12. 11. 2012

Dušan Zahoranský

KABINET LINGVISTICKÉHO KROUŽKU

foto: Iveta Schovancová

5. 11. 2012

Juliana Höschlová

TANČÍ, JAK PÍSKÁŠ

V pondělí 5. 11. v Galerii 207 performovala a představila svou tvorbu mladá umělkyně Juliana Höschlová. Autorka je absolventkou ateliéru Vladiníra Skrepla na pražské AVU. Diplomovala v roce 2011 prací nazvanou Jazyk přátelství. V Jazyku přátelství je zkoumána intimita lidského výstupu při karaoke a v podobném duchu se nesla i samotná performance prezentovaná v Galerii 207.     

Juliana Höschlová se dostala do povědomí veřejnosti hlavně díky výhře Ceny Národní Galerie 333 v roce 2010. Zde se prezentovala sérií tří videí nazvaných Holka z cirkusu, z nichž každé zachycovalo a s mírnou nadsázkou zkoumalo autorčiny nezvyklé tělesné pozice: hýbání ušima, možnosti krku a těla. Pojmenování projektu je odvozeno od lehce artistických pozic, ve kterých se Höschlová zachytila, a od jejich předků spjatých s cirkusem. Tyto výstupy v podobě videí, spolu s instalací a performancí z G207, tvoří jeden celek. Součástí tohoto celku je i Field (Políčko) – další video projekt, který vzniknul během doby, kdy byla Juliana Höschlová na stáži na Tchaj-wanu. Ve Fields je zkoumáno tamější současné umění a prostředí.

Tvorba Juliany Höschlové obsahuje ještě jednu rovinu – drobnější a o mnoho více osobnější zachycování Julianiných psychických stavů a pochodů, prezentované např. výstavou To Be Continued v Galerii Armaturka (Ústí nad Labem 2011). Pro tyto výstupy je nejvýstižnějším slovem arteterapie. Toto slovo je hlavně v konceptuálních rovinách chápáno leckdy spíše negativně. Umělkyně se snažila o propojení těchto dvou pojmů v celkem zajímavý výsledek, nicméně slovo arteterapie převládlo. Julianina potíž s vytvořením komentáře ke kresbám vypověděla, že šlo spíše o pocitové záležitosti.

V projektu Tančí, jak pískáš je zkoumána hranice mezi intimností, trapností, soukromím projevu a improvizováním řízeným divákem. Místnost byla uzavřena plentou, snímána kamerou, divadelně osvícena (něco ve stylu „one man show“). V rohu byl umístěn počítač připojený k serveru youtube. Odtud vedla sluchátka pro Julianu. Za plentou byli diváci sledující přenos záznamu autorky z první místnosti na monitoru. Jednotlivě přistupující diváci chodili za plentu k autorce, aby jí do sluchátek pustili libovolnou skladbu a ona mohla „tančit, jak pískali“.

Zajímavé bylo využití prostoru galerie a rozehrání vztahů mezi dvěmi místnostmi – tedy mezi autorkou a diváky, intimitou a exhibicí. Juliana Höschlová tančila až do vyčerpání.

Text: Lenka Vacková

foto: Iveta Schovancová

29. 10. 2012
NULOVÁ MZDA

V pondělí 29. 10. 2012 proběhla prezentace Iniciativy proti nulové mzdě v rámci programu Galerie 207. Tereza Stejskalová uvedla postoje a názory, které stojí za zrodem inciiativy. Podnět k jejímu vzniku dal článek sociologa Jana Kellera na serveru Novinky.cz. Ten rozebírá problematiku vysoce kvalifikovaných intelektuálů a jejich uplatnění na trhu. Po následné diskusi v Tranzitdisplay v únoru 2012 vznikl otevřený dopis galerijním institucím. Dopis byl mířen na galerie a muzea s pravidelným příspěvkem státu. V dopise se umělci a kurátoři vyjadřují k dosud nezveřejněné nespravedlnosti: neochotě kulturních institucí financovaných státem platit honoráře umělcům. Galerie investují do chodu instituce (energie, rekonstrukce, …), vyplácejí mzdu kustodům, grafickým designérům, ale neplatí umělci, který vytváří podněty, které jsou podstatou toho, proč galerie vůbec existují. Iniciativa požaduje po galeriích, aby sepisovaly smlouvy s umělci, a následně zavedly honoráře pro umělce.

Důvodem může být klima, které v ČR přetrvává. Umělci investují svůj čas, práci a peníze do děl, a posléze jsou vděčni galerii, která dílo vystaví. Galerie se nepředhánějí v tom, koho vystaví a kolik mu zaplatí. Není relevantní konkurence, tudíž trh nefunguje. Vzniká tak úplně převrácený systém, který navenek budí dojem, že vše je tak jak má být. Ale proč umělci přistupují na takové podmínky? Galerie zprostředkovává vztah mezi umělcem a divákem, potencionálním kupcem. Stává se i to, že umělec tvoří dílo přímo do galerie (site specific) a není za to finančně ohodnocen. Pravdou ale je, že galerie samy jsou podfinancovány a bojují o přežití.

Jak to funguje v zahraničí? V Kanadě vznikl v 60. letech plán na státní podporu umělců a posléze byl uzákoněn. V USA vznikla podobná iniciativa nekomerčních galerií zvaná WAGE (Working Artists and the Greater Economy). Mohli bychom se inspirovat i v méně vzdáleném Berlíně. Funguje tu například program DAAD nebo Artforum Berlin. V Berlíně je přirozený internacionální přístup propojující umělce, kurátory a intelektuály. Instituce sdružují zhruba 5000 umělců, z čehož polovina žije v Berlíně. Jsou financovány z rozpočtů státu, města i městských částí. Funguje tu mimo jiné i program výhodných pronájmů ateliérů. Poskytuje 368 prostorů a podporuje umělce pracovními a studijními stipendii. O zdravotní a sociální zabezpečení umělců se stará Künstlersozialkasse. Počet klientů je zhruba 9000 s průměrným platem 11500 €. Rakouská kultura spoléhá na občanskou zodpovědnost, galerie nejsou tolik závislé na státních příspěvcích. Nezávislí umělci v Polsku jsou na tom ještě hůř než naši. Alespoň co se týče sociálního a zdravotního pojištění, to stojí měsíčně v přepočtu více než 5000 Kč.

Po prezentaci se rozpoutala diskuse. Otevřely se různé názory iniciátorů výzvy. Proběhla kritika veřejných institucí. Galerie špatně hospodaří s financemi, kupují „zlaté kliky“ a vytápějí nevyužívané prostory. Miliardy korun jdou do sektorů, které mají s kulturou jen málo společného. Například GHMP má roční rozpočet 114 milionů Kč a na výstavní činnost jde pouhých 12 milionů. Navíc GHMP za poslední rok zakoupila pouze dvě umělecká díla. Moravská galerie v Brně získala ze státního rozpočtu 97 milionů Kč a z toho investovala 114 tisíc do nákupu umění. Samostatné oddělení umění Ministerstva kultury každoročně vypisuje výběrové řízení na granty. Zhruba150 projektů, tedy polovina, grant v hodnotě cca 2 miliony získá, ale vyplacené dotace jdou často na provozní náklady a ne na honoráře umělců.

Do určité doby se zdálo, že bude nedostatek protiargumentů. Je správné dávat peníze za mentální rozměr umělce? Následkem může být škatulkování umělců a tabulkové rozdělení platů. A otevírá se komplikovaná síť problémů. Nežijeme v utopické společnosti, kde by všichni pracovali zadarmo a s radostí. Jedině snad v severských zemích relativně funguje model, kdy lidé platí vysoké daně, podporují znevýhodněné jedince. Ale hlavně je méně těch, kteří toho zneužívají. Dá se očekávat argument, že v době krize nejsou prostředky na řešení „nulové mzdy“. Ale tento problém byl už před krizí. Na umění se nedá šetřit. Ušetřit by se dalo například na dalším zadlužování státu. (Státní dluh je zhruba 1,5 bilionu Kč. Roční úroky a správa dluhu činí 78 miliard Kč ročně. Rozpočet Ministerstva kultury je asi 7 miliard.)

Iniciativa proti nulové mzdě nepředkládá žádná řešení. Jejím záměrem je rozpoutat diskusi. Nenese tudíž zodpovědnost za následné kroky.

text: Lucie Patáková

foto: Matěj Pavlík