IVAN KAFKA
Omšení 1982–1999
Výstavu
Ivana Kafky Omšení 1982–1999 v
Galerii 207 lze považovat za příkladnou minimalistickou instalaci s poetickou
tematikou času a znovunalezení. Autor v 80. letech rozdělil dvě identické
krychle tak, že jednu nechal volně ležet u sebe na pracovním stole a druhou
ponořil do potoka. Po sedmnácti letech tu samou z potoka vytáhnul a umístil
vedle té první. Identičnost se ztratila, stejně jako se zmenšila původní
velikost krychle. Jistou tematickou podobnost lze vidět u předešlých výstav
Vladimíra Havlíka Němý film či Milana
Saláka Figura. Něco, co kdysi bylo,
opakujeme, ale již to není to stejné.
V
kontextu práce Ivana Kafky je výstava připravená pro Galerii 207 na první
pohled velmi uspokojivým a očekávatelným článkem. Autor je známý používáním
geometrických prvků a struktur, samotná krychle se v jeho práci taktéž vícekrát
opakuje (např. série krychlí o hraně 12 cm z roku 1980: Kámen, Led, Listí, Písek, Sláma, Sníh). Jako jeden z průkopníků českého
land-artu se věnuje zejména instalacím v krajině, ale zkoumá též site-specific
možnosti uzavřených prostorů. Jeho pravidelné geometrické instalace mohou svou
monumentalitou a precizním provedením v divákovi leckdy evokovat snad až božské
či magické zásahy. Navázáním na daný prostor a rozšířením v autorem vytvořené
struktuře se běžný předmět přetváří a pomáhá vzniknout něčemu, co je mnohdy
stejně tak poetické jako fascinující (např. Výstraha
z radosti, 1992, série Lesních koberců pro náhodné houbaře, 1986, či indoorovou instalaci Odnikud nikam, která vznikla v roce 1992).
Formální
řešení výstavy v Galerii 207 ve mně tento dojem bohužel nezanechalo. Galerijní
prostor byl pro její účely speciálně přestavěn tak, že byla vytvořena zvýšená
podlaha či horizont, na který byly obě kamenné krychle umístěny. Určitou míru
studenosti, kterou v sobě samotný bílý galerijní prostor má, ještě umocnila
čerstvě natřená nová plocha. Toto prostředí do značné míry vyprázdnilo
poetičnost i fascinující element Kafkovy práce a při pohledu na dvě malé
krychle byla nejvýraznějším prvkem samotná čerstvá a chladivá svítivost.
Horizont, který by svou hloubkou mohl evokovat nekonečnost času, v malém
galerijním prostoru dostatečně nefungoval.
Celkové
provedení instalace pro mě jako by odkrylo negativní stránku minimálního zásahu
autora. Prostor nečinnosti, ve kterém se nikdo nesnaží něco znovu zachytit nebo
vrátit, tak jak tomu bylo například u výše zmíněných výstav Havlíka či Saláka.
Jako nejsilnější část celé výstavy pro mě naopak vyzněla samotná zpráva o konání
autora, která byla umístěna ve formě textu vedle výše popsané instalace.
Zpráva, která je přenosná a stále platná.
text: Jana Stanulová
foto: Veronika Nehasilová
foto: Teodor Sprock
Žádné komentáře:
Okomentovat