Pozdrav masturbantům, pozdrav masturbantův
Téma
onanie jako subjektu umělecké introspekce není ničím ojedinělým. Lze si
ji stále představovat jako mlžný opar na nedávném a současném nebi
umění: umělcova ruka na přirození jako neustálé vzývání obrazů a objektů
vlastního ega (tato sexuálně podbarvená introspektiva se traduje od
psychoanalýzy S. Freuda a archetypální psychologie C.G.Junga). Tělesný
pojem onanie, vědomí svého přirození jako zdroje tvůrčí energie, je
často zneužíván buďto samotnými umělci nebo uměleckými literáty či
teoretiky k pojmenování narcistní zahleděnosti do sebe sama (své
mytologické a heroické osobnosti, individua emocí a hormonů) tak
zahleděnosti do formálních útrob médií, projektování jednoho přes druhé.
Umělecká onanie je uzmuta jedním umělcem jako vědomé téma a jím pak
také vystavena jako „onanie těch druhých“.
Výstava
Ladislava Vondráka v Galerii 207 je toho přesným příkladem. Instalace
je prostá: několik fotografií v řadách pod sebou dokumentuje autorovu
masturbaci. Na protější stěně je totožné množství fotografií ve stejném
pořadí; po krátkém pozorování přichází zjištění, že se jedná o zdvojenou
identickou sérii. Posledním objektem v galerii je stůl, na němž jsou
položeny tři projektory vrhající, jedno přes druhé, barevná pole na
fotografii ze stejné série (ta zachycuje autorovu horizontální erekci).
Výstavou
Vondrák zamýšlel, a to již v jejím pojmenování, dosáhnout
intelektuálního bodu, který znamená odvržení diváckého (i autorského)
pohledu od vystaveného umění s pocitem jistého vědomí i znechucení a
následného zamyšlení, ba prozření. Zároveň však nabízí totéž (tedy obraz
obscénně působícího aktu veřejného ukájení), jen překryto pestrými
barvami projektorových žárovek. Výstavou také chtěl, jak naznačil,
komentovat formalistní práci a operování s technickým jazykem fotografie
jiných umělců. Konkrétně (ale nejenom) práci umělkyně, vystavující v
protějším Rudolfinu, Shirany Shahbazi. Ale chvíle, v níž spatřujeme
výstavu a, do níž Ladislav Vondrák vkládá obrat od „masturbace“
„masturbací“, přináší další problém. A sice zplošťování a zjednodušování
si svého vlastního postoje. Být v opozici vůči věcem formálním a
vyslovit je jako formální masturbaci je zcela ploché tvrzení, úsečné
prohlášení. Takový postoj nepřináší ani skořápku, natož celé vejce.
Opozice tohoto druhu se stává opět jen formálním obcováním s útrobami
média, obcováním s obrazem penisu: výsledkem je zjednodušující
modernistická serialita a dořečenost. Vysloven je pouze paradox. Avšak
ani ten není paradoxem, který by analyzoval příklon některých umělců k
estetickým kvalitám technického světa fotografie, formální semknutí s
obsahem apod. Estetika vzešlá z těchto zdrojů (doslova energetických
zdrojů jako lampy, světla, žárovky atd.) může využívat zmíněné
prostředky legitimně, i přesto, že se nabízí je osočit z přílišného
vyprázdnění atd. Ohraničení takového problému formátem jen a jen
masturbačním legitimní není. A to zcela v souvislosti s autorovým
předešlým uvažováním.
Vondrák
byl dosud více znám jako autor videí. V těch se objevuje, již zmíněné,
tělesné myšlení v rámci technických obrazů (pohyblivých i statických):
limity těla měřené s limity média nebo s aktéry před kamerou. Videa
nejsou lineárními příběhy, ale daleko více záznamy „tělesného
zrcadlení“. Také oko kamery je vtahováno do děje podobně jako sám autor,
jako konající, přímý zprostředkovatel sdělení. Zde ale, v této výstavě,
autor Ladislav Vondrák zakopl o svůj vlastní úd.
Radim Langer
foto Adéla Kremplová
Žádné komentáře:
Okomentovat