17. 3. 2014

Petr Šprincl

VAJCAJ

Experimentální dokument o postavě samozvaného filozofa Ondreje Jajcaje.

Jajcaj od devadesátých let vykrádá hrobky, ne však za účelem vlastního obohacení, ale pro „dobro lidstva“. Vloupává se do hrobů slavných umělců, bohatých advokátů, státníků anebo jiných movitých umrlců, aby zachránil jejich dentální protetiku.

V této instalaci shromažďuje Vajcaj ve své hrobce ukradené duše, které schovává do pomerančů.

Pondělí 17. 3. 2014 od 19:00 – vernisáž výstavy

Otevírací doba galerie: út, st 15:00–18:00

Středa 19. 3. 2014 od 16:15 – prezentace autora a diskuse k výstavě

Petr Šprincl

VAJCAJ

An experimental documentary about the self-assigned philosopher Ondrej Jajcaj.

Since the nineties Jajcaj have been active as a grave thief, not for a purpose of his own enrichment but for the “good of humanity”. He breaks into the graves of famous artists, rich lawyers, statesmen or other significant dead men to save their dental prosthetics.

In this installation Vajcaj collects stolen souls in his grave and seizes them into oranges.

Monday 17. 3. 2014 at 7:00 PM – opening of the exhibition

Opening hours: Tue, Wed 3:00–6:00 PM

Wednesday 19. 3. 2014 at 4:15 PM – presentation of the artist and discussion about the exhibition

10. 3. 2014

Začátek

Nabízíme účast na výstavě v Galerii 207 všem, kdo budou ochotni začít. Od 19 hod. v pondělí 10. 3. až do 18 hod. ve středu 12. 3. můžete přinést do Galerie 207 a umístit v jejím prostoru cokoliv (předmět, ideu, gesto…), co pro Vás vyznačuje začátek nějakého projektu. Ve středu 12. 3. od 16.15 se pak v galerii uskuteční veřejná diskuze točící se kolem obecné otázky „Jak začínáme?“

Okamžik vernisáže výstavy tentokrát splyne s momentem začátku instalace. Podoba tohoto výstavního experimentu se bude odvíjet od způsobu a míry Vaší účasti. Na Vaše vstupy klademe jediné omezení: nemělo by jít o (věci, které Vy sami považujete za) hotová díla, ale o něco, co pro Vás charakterizuje moment začátku (je na Vás, čeho – úvahy, tvorby, instalace, reflexe…).

Co pro nás představuje začátek procesu tvorby? Dovršení předchozího díla, vytvoření nové prázdné složky v počítači, napnutí plátna na blindrám? Obrysy postavy, nástin příběhu, náznak kompozice, rešerše dokumentace, dopis, poznámky dochované z minulosti? Nová krabička cigaret, nová láhev, první tah, první věta, první organizační e-mail? Kdy cítíme, že už jsme začali?

Co považujeme za začátek výstavy? Vernisáž, úvodní slovo, vylepení popisek, začátek instalace, přinesení děl do galerie, úpravy výstavního prostoru, úklid po předchozí výstavě, rozeslaní pozvánek, oslovení vystavující/ho? První láhev otevřenou na vernisáži, první láhev během instalace, první láhev při psaní open callu?

Je už na začátku patrné, jak bude vypadat finální dílo? Kdy je začátek pro tvůrce a kdy pro recipienta? Jak začínají zkušení autoři a jak začínají začátečníci?

Má začátek nějaký tvar? Je začátek bod nebo pohyb? Existují nějaké rituály, které začátek doprovázejí? Předcházejí začátku nějaké přípravy? Kdy je začátek začátku?

Pondělí 10. 3. 2014 od 19:00 – začátek Začátku

Průběh Začátku: út, st 15:00–18:00

Středa 12. 3. 2014 od 16:15 – diskuse o Začátku

Středa 12. 3. 2014 v 18:00 – konec Začátku

The Beginning

We offer the possibility to participate in the exhibition at the 207 Gallery to everyone, who will be ready to begin. From 7 PM on Monday 10. 3. until 6 PM on Wednesday 12. 3. you can bring to the 207 Gallery and place there whatever (an object, idea, gesture…) marks a beginning of some project to you. A public discussion revolving around the general question “How do we begin?” will take place in the gallery on Wednesday 12. 3. at 4:15 PM.

Monday 10. 3. 2014 at 7 PM – beginning of The Beginning

Course of The Beginning: Tue, Wed 3:00–6:00 PM

Wednesday 12. 3. 2014 ad 4:15 PM – discussion about The Beginning

Wednesday 12. 3. 2014 ad 6:00 PM – end of The Beginning

3. 3. 2014
Exhibition Sample

Luis de Los Santos, Hansgrohe, Richard Nikl, BSTJ, Frances Malthouse, Birdseye, Gerhard Abel, Kim Laughton, Corawindows, Bea Fremderman, UN Recommended Box Jellyfish, Weitzer Parkett, Paul Kooiker, Ardex, Snailprocreation a další

Sampling a sampler stírají hranici mezi produkcí a recepcí. Tvrzení autoritativní jako celý zbytek miléniového textu teoretika, který bývá násilně vtěsnáván do současnosti internetové sítě, jako akt cut ‘n‘ paste bez kontextu. Sample v populární hudbě může být zpeněžitelný a jako takový i mnohokrát recyklovatelný. Stejně tak se dá jeho použití zažalovat. Svévolná tvorba nového celku z už existujících částí nebývá nutně snahou o jiné než „jedinečné“ autorství. Ve srovnání se samplem se pak pojem bootleg v umění (z podstaty „ilegální“ záznam) pojí daleko víc s DIY fanouškovstvím. Slouží k paralelní kulturní distribuci navázané na volně organizovanou zájmovou komunitu. Ve své kompaktnosti a sdělnosti, spojené s horší technickou kvalitou, je bootlegový záznam vůči objektu zájmu zároveň poctou i medvědí službou.

Postup samplingu je rozpuštěn v současném kulturním průmyslu a systému, jakým funguje informační tok. Shutterstock, gettyimages a jiné vzorníky modelů chování a gest v uměle vytvořených situacích a konfiguracích nemají daleko k prázdným vzorovým domům v residenčním rezortu. Vnímat skládání vzorků do nového celku jako akt analogicky svobodný a tvůrčí k pohybování se na internetové síti se dnes zdá být podobně nepatřičné jako devadesátkový idiom „surfovat po internetu“. Jako by snad surfařská subkultura opanovala „vlnové bazény.“

Newyorkská výstava Brand innovations on ubiquitous authorship kurátorovaná umělcem Artiem Vierkantem kladla na zúčastněné umělce nárok nechat vytvořit „díla“ prostřednictvím objednávek od zakázkových firem, tvořících produkty za pomoci parametrů dodaných „klienty“. Následně byl její koncept „ukraden“ – bootlegován a přemístěn Evou a Francem Mattesovými do Londýnské Caroll/Fletcher Gallery. Projekt disimages kolektivu okolo webu dismagazine si vzal za cíl zkoumat okolnosti a strukturní vztahy které stojí za oblíbeností donekonečna cirkulujících vizuálních stereotypů v komerční vizuální kultuře. Databáze originálních výjevů v podání post-internetových umělců používá stejné rozhraní jako internetové fotobanky. Na základě zadaných kritérií a vyhledávání pomocí klíčových slov se lze probírat stejně inscenovanou, ovšem notně bizarnější mimorealitou. Za odstranění vodoznaku ze snímku se platí i tady.

Výběr a sestava „vzorků“ na Exhibition Sample se odvolává k tématu kritického či subverzního potenciálu post internetu. Je fungování alternativních fotoúložišť (nejen disimages ale kreativní nakládání s blogy a sociálními sítěmi celkově) v zásadě emancipačním aktem, nebo pouze ironickým licitováním? Umění teď není stejné, respektive není jiné než ostatní činnosti v čase, kdy kulturní produkce a konstruování významů probíhá obdobně jako šíření vizuálních informací obecně. Post internet je pohlcován požadavky galerií. Šedesát let stará slova filosofa, jenž měl na pojem autorství a popkulturní mytologii takříkajíc svůj názor, vyzývají k opatrnosti:

Nemocnému se promítne obraz jeho choroby, dovede se k tomu, aby rozpoznal skutečnou tvář své vzpoury, a revolta se vytratí s o to větší jistotou, že jakmile se řád ukáže z odstupu jako předmět pohledu, stane se z něj pouze manichejská, a tedy nezrušitelná směsice, vítězící na obou frontách a v důsledku toho prospěšná.

Bootlegging the Internet. General do you Copy?

text: Lumír Nikl

foto: Teodor Sprock

24. 2. 2014

aaa minifestival

aktivistická typografie / angažovaná literatura / anarchofeminismus

Výstava, koncert a diskuse budou věnovány problematice vizuální, jazykové a hudební kultury protestu a společenské kritiky. Jaké umělecké přístupy se dnes nejlépe uplatňují ve spojení s politickým aktivismem a činností alternativních médií? Jak je protestní kultura produkována, distribuována a recipována? Podle jakých kritérií hodnotit úspěšnost zvolených prostředků? Kde leží hranice mezi politizací umění a estetizací politiky? Cílem projektu je vytvořit v prostoru Galerie 207 jakousi laboratoř nebo diskusní fórum pro reflexi těchto otázek.  Výstava plakátů a časopiseckých ilustrací představí některé aktuální přístupy ve vizuální kultuře protestu. Na vernisáži v pondělí 24. 2. vystoupí se svým koncertem anarchofeministická hip-hopová formace Fakné. Ve středu 26. 2. pak proběhne debata o angažovanosti v literatuře, grafickém designu a ilustraci za účasti výtvarníků a zástupců redakcí společensko-kritických médií.

Potvrzení účastníci:

Fakné http://bandzone.cz/fakne?at=news

Richard Jaroš http://www.behance.net/RichardJaros

Alexey Klyuykov http://crewagainstpeople.org/, http://polebyro.org/

A-kontra http://www.a-kontra.cz/

Solidarita http://www.socsol.cz/casopis-solidarita

Visible Data http://www.visibledata.info/

Ruben Pater http://www.untold-stories.net/

Pondělí 24. 2. 2014 od 19:00 – koncert skupiny Fakné a vernisáž výstavy

Otevírací doba galerie: út, st 15:00–18:00

Středa 26. 2. 2014 od 16:10 – prezentace a diskuse k tématům aktivistického grafického designu a angažované literatury

aaa mini-festival

activist typography / engaged literature / anarcha-feminism

Confirmed participants:

Fakné http://bandzone.cz/fakne?at=news

Richard Jaroš http://www.behance.net/RichardJaros

Alexey Klyuykov http://crewagainstpeople.org/, http://polebyro.org/

A-kontra http://www.a-kontra.cz/

Solidarita http://www.socsol.cz/casopis-solidarita

Visible Data http://www.visibledata.info/

Ruben Pater http://www.untold-stories.net/

Monday 24. 2. 2014 at 7:00 PM – concert of Fakné and opening of the exhibition

Opening hours: Tue, Wed 3:00–6:00 PM

Wednesday 26. 2. 2014 at 4:10 PM – presentation and discussion about the topics of activist graphic design and engaged literature

foto: Veronika Nehasilová a Teodor Sprock

16. 12. 2013
IVAN KAFKA
Omšení 1982–1999

Výstavu Ivana Kafky Omšení 1982–1999 v Galerii 207 lze považovat za příkladnou minimalistickou instalaci s poetickou tematikou času a znovunalezení. Autor v 80. letech rozdělil dvě identické krychle tak, že jednu nechal volně ležet u sebe na pracovním stole a druhou ponořil do potoka. Po sedmnácti letech tu samou z potoka vytáhnul a umístil vedle té první. Identičnost se ztratila, stejně jako se zmenšila původní velikost krychle. Jistou tematickou podobnost lze vidět u předešlých výstav Vladimíra Havlíka Němý film či Milana Saláka Figura. Něco, co kdysi bylo, opakujeme, ale již to není to stejné.

V kontextu práce Ivana Kafky je výstava připravená pro Galerii 207 na první pohled velmi uspokojivým a očekávatelným článkem. Autor je známý používáním geometrických prvků a struktur, samotná krychle se v jeho práci taktéž vícekrát opakuje (např. série krychlí o hraně 12 cm z roku 1980: Kámen, Led, Listí, Písek, Sláma, Sníh). Jako jeden z průkopníků českého land-artu se věnuje zejména instalacím v krajině, ale zkoumá též site-specific možnosti uzavřených prostorů. Jeho pravidelné geometrické instalace mohou svou monumentalitou a precizním provedením v divákovi leckdy evokovat snad až božské či magické zásahy. Navázáním na daný prostor a rozšířením v autorem vytvořené struktuře se běžný předmět přetváří a pomáhá vzniknout něčemu, co je mnohdy stejně tak poetické jako fascinující (např. Výstraha z radosti, 1992, série Lesních koberců pro náhodné houbaře, 1986, či indoorovou instalaci Odnikud nikam, která vznikla v roce 1992).

Formální řešení výstavy v Galerii 207 ve mně tento dojem bohužel nezanechalo. Galerijní prostor byl pro její účely speciálně přestavěn tak, že byla vytvořena zvýšená podlaha či horizont, na který byly obě kamenné krychle umístěny. Určitou míru studenosti, kterou v sobě samotný bílý galerijní prostor má, ještě umocnila čerstvě natřená nová plocha. Toto prostředí do značné míry vyprázdnilo poetičnost i fascinující element Kafkovy práce a při pohledu na dvě malé krychle byla nejvýraznějším prvkem samotná čerstvá a chladivá svítivost. Horizont, který by svou hloubkou mohl evokovat nekonečnost času, v malém galerijním prostoru dostatečně nefungoval.

   

Celkové provedení instalace pro mě jako by odkrylo negativní stránku minimálního zásahu autora. Prostor nečinnosti, ve kterém se nikdo nesnaží něco znovu zachytit nebo vrátit, tak jak tomu bylo například u výše zmíněných výstav Havlíka či Saláka. Jako nejsilnější část celé výstavy pro mě naopak vyzněla samotná zpráva o konání autora, která byla umístěna ve formě textu vedle výše popsané instalace. Zpráva, která je přenosná a stále platná.

text: Jana Stanulová

foto: Veronika Nehasilová

foto: Teodor Sprock