Avšak možná o to více problematický.
Hodnotový bestiář lze číst a napadat v každém čase. I tlaky, které nám dnešní přepážková nebo pouliční reklamní a letáková byrokracie vnucuje lze (bohužel jen metaforicky) vysvléci do naha. Umění jak známo, je jistým způsobem odkázáno na svou schopnost práce s přenášenými znaky vnějšího světa, samo se stávajíce vnějškem uvnitř. A to i v mezích, kdy může být téměř „nepolapitené“ jako hmotná struktura.
Barbora Pivoňková inscenovala do galerijního prostředí hned několik vnějších znaků. Čtení jejich posloupnosti a vzájemné výlučnosti je zcela jasné i jasně zastřené zároveň. Průsvitná fólie, „kopie“ přepážkového skla s kulatými otvory „mikrofonu“, skrze který máme chrlit požadavky a současně plošně spatřit požadavky a příkazy na ústech úřednice. Namísto úřednice vidíme opět metaforu, a sice konce a začátku nebo naopak. Nebo (vztaženo výlučně k umění) se může jednat o metaforický vztah požadavků mezi divákem a dílem? Hnízdo, stopa po hnízdě a vejce. Není zde vyprázdněnost ani přesycenost. Ani jednoho ani druhého fakticky dosáhnout nelze, pokud budeme myslet zcela materialistiky. Je pak schopna uměle incenovaná organika skutečně reprezentovat uměle utvářený systém, respektive subjekt, který je jeho součástí?
Výstavu uvozuje krátké prohlášení umělkyně s odkazem na francouzského filozofa a sociologa Gillese Lipovetskeho. Tento příklad myšlení je u podobného tématu na místě. Nicméně Lipovetsky není v zásadě radikálním kritikem postindustriální společnosti. V jeho textech zaznívá určité kritické smíření s vyprázděním hodnotových fenoménů a bizardních úkazů ve strukturách společnosti. Důležitý je jeho popisný a analytický imperativ, a právě ten přináší určitý neklid z poznávání své soušasnosti. Ta se však dle mého názoru od doby publikování jeho textů u nás (nemluvě o originálu) ještě o kus pohnula.
Výsledkem je inscenace divákova pohledu na pohled umělkyně. Stále však vyvstává otázka na kolik je jasně předložená sekvence objektů, spatřitelných skrze kutaté otvory, zaměnitelná? Není to jen „barthesovský“ mýtus? Jsme skutečně schopni nahlížet skrze daný systém svododně na předloženou reprezentaci s tím, že ji proměníme ve slepici nebo třeba v zrní? Není předložené tajemství už dopředu odhalené? A kde je bod umělecké energie, v níž by umělec dosáhl absolutní katarze, smějíce se zvenčí? Je tedy předložená struktura skutečně zaměnitelná? Nezaklínáme pak uměním sami sebe jako ty, kteří vytvářejí jen svoji mytologickou distanci?

Radim Langer

foto Matěj Pavlík