Postava umělce jako člověka, který přináší vize, není zdaleka novým objevem. Je spíše dědictvím romantismu. V současném kontextu života v silně racionalizované a konzumní společnosti panuje určitá nadvláda intelektulizace umění nebo jeho intelektuální prezentace a interpretace. V takové obecně vžité umělecké realitě je pak umělec-malíř, který rád mlčí o své práci, jen proto, že naprosto věří v možnost přenosu vkládané vizuální a materiální informace, velmi příjemnou výjimkou, aniž bychom chtěli nebo měli být podezřívaví a náchylní k nařčením z umělé pózy či arogance a domýšlivosti. Zvláště pokud se jedná o dnes tolik problematizované a zaroveň tak klasické médium, jakým je malba nebo závěsný obraz.
Dnešní rok je mnoha lidmi, včetně astrologů a astronomů, předvídán a vykládán jako velmi problematický, ba konečný pro lidskou společnost. Předpovědi o velkých změnách a katastrofách se opírají především o fakta obsažená v mayském kalendáři. Jsou předvídány například výbuchy na slunci a jejich negativní vliv na zdroje elektrické energie na celé planetě Zemi. Společně s těmito domněnkami lze zmínit i film režiséra Rainera Wernera Fassbindera – V roce se třinácti úplňky. Podobně komplikovaným byl totiž i rok 1978 (do nějž je film situován) nebo 1992. A to zejména pro lidi, kteří svět a své lidské okolí vnímají silně emotivně. Práce Viktorie Valocké, tedy především ta poslední, je sérií temných olejomaleb. Z materie plátna se vynořují jen elementární znaky, které odkazují svým kruhovým tvarem k vesmírným tělesům jako měsíci, slunci či planetám a „hloubka“ malovaného povrchu se jeví jako svébytná modifikace žánru krajinomalby.
Umění dnes v mnoha směrech usiluje o čím dál větší integraci do sociálních vazeb společnosti. Snaží se naplnit avantgardní sny (nebo je alespoň demonstrovat) a to splynutím umění a života a spouštěním vzájemných mechanismů mezi nimi. Tyto tendence pak v zásadě vylučují roli klasických médií jako „pouhých předmětů, které máme pozorovat“. Předměty, jako jsou právě i obrazy na stěně, přinášejí formální zprostředkování umělcovy vize, prožitku, emoce nebo intelektuálního názoru. Malba je v této snaze jistým způsobem zakletá a mnohdy neúspěšná (především při pokusu o znázornění světa a jeho nápodobu). Nicméně současný německý teoretik umění Jan Verwoert přikládá umění v jeho nehybné předmětnosti téměř magickou moc a spirituální důležitost. Zlo vnějšku je umělcem zaklínáno do uměleckého díla, kde jej pak můžeme spatřit, a to tím způsobem, že je nám umělcem zprostředkováno jako vize, hmotná schrána jeho vnitřního pohledu na vnějšek.
Tímto způsobem se snad lze vztahovat i k práci Viktorie Valocké, jejíž dosavadní tvůrčí energie v sobě často koncentruje zcela podprahové přivlastňování si vizuálních forem a esteticky poutavých materiálů a jejich případnou kombinaci. Zejména v kolážích je cítit určitá blízkost k modernistům jako byli Karel Teige, Jindřich Štýrský nebo naopak postmoderní hra a experiment s obrazovým materiálem u Sigmara Polkeho. Tvary a barvy mohou být slovy, kterých není potřeba. Stejně tak princip vnitřních pocitů konečnosti nelze skrze vizuální zážitek zcela dobře popsat. Malba sama o sobě není schopna vyprávět příběhy, ale v určitém momentu je schopna být vizionářsky silnou reprezentací. Může se stát skutečně magickým předmětem, jehož pozorování nám osvětlí cestu k možnostem, jak myslet svět například skrze temnotu barev. Stejně tak je malba, která se sama usvědčuje ze své formální krásy a šalebné působivosti, opět dokladem smyslu její permanentní existence, neboť k těmto předpokladům je svým způsobem odsouzena. Krása je vítězstvím v temnotách zlé předtuchy.
Radim Langer
Pozice měsíce
„Rány se hojí lépe, když byl zákrok proveden za ubývajícího měsíce. Rostliny zasazené za přibývajícího měsíce lépe rostou.“ Pro někoho to může být pověrčivost, pro jiného zkušenosti generací, které byly schopny naslouchat přírodě. Viktorie Valocká se ve svých obrazech v galerii 207 zabývá „řešením problému s měsícem“.
O měsíci v úplňku se říká, že je plností a naplněním protikladů – slunce se odráží v měsíci a naplňuje silou a aktivitou většinu živočichů, včetně člověka. Viktorie Valocká zobrazuje lunu v mnoha variacích, zejména zakryté lazurou, nebo tmavými odstíny. Snaží se tím poukázat na skryté síly, které člověka ovlivňují, aniž si to uvědomuje. Její intuitivní přístup k tématu více zakrývá, než odhaluje a proto také autorka o svých pracích nerada mluví. Obrazy by měly, podobně jako měsíc sám, působit na podprahové úrovni a verbalizace zobrazeného tak vždy podléhá nepřesnostem.
Měsíc však pro ni není jen tvůrčí silou, ale také nebezpečím. Vesmírná tělesa – slunce a měsíc – kolují kolem nás a „neustále dohlíží“ na lidskou činnost. Snad i proto se umělkyně zhlédla v posledním filmu Larse von Triera, Melancholii. Vesmírné těleso nás provází celým filmem coby memento mori. Film je vlastně metaforou pro všechna nebezpečí lidské záhuby a tuto metaforu je snad možné přenést i na aktuální výstavu. Když se v závěrečné scéně filmu ukazuje, že srážka planet skutečně nastane, nejpřirozenějším řešením se ukazuje přijmout tento úděl a smířit se se svými nejbližšími. Člověk si tak neustále musí připomínat, že je jen dočasným obyvatelem tohoto světa.
Výstava, stejně jako film, nabízí mysli podobné již mnohokrát přebrané rezultáty. Vyobrazení měsíce by se tak dalo označit jako „epistémé vizuální kultury“. Působení luny je nezpochybnitelné, přesto jeho strohé opakování vyzní poněkud nejapně, pokud z něj divák necítí osobnost interpreta známých vjemů, jeho dojmy, pocity – niternost neartikulovanou do znakovosti slov, před kterou varuje Boris Groys. Vše pak záleží hlavně na tom, z jaké pozice jsou divákům předkládány. Nejlépe se jeví mlčenlivá pozice měsíce samého.
Filip Jakš
Žádné komentáře:
Okomentovat