Inna Levinson se fotografuje ve čtyřech výstavních institucích ve více či méně erotických pozicích…Co z toho můžeme vyčíst?
V prvé řadě hraje roli samotný výběr prostor a výstav – stálá expozice českého kubismu v Domě U Černé Matky Boží, sbírka umění 20. století ve Veletržním paláci, (pre)retrospektiva Jiřího Davida a výstava Viktora Freša a Ondřeje Brodyho v NoD. Z hlediska časového tedy moderna – postmoderna – 80. a 90. léta a současnost. Ve všech těchto érách byl přístup k tělesnosti a sexualitě odlišný, což ovšem Levinson nijak neakcentuje, neboť její úloha je na všech fotografiích prakticky stejná.
V další, podstatnější rovině se Levinson prezentuje jako součást samotné expozice či děl samotných. Sama se svým tělem se stává exponátem; živým objektem mezi díly neživými. Svou erotickou smyslností tak dává nový rozměr pojmu „milovat umění“ a v jejím podání se tato blíží mnohdy až k fetiši. Tělo samo se tak stává uměleckým artefaktem.
Už teď je občas velmi těžké rozeznat, kudy vede tenká hranice mezi erotikou a uměleckým ztvárněním; Levinson tyto dvě oblasti spojuje v jednu. Umělecká díla se připodobňují k erotickým proprietám, vídaným v pornočasopisech (tyto časopisy také fotí své „herečky“ v luxusních interiérech).
Přesto nám fotografie Inny Levinson nepřipadají příliš skandální či obscénní. Všudypřítomný kult těla dorazil, zdá se, už i do galerií. Levinson tak pokládá poněkud zákeřnou otázku, zda každému osobně tento trend připadá v pořádku.
Jako by pro nás krása lidského těla přestala být posvátná a stala se pouhým artiklem, který nás každodenně obklopuje.
Kateřina Štroblová
sobota 25. dubna 2009
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat