galerie 207: Michal Pěchouček,Hodiny v umění

Michal Pěchouček: Hodiny v umění

Michal Pěchouček (1973) vystavil v rámci své prezentace v Galerii 207 jediné plátno.
Jak o něm ve svém úvodu sám prohlásil, jedná se o dílo nehotové. Vystavení nehotového díla je autorsky subjektivní záležitost. Nejen v tom smyslu, že prezentace výsledku se může od předchozích pokusů dosti lišit (s tím rizikem, že „předtím“ vypadalo lépe než „poté“), ale také ve smyslu toho, co v takovém případě autor od diváka očekává. Shovívavost k možným nedokonalostem? Impulsy a inspiraci pro další pokračování, pokud chybí? Zapojení fantazie a zjišťování, jak divák očekává že dílo bude vypadat po dokončení?
Týden po vernisáži Michal oznámil, že plátno už je napnuté…
Co se techniky provedení týče, navazuje Pěchouček na svá díla z poslední doby – obrazy z textilních aplikací. Od plošných provedení s plastickými detaily (Vertical screens, 2007) přešel k jemným, „patchworkovým“ realizacím (Time for bed #10, 2009).
Se zmíněným dílem se obraz prezentovaný v G207 spojuje také v několika prvcích. Mimo ženské postavy (kterou na Pěchoučkových dílech tak často nevídáme) je to zejména parafráze díla Jana Zrzavého – v Time for bed #10 známá Kleopatra, v našem obraze pak Zátiší s konvalinkami. Podobně se také hlavní část výjevu odehrává ve spodní části, pod Zrzavého díly.
V našem případě Pechouček zobrazil sexuální akt ženy a muže. Nezakrytá vášeň dvou lidí v domáckém prostředí, která nás překvapuje něhou a poetickým ztvárněním, a s klidem si obraz dovedeme představit jako dekoraci do pokoje. Možná právě tato snivá nostalgie a dekorativnost (v tom nejlepším slova smyslu) spojuje poslední Pěchoučkova díla právě se solitérem Zrzavým.
Kateřina Štroblová

Michal Pěchouček – Hodiny v umění
Umělci jsou podle Ivana Pivovarova „egoistické svině“. Zabývají se předáváním svých pocitů a myšlenek a svým způsobem sdělení se většinou nesnaží být pochopeni, naopak se divákovi vysmějí, v horším případě si hrají na posly vyšších sfér bytí: tato kategorie sahá od „spolkl jsem celou moudrost světa a nemusím se o ní dělit“ až po „jsem poslem Božím“. Na tyto stereotypy jsme si podle Pivovarova již museli zvyknout, o to více nás tedy překvapí, když se objeví jedinec, jehož řeč je srozumitelná a jehož dílo se do nás otiskne.
Michal Pěchouček, držitel ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2003, se v Galerii 207 podle očekávání představil jako umělec – profesionál. Jeho výstava je působivá a přístupná divákovi, ačkoli ji vyřešil vystavením jediného díla v rozpracované fázi.
Jeho šitá figurativní plátna se základem v konkrétním ději již veřejnost zná. Médii jsou Pěchoučkovy obrazy označovány jako hyperrealismus. Jeho nová série, kterou představil na nedávné výstavě Historická práce ve Špálově galerii, ukazuje všednodenní výjevy v unylém prostoru s pozadím jednoho známého obrazu českého klasika (zátiší Špály, Filly a Zrzavého, Tichého Kouzelník apod.). Celkový dojem spoluvytváří i technika tvorby: pestré barvy, k obrazu přišité a pečlivě vycpané textilie, stejně jako strnulé polohy postav.
Sexuální scéna, již v Galerii vystavil, připomíná ve své prkennosti příručku pro plánované rodičovství. Podivnost výjevu umocňuje růžová barva povlečení a za výjevem předšité Zrzavého zátiší na stěně s náznakem dělené omítky, jakou známe z chodeb škol, nemocnic, či vysokoškolských kolejí. Výrazná estetika, která se uplatňuje ve finálním obraze, se pohybuje až na hranici kýče. Smysl celému výjevu dává Zrzavého zátiší (připomeňme název výstavy Hodiny v Umění), jakoby celá scéna v popředí jen ilustrovala tento strnulý umělecký artefakt. Tento nový motiv svou znepokojivou emocionalitou koresponduje jak s Pěchoučkovými minulými díly, tak s jeho filmovou tvorbou.
Obraz je ve výsledné podobě, v níž se běžně dostává do galerií, precizně vyšitý, kompozičně i barevně propracovaný. Právě tato dokonalost vytváří v díle dojem úplnosti a uzavřenosti. Michal Pěchouček se 19. října ukázal v jiném světle, když se rozhodl předvést dílo s neohraničeným formátem, s nevyplněnou celou plochou obrazu. Toto nahlédnutí do vnitřností konkrétního obrazu poskytuje divákovi větší prostor pro fantazii, aby se s dílem mohl ztotožnit. Možná tedy, že Pěchoučkovy obrazy, se zřetelným emocionálním pozadím, získávají díky své obnaženosti a nedotaženosti ještě více moci nad divákem než v dosud známé podobě.
Filip Jakš