Petra Herotová: 100% Blue

Do velkoměsta se po počátečních obtížích vniká snadno. Vrátit se do okresního městečka a začlenit se s novým statusem (jako vysokoškolsky vzdělaný, kulturní člověk s určitými společenskými nároky) zpět mezi jeho obyvatele se může zdát nemožné. Petra bojuje. Někdy statečně, někdy rezignovaně. Proti těm, kteří ji považují za cizince. Proti těm, kteří ji využívají jako děvče pro všechno. V samotě maloměsta proti svým bývalým spolužákům a kolegům, kteří zůstali v hlavním městě a sklízí úspěchy a kterým pořádá výstavy, přestože by to mohlo být opačně. S mocipány, kteří provoz krajské galerie považují spíše za přítěž, ne-li za zbytečnost. Rozkopat to všechno…Petra se však nijak nelituje, v daném prostředí naopak pomalu ale jistě vyzrává její kriticky ironický humor, který, lehce vyplouvající na povrch, dává kresbám neobyčejně silný náboj.

Kateřina Štroblová


PETRA HEROTOVÁ
100% Blue
23. února 2009

Možná, že při prvním pohledu na dílo Petry Herotové, se nám automaticky nabízí srovnání s jinými autory. V tomto případě však není nutné hledat kdy a kdo vytvořil něco podobného, kdy a kdo už to udělal nebo řekl dříve, jinak, nebo dokonce lépe. Už to udělali všichni.
Autorka nabízí výpověď ze svého osobního života a tak jak se spisovatelé snaží vypsat ze svých splínů, tak se i Petra Herotová snaží prostřednictvím své tvorby povznést nad krutou realitu dnešního světa. Pokoušíme se o to všichni a proto je dílo srozumitelné jak divákům z jejího bezprostředního okolí, tak těm ostatním - z „venku“. Všichni jsme schopni nalézt se v jednoduchých kresbičkách propiskou, projektovat si do nich své trable i humorné a dost často absurdní situace z každodenní reality plné paradoxů.
Pohlednice z Blanska jsou sympatické nejen díky autorčině osobní výpovědi, ale i díky tomu že našla uplatnění pro tyto dnes tak málo užívané prostředky korespondence. Dala jim další příležitost jejich původního určení, být nositelem informace zprostředkovávající lidské zážitky. Kresby životních situací ze zadních stran pohlednic jsou mi velmi blízké a věřím, že tomu tak nebylo jen u mne.

jMatt

PETRA HEROTOVÁ
100% Blue
23. února 2009

Pohledy z Blanska
série 76 kreseb na pohlednicích, propiska / samolepka / retušovací tekutina, 2008-9

Bez názvu
kresba na stěně, fix, 2009

Série Pohledy z Blanska vychází z reality posledních dvou let mého života. S velkou dávkou frustrace, ale přitom stále s nadsázkou, zobrazuji situace nebo motivy ze svého zaměstnání a působení v Blansku (pracuji jako vedoucí Galerie města Blanska), kam jsem se v roce 2007 přestěhovala z Prahy. Díky svému zaměstnání se na českém uměleckém provozu podílím také jako organizátorka umění. Označení kurátorka nepovažuji za přesné, moji práci asi nejlépe vystihují tato nesouvislá slova: technička, manažerka, vedoucí, služka, instalatérka výstav, uklízečka, kustodka, uvaděčka, opravářka, údržbářka…

Postcards From Blansko
series of 76 drawings on postcards, ball-point pen / sticker / liquid paper, 2008-9

No title
drawing on wall, marker, 2009

Series Postcards From Blansko depict last two years of my life. I have drawn situations or motives from my work or my private life in Blansko (I work as a chief of Town Gallery Blansko, Blansko is small town near Brno) where I moved in 2007 from Prague. My drawings are drawn with great deal of frustration and with exaggeration and sense of humour on the other hand. With this job I participate on czech art-running not only as an artist but also as an organiser of art. Word curator is not exact term to explain my work. The best ones to describe are these following incoherent words: technician, manager, leader, servant, member of installation staff, gallery guard, service woman, cleaning woman, house-keeper…

Marek Bureš: Všichni jsou si rovni

16.února 2009

Marek Bureš pojal prostor galerie svébytně – zahradil vchod a kdo z diváků chtěl nahlédnout dovnitř, musel vyšplhat po pyramidě z nábytku a dívat se přes stěnu.
Bureš si tak vytvořil osobní „celu“, kam se dobrovolně uzavřel. Takováto práce s prostorem může vyvolávat znepokojení – člověk ukrytý ve svém teritoriu, budující si okolo sebe zdi, přes něž mohou nahlédnout jen ti, kteří vyvinou určité úsilí, a dovnitř se dostanou jen ti nejaktivnější, kteří však netuší, jakým způsobem budou moci ven…Existujeme takto i v reálném světě, v naší ulitě, kterou nemáme všichni stejně pevnou? Budujeme si kolem sebe zeď s nadějí, že někomu bude stát za tu námahu se ji pokusit překonat? A co když se nikdo takový nenajde?
Kateřina Štroblová

Marek Bureš - Všichni jsou si rovni
16.února 2009
Marek Bureš ve svém pojetí Galerie 207 vychází ze sociálního fungování na umělecké scéně. Naráží na situaci, kdy se umělci do galerií dostávají zpravidla přes své osobní známosti. Z těchto pohnutek se do jediné výstavní místnosti při vernisáži zavřel – do vstupu přivrtal desku. Jedině škvírou pod ní bylo možné sledovat právě probíhající betonáž podlahy galerie. Návštěvníci si však svépomocí vytvořili haldu nábytku s jejíž pomocí se snažili přelézt takřka třímetrovou stěnu a dostat se dovnitř.
Marek Bureš se věnuje většinou videoartu. Jedno ze svých děl se již pro svou klauzurní práci rozhodl zalít do betonu. Provedl to zkrátka tak, že videopřehrávač i s kazetou zalil do betonového skeletu a zapojil do zásuvky. Z těžko prodejného videa se tak stal umělecký artefakt. Beton vnímá jako definitivum, proto nyní na podlaze Galerie 207 „z trucu vytvořil těžko odstranitelnou překážku“. Ta společně se znemožněním přístupu demonstruje jeho vztah k uzavřenému a zatvrdlému uměleckému světu; zároveň ale i míru jeho otevřenosti k divákům, kteří museli překonávat nesnadné bariéry, pokud chtěli proniknout dovnitř umělcova „osobního prostoru“.
Výstava však pozbyla své platnosti i smyslu v momentě, kdy Marek Bureš své hájemství po dvou hodinách opustil. Nicméně důsledky jeho činnosti je možné vidět do neděle 22.2.
Filip Jakš

Petr Krátký
Best of Better
9. února 2009

Projekt Petra Krátkého pro Galerii 207 je koncipován podle knihy rad a návodů pro uspořádání interiéru ze 70. let. Krátký zde podle půdorysu pokoje zobrazeného v knize (shodou okolností podobné velikosti jako prostor galerie) vymaloval podlahu na způsob pruhovaného koberce a na zdi rozvěsil dvě plátna (nikoli však obrazy, neboť plátna nebyla nijak umělecky ztvárněna, pouze ponechána v „surovém“ stavu). „Obrazy“ pak mohl každý návštěvník uspořádat podle vlastního uvážení, a zde se dostáváme k hlavní myšlence Krátkého projektu. V autorově textu se dočteme, že „ústřední úlohou projektu je zjistit, do jaké míry je možno chápat význam obrazu v závislosti na prostředí, se kterým koresponduje.“ Pointa je však v tom, že divák nemá volbu co si na stěnu pověsit, ale pouze kam či jak. Stejně tak snahy o jakousi originalitu socialistického interiéru jsou spíše popřeny nedostatkem materiálů a jakéhokoliv výběru; chtěl – li si tedy někdo vylepšit pokoj podle rad z knihy, dostal se zase pouze do uniformované skupiny lidí, kteří s knihou pracovali také. Smyslem však není kritika jen poměrů minulých – podíváme-li se do našich „moderních“ obývacích pokojů, uvidíme ve většině případů jiné řešení než sestavy z IKEA? Stejně tak nepůvodní a neosobité jsou i časopisy o bydlení a bytové architektuře, které jsou často jen maskovanými reklamními plátky zahraničních designových výrobků, běžným smrtelníkům nedostupných. Změnila se naše společnost natolik, abychom se dokázali vymanit z „panelákového“ myšlení, které dokazuje i následování nejmódnějších „trendů, které jsou in“, ale kterými se řídí každý?

Kateřina Štroblová

Petr Krátký
Best of Better
9. února 2009

Best of better je projektem koncipovaným přímo pro prostor Galerie 207. Jeho ústřední úloha je zjistit do jaké míry je možno chápat význam obrazu v závislosti na prostředí, se kterým koresponduje. Nejedná se o obrazy instalované v galerijním prostoru, ale o prostor komplexně, ve kterém je možno s obrazy manipulovat a tím měnit vizuální pole beze změny původního významu. Obrazy fungující jako prostorové instrumenty, lze v tomto kontextu s nadsázkou nazvat jakousi formou vizuální hádanky.

Název Best of better je odvozen od materiálu, ze kterého vycházím. Jedná se o knihu Abeceda dobrého bydlení, SNTL, r.v. 1970, která je plná rad a návodů na to, jak si variovat interiér bytu. Pomyslná svoboda v možnosti, je ale sama popírána omezeným spektrem postupů. Ze svébytných ilustrací v knize je převzata také vizualita, převedená podle kót, z náčrtu v půdoryse do skutečné velikosti. Prostor galerie je shodou okolností identický (velikosti) s pokoji panelových domů (4x3 m tedy 12 metrů čtverečních).

Petr Krátký

Radim Labuda
Zvednout a nést (vybrané performance podle YouTube)
2. února 2009

Fotografie z akce...

Radim Labuda
Zvednout a nést (vybrané performance podle YouTube)
2. února 2009

Výstava Radima Labudy s názvem „Zvednout a nést (vybrané performance podle YouTube)“ parafrázuje videa jednoho z členů stejnojmenné facebookové skupiny (Lift and Carry). Uživatel Klaus Hohmeier zde představuje svá home videa, v nichž zvedá (nebo je jimi sám zvedán) mladé polonahé chlapce, s důrazem na demonstraci síly a obratnosti. Labuda se na vernisáži pokusil o totéž – zvedal (pouze) mužské účastníky ve stejných pózách, jaké prezentoval Hohmeier, jehož videa byla paralelně promítána. Akce Hohmeierovy v sobě nezapřou homo - sexuální podtext, Labuda, přestože se touto oblastí také zabývá, však jakoby tyto konotace záměrně neakcentoval. Nechává tak vyniknout jakési komičnosti parafráze, která však nevychází z umělecké performance, jak je u Labudy zvykem. Fyzická zdatnost a tělesná atraktivita, o kterou Hohmeierovi šlo nejspíš především, zde ustupuje do pozadí, naopak vystupuje snaha o (nejen) vizuální přesnost. Hohmeier není (zřejmě) známá osobnost či umělec-performer; je typickým uživatelem internetu, „sociálních sítí“, jenž zveřejňuje své záznamy pro kohokoli, kdo má touhu vidět a být/nebýt viděn. Labuda jako jednoho z milionu uživatelů zvolil Hohmeiera k tomu, aby zopakoval jeho „příspěvek“. Mohou ostatní nakládat s našimi daty podle svého, napodobovat, usurpovat, parafrázovat podle svého uvážení? Stávají se naše myšlenky v okamžiku zveřejnění obecným majetkem? A netoužíme po tom, když globálně sdílíme naše odkazy?

Kateřina Štroblová

Conrad Armstrong
Bold Counsel
26. ledna 2009

Výstava Bold Counsel je výsledkem spolupráce Conrada Armstronga s jeho pěti přáteli. Conrad vybral několik předmětů ve svém ateliéru. Jejich seznam zaslal svým přátelům. Zároveň jim adresoval prosbu o to, jak s nimi má naložit. Dle došlých instrukcí následně postupoval. Výsledné instalace či akce dokumentoval. V samotném galeriiním prostoru prezentoval dokumentaci, korespondenci, mapku, na níž byl patrný domov adresátů prosby, a na závěr pak jeho vlastní řešení instalace předmětů.

Více a lépe autorův text:

Bold Counsel
Conrad Armstrong with Jenny Volvovski, Christopher Butler, Julia Durgee, Michael Delucia, and Douglas Campbell

This exhibition is the result of a simple process, which entailed acts of curation, creation, and execution. The stages employed in this process were as follows:
1. I made a selection of objects from my studio.
2. I sent a list of those objects to five friends.
3. My friends wrote me instructions as to what to do with the listed items.
4. I followed their instructions and documented the process.
5. I installed the original objects, the instructions, and the resulting documentation and artefacts, in this show.

Some important notes to be made:
• The objects used are things I either found on the street or had amongst my possessions. Some have personal significance, others do not. Prior to this project, I had used all of the items in temporary constructions made in my studio.
• The friends that I asked to participate are all either artists or designers working in the U.S.A. I chose these people not only because they are friends, but -importantly- because I admire their work.
• I followed the instructions to the best of my ability. However, I may not have been able to follow them to the letter for practical reasons.
• All but one friend sent me instructions. I have presented the email conversations between myself and that friend as a work in themselves.

The motivations for producing this work are as follows:
• To draw parallels between the accumulation of stuff and the accumulation of friends, and the unavoidable “curation” of both.
• To conflate the role of the artist, the curator, and the craftsperson.
• To lend monumentality to the objects selected, simply by having people with better things to do to decide their fate.
• To bring outside influence into the Czech art scene.

In terms of my previous work, I see this project as being a way of reconciling my tendency towards nostalgia with a desire to make freer, fresher work. With this frame of reference in mind, I see the selection of both objects and collaborators as nostalgic, while the unpredictability of the received instructions as a control factor. Ultimately, the work in this exhibition is both mine and not mine; a fact that I find immensely satisfying. Furthermore, in the variability of the tasks I was instructed to do, it is possible to see many different approaches to art-making, all of which I consider valid and compelling.