Projekce vnitřního obrazu a uplatnění sběratelské
funkce kamery: nelineární příběhy
Spolupráce
a participační charakter uměleckých výstupů lze označit za rozšířený a stále se
šířící fenomén v obecném měřítku českého umění posledních takřka patnácti
let. Mnohdy se jedná o od začátku jasně ideologicky definované skupiny a jejich
strategicky formulované cíle, jindy zase o spontánní interakce mezi několika
spřízněnými osobnostmi. Spolupráce v obecném významu znamená pro uměleckou
praxi znejistění archaické role solitérního umělce. Umělec, jeho hrdinské
autorství, je těmito strategiemi často odsunut do přítmí nepodstatného sdělení.
Co se jeví o to závažnějším, je doména spontánního bratrstva. Skupinové tvoření
a jeho několikanázorová podpora je v tomto případě mnohem věrnějším
zrcadlením podstaty společenské (sociální) funkce umění. Je obrazem sociálního
života umění nikoli už jen umělce.
Skupinově
tedy zní i výstava, jejímiž hlavními aktéry jsou nakonec a především Michal
Kindernay a Jan Žalio. Podpora jejich dalších dvou kolegů, Lucie Buchvald a
Lubomíra Rothbauera, zůstala materiálně skryta. Její působení je však zřetelně
cítit jako efemérní extrakt v uvedeném autorství výstavy jako výsledku
společného přemýšlení. Žalio i Kindernay hojně využívají pohyblivého obrazu
kamery a animace či kresby, která s ní může souviset. Kindernay postupuje
jistým způsobem jako sběrač pohyblivých obrazů reality, jíž se rozhodne
s kamerou projít. Materiál, který takto utrží, pak dále zpracovává jen
minimálně. Obraz je mnohdy trhavý, přerývaný a překrývaný různými chybami nebo
barevnými filtry. Pohyb obrazu opisuje i pohyb tělesný. Výslednicemi práce Michala
Kindernay jsou tak mnohavrstvá zachycení fyzického „procházení“. Situace
městské zástavby včetně všemožných vlivů okolí střídá manuální hra s pozicí
kamery nebo její zapnutí jen v určitém momentu. Do autorova záměru lze
takto například zahrnout i jistý ekologický postoj, kdy například natáčí jindy
velmi rušnou ulici ve chvílích, kdy je naprosto prázdná a dává tak pocit
volného občanského pohybu. Autor jej „sbírá“ zapnutou kamerou. Tomu však
předchází obsahová nastavení a rozhodnutí, kterými vymezí svůj postup jako
svébytný dokument bez naléhání pouze na jeden střed zájmu.
„Mikroprojekční
místnost“-malý dřevěný box se dvěma projekcemi uvnitř- působí v této výstavě
jako komplementární složka. Jedná se zároveň o dílo ústřední. Základem je původně
větrná kamera Michala Kindernay. Je tedy schopna natáčet jen za přispění větru.
Divák smí nahlížet jedním okem skrze malý otvor dovnitř, jakož i škvírou po
obvodu bedýnky. Dřevěná, uzavřená krabice se tady ovšem stává jakýmsi soukromým
kinosálem, který lze spatřit jen částečně, zvenčí. Obě videa uvnitř jsou znakově
sjednocena prostředím moře. Na čelní promítací plochu je vržen stín objektu
-„ptáčka“- instalovaného nejblíže oku. Druhá projekce obsahuje podobně jako ta
čelní jakýsi pomalý a pozvolný pohyb. Zobrazuje lidskou figuru v oslnivé
záři slunce nad horizontem moře. Jeho kotouč je černý jako při zatmění. Panuje
zde oddělení divácké participace od samotného díla, od úplného spatření obrazu.
Objekt je výsledkem společného způsobu experimentu. Dva odlišné obrazy se ale kříží
ve svých významech. Spojuje je kontemplativní pohyb. Neukončenost jednoho se
formálně vpíjí do druhého vzájemnými odrazy. Celá ta magie se skládá ze světel,
barev a nepatrného pohybu. Po odstoupení je to předmět s plynoucími a
proměnlivými obrazy uvnitř. Jejich autorská kombinace a sjednocení.
Překvapivé
je i vzájemné a striktní oddělení obou přístupů v instalaci: opuštěná bedýnka
v galerii na stole a promítání na televizi před galerií. Vzniká dojem, že
je vše jaksi otevřeně, téměř ledabyle, položeno, stejně jako se stává
neodbytným pocit výsledku na několikátý pokus. Tato ambivalence prostupuje
výstavu právě již zmíněným skupinovým usnesením. Výsledek je v zásadě
úlitbou individuální prezentaci a skupinové výstavě současně. Nahlížení věcí
v roli koncepčních sdělení, je obestřeno tajemstvím o skutečné autorské
participaci. Co se zprvu jeví jako „magické“ je nakonec přiznáním a určením
společné inscenace dvou nelineárních příběhů.
Radim Langer
foto Ondřej Čech
Žádné komentáře:
Okomentovat