galerie 207: Martin Prudil

Martin Prudil

A ty už nemaluješ?

Vytvářet a pracovat s uměním nutně neznamená být výtvarníkem v klasickém pojetí slova smyslu. Pro samotného tvůrce je to celkem přirozená věc. Pokud však bude umělec očekávat stejné pochopení u běžného člověka, spíše narazí. Proto Martin Prudil při zmínce o tom, že se věnuje intermediální tvorbě je z pravidla dotazován „ A ty už nemaluješ?“ Chceme-li se dobrat odpovědi na tuto otázku, stojící na samém počátku Martinovi instalace, musíme se dostat k její podstatě, čili k malbě.

Martin se dlouho profiloval jako klasický malíř, jehož malba se vyznačovala výrazným příklonem k realismu. Klasická malba mu nabízela nevyčerpatelný prostor k výtvarnému vyjádření. Přesto mu formální podoba malby nedovolila vyjadřovat se k tématům tak, aby měl pocit zadostiučinění. K řešení otázky po samotném významu umělecké tvorby, musel opustit tento prostor a zvolit si jinou oblast konceptu a instalace. Zde může stejně využít schopnost pozorování, invence a vyjadřování určitého názoru a gest, které v tomto odvětví umělecké činnosti možná více vyniknou.

K pochopení instalace, která proběhla v Galerii 207 je dobré se na jednotlivá díla podívat s odstupem. To samozřejmě díky prostorovým možnostem galerie není tak snadné. Nicméně, zleva je to Krajina. Fotografie čehosi, co připomíná vlastní název, který ve spojitosti s „výstavou“ nabízí představu klasické malířské formy neboli věc vztahující se přímo k umělci, jako něco co prochází jeho vlastní představou. Druhým objektem je krátký videozáznam z filmu, jako klasické simulakrum, kde je minimální autorský podíl a jde pouze o samotný výběr autora. A nakonec třetí věcí je vytisknutá sms zpráva od otce, připomínající jakýsi možný impuls směrující k umělci zvenčí. Tímto jsou načrtnuty tři zásadní momenty, které určují umělcovu tvorbu: zmíněný impuls k tvorbě, přejímání poznané skutečnosti a vlastní představa/ invence. Chybí už jen jediný článek, který vše stmelí dohromady. Tím je samozřejmě divák.

Díky němu vzniká pomyslný čtvrtý bod nutný k zobrazení symbolického čtverce. Stačí už jen povolit uzdu představivosti a zasadit si čtverec do kontextu galerie. To, co nám vyjde, není nic jiného než prostor, který ohraničuje. Symbolicky tím můžeme docílit určitého uměleckého naplnění způsobu a významu instalace v kontextu prostoru galerie.

Martin rozehrál zvláštní hru, do které je pozorovatel vtáhnut jedině v tom případě, že přistoupí na jednoduché pravidlo, stát se její součástí. Na tomto principu je založena expozice. S lehkým úšklebkem dává jasně najevo, že bez diváka se výstava neobejde. Díla sama o sobě nemají význam. Jsou jenom připomínkou přítomnosti a nejde v nich samotných hledat důvod, proč jsou vystaveny. Opěrným bodem a základem existence děl se stává samotná vazba k divákovi a vnímání jich v rámci celku. Skoro se to jeví jako nejasně začarovaný kruh. Pokud bych ale tomuto vztahu měl přikládat nějaký obrazec, byl by to spíše zmíněný čtverec, jako jedno z východisek pro zorientování se v instalaci.

Matěj Nývlt